Roky strávené reportážemi z Gazy mě zlomily. Proč trvalo tak dlouho, než se svět rozhořčil?

11. 8. 2025

čas čtení 10 minut

V letech 2010 až 2013 jsem byla na místě a dokumentovala izraelské útoky na Palestinu. Málokdo to chtěl vidět, píše Phoebe Greenwood,

Když jsem se v roce 2010 přestěhovala do Jeruzaléma, zahraniční korespondenti mi dali znepokojivou radu: „První rok tady budeš nenávidět izraelskou vládu, druhý rok palestinské vedení a třetí rok budeš nenávidět sama sebe.“ Řekli mi, že pro zachování duševního zdraví je nejlepší odejít, než tam budu čtyři roky. Přikývla jsem a pomyslela si, jak jsou smutně cyničtí. Já to zvládnu lépe, řekla jsem si. Nezvládla jsem to.

V Izraeli a Palestině jsem vydržela necelé čtyři roky. Během té doby jsem informovala o nuceném vysídlování a represivní byrokracii (izraelská okupace se rozšiřuje prostřednictvím odepírání povolení, demolice domů a odebírání průkazů totožnosti). Psal jsem o vraždách dětí, válečných zločinech a terorismu (páchaných oběma stranami). Snažila jsem se co nejlépe vysvětlit anexi Západního břehu a kolektivní trest dvou milionů lidí v Gaze, aniž bych použila zakázané výrazy jako apartheid nebo válečný zločin. Zahrnula jsem potřebnou vyváženost názorů a stanovisek. Přesto však každá zpráva o zvěrstvech v Palestině byla přijata s velmi osobními obviněními ze zaujatosti. Šéfredaktoři byli často nervózní, čtenáře to nezajímalo.

Proč jsme my, jejichž úkolem bylo informovat o zvěrstvech v Palestině, byli tak naprosto neschopní jim zabránit?

 

Po dvou letech se vyjasnila krutá realita: lidé o tom nechtěli slyšet. Ve třetím roce jsem přestal zkoušet je přimět, aby poslouchali, a přišla sebelítost. Cynismus mezi reportéry je užitečnou šifrou pro strach, zoufalství a bezmocnost, které jim normy zpravodajského průmyslu nedovolují, ale má nebezpečný vedlejší účinek: otupuje pobouření. Bez pobouření mohou zločiny jako apartheid, etnické čistky a genocida pokračovat bez přerušení – a také pokračují.

O více než deset let později, kdy se na mých sociálních sítích objevují zprávy o zničení Gazy, dokončuji svůj první román Vulture (Sup), na kterém pracuji už dva roky. Je to příběh reportérky Sary Byrneové, která se snaží prosadit uprostřed války v Gaze. Je to destruktivní postava plná cynismu a sebelítosti, která se zrodila z mé snahy vyrovnat se s vlastními zkušenostmi novinářky v Palestině. Měla jsem neodbytné pochybnosti a otázky, které jsem nemohla potlačit, jako například: proč jsme my, jejichž úkolem bylo informovat o zvěrstvech v Palestině, byli tak naprosto neschopní jim zabránit?

Děj románu Vulture je fiktivní, ale odehrává se v reálném časovém rámci války v Gaze v roce 2012, o které jsem informovala. Byla jsem na návštěvě v Gaze, když byl zavražděn vůdce Hamásu Ahmed al-Jabari. Na místo jeho „likvidace“ jsem dorazila do hodiny, vyhořelé zbytky jeho auta ještě doutnaly. Při psaní první stránky jsem si všimla krvavých skvrn, které dosahovaly až do druhého patra okolních budov. Izrael zahájil operaci Pilíř obrany.

Války v Gaze nikdy nebyly překvapením. Od roku 2006, kdy poslední všeobecné volby v Palestině připravily půdu pro převzetí moci hnutím Hamás a uvalení blokády ze strany Izraele a Egypta, dochází k pravidelným výměnám raketových útoků Hamásu a bombových útoků izraelské armády. Každých pár let izraelští generálové vyhlašují vojenskou operaci s cílem bombardovat infrastrukturu Hamásu. V neformálních rozhovorech to bývalí vojáci nazývají „sekání trávy.

Během války v roce 2009, při které bylo zabito 1 400 Palestinců, zničeno 11 000 domů a na trhy a nemocnice byly svrženy granáty s bílým fosforem, Izrael nepustil do Gazy zahraniční novináře. V roce 2012 to však povolil. Většina z nás bydlela v hotelu Al Deira, jedli jsme a spali vedle sebe, psali jsme stejné reportáže. Uniformovaní zaměstnanci nám nosili kávu a hranolky, zatímco jejich domovy a rodiny ohrožovaly letecké útoky.

Každý den jsme navštěvovali vybombardované domy a já si dělala poznámky:

zápach plynu z vaření, kuchyně zmizela
malé děti si hrají v troskách, našly brouka
plačící žena tahá za pohřbenou matraci, křičí

Sledovali jsme, jak do nemocnice al-Shifa přivážejí mrtvé a zraněné, bez končetin a hlav, děti pokryté prachem, němé a třesoucí se, které viděly, jak zabili jejich rodiče. Lékaři nám řekli, že mají nedostatek elektřiny a léků. Zapsala jsem si to:

           žádné jednorázové pomůcky

docházejí anestetika, nelze operovat
spousta žen a dětí s amputovanými končetinami, docela čisté, bomby udělaly práci za nás

Chodili jsme na pohřby celých rodin a mluvili s truchlícími, kteří se nás ptali: „Vidíte tu někoho se zbraní?“

Po 10 dnech izraelské operace – 167 zabitých Palestinců, 1 500 zasažených cílů v Gaze, 700 vysídlených rodin – bylo vyhlášeno příměří. Zvláštní kamarádství, které si s palestinskými kolegy vytvoříte pod leteckými údery, je náhle přerušeno, když vás vysadí na izraelské hranici; vy jste nadšení, že se vracíte do normálu, ale oni nemohou. Uvidíte je znovu, až vás sem přivede další vlna násilí.

Ale když v roce 2014 vypukla další válka, byla jsem už doma v Londýně, jako redaktorka zahraniční rubriky deníku Guardian: 50 dní bojů, 2 104 zabitých Palestinců, 10 000 zraněných. Slyšeli jsme, že diváci a čtenáři ztratili zájem. Boje skončily a já opustila zahraniční rubriku, abych se vrátila k reportážní práci. Když jsem znovu zmínila Palestinu, lidé se na mě dívali opatrně. Byla jsem podivný fanatik? Nebo hůř, aktivista? Nebyla jsem ani jedno, ale mimo aktivistické kruhy „politická složitost“ izraelsko-palestinského konfliktu nezanechávala prostor pro nic jiného než pro jeho nejnásilnější eskalace nebo nejhorší humanitární katastrofy. Ukázalo se, že cynismus je lepší společník než pobouření.

Přestala jsem tedy mluvit o tom, co jsem věděla, že se tam děje – o každodenním ponižování okupace na Západním břehu, o hrozbě terorismu osadníků podporovaného okupačními silami, o mimořádném traumatu života v Gaze – až do roku 2015, kdy jsem se posadila k práci na románu a Palestina ze mě vytryskla. Vrátila jsem se přímo do hotelu Al Deira, který jsem přetvořila na The Beach. Zjistila jsem, že vyprávím tuto obrovskou, nestravitelnou tragédii v malých, chaotických, černě humorných, srdcervoucích a rozhněvaných lidských příbězích. Bylo to úlevné, popsat svobodně Gazu, jak jsem ji znala.

Pokud vám záleží na tom, co se děje v Gaze, měli byste zesílit palestinské hlasy

Hossam Shabat

7. října 2023 jsem už nepracovala v Guardianu. Sledovala jsem zprávy o teroristickém útoku Hamásu, byla jsem zděšená a znechucená, a pak mě zachvátil strach z toho, co bude následovat v Gaze. Jako každý, kdo o tomto místě delší dobu informoval, jsem viděla, jak se to chystá už desítky let. Ty otravné otázky se staly naléhavými: udělala jsem všechno, co jsem mohla, abych varovala, že to přijde? Ne. Dělá mě to spoluviníkem? Možná.

Izrael nepustil zahraniční tisk do Gazy, aby informoval o této válce. Naše znalosti o tom, co se tam děje, pocházejí od palestinských novinářů, kteří to prožívají, a ti jsou zabíjeni v nebývalém počtu (176, což představuje 10% úmrtnost), jejich redakce jsou zničeny spolu s jejich rodinami a domovy. Ti, kteří zůstali, hladoví. Jejich reportáže nejsou vyvážené, jsou osobní a plné vzteku.

Rok předtím, než ho 24. března zabily izraelské síly, řekl místní novinář Hossam Shabat svým 175 000  sledujícím na Twitteru: „Největším problémem není to, že západní novináři nemohou vstoupit, ale to, že západní média nerespektují a neváží si palestinských novinářů... Nikdo nezná Gazu tak jako my a nikdo nerozumí složitosti situace tak jako my. Pokud vám záleží na tom, co se děje v Gaze, měli byste zesílit palestinské hlasy.“ Jeho zpráva mě hluboce zasáhla. Objasnila mi nepříjemný pocit, který jsem pociťovala jako zbytečný prostředník mezi západními čtenáři a tragédií v Gaze, a vyvolala další otázky ohledně mé práce v této oblasti.

Západní novináři, kteří informovali z Palestiny, nezastavili zvěrstva, protože jsme věřili, že to není naše práce, byli jsme tam, abychom byli svědky. Udržení naší nestrannosti je zásadní, pokud chceme, aby nám lidé věřili. Ale neměli jsme také za úkol volat mocné k odpovědnosti? Kdybychom odsoudili moc podporovanou USA a Evropou, o které jsme věděli, že páchá tyto zvěrstva, s přesvědčením a pobouřením, které si zaslouží, bylo by za 60 000 lidí stále zabito za 21 měsíců?

V době, kdy se kniha Vulture dostává na pulty knihkupectví v USA, odborníci OSN potvrdili, že v pásmu Gazy hrozí hladomor. Hladovějící lidé jsou stříleni na místech, kde se rozdává jídlo. Nemocnice byly bombardovány, lékaři a jejich rodiny zabiti. Elektřina byla odpojena. Naši palestinští kolegové jsou vražděni v ohromujícím počtu a západní novináři tvrdí, že není na nich, aby to nazývali genocidou. Přesto spisovatelé beletrie to dělají. V zájmu vyváženosti se BBC rozhodla nevysílat svůj dokumentární film o lékařích v Gaze. Až do tohoto týdne, kdy i Donald Trump byl nucen uznat „skutečný hlad“, mi přítel pracující v televizním zpravodajství řekl, že se objevilo nové sloveso: „gazaovat příběh“, což znamená snížit jeho redakční význam.

Zdá se, že zakázaná slova jsou konečně vyslovena – genocida, hladomor, státnost – a naši představitelé možná podniknou nějaké kroky. Ale naše pobouření přišlo příliš pozdě. Proč jsme čekali? Naše opatrné mlčení přispělo k tragédii v Gaze. Náš cynismus umožnil vznik hrůzy, která poznamená celou generaci.


Zdroj v angličtině ZDE

0
Vytisknout
305

Diskuse

Obsah vydání | 11. 8. 2025