30762

Bohumil Kartous

Narozen 17. 8. 1977 v Kroměříži. Zažil jako dítě reálný socialismus na sklonku času, který mu byl historií vymezen. Jako šťastné dítě, společně s ostatními, obdivoval číselníky tachometrů západoněmeckých aut, která se čas od času zjevovala zaparkovaná v ulicích maloměsta a dodávala světu nádech nadpřirozenosti. Žil v dosahu terestrického vysílání rakouských televizí takže i touto skulinou nahlížel do světa nadpřirozenosti, kterému vůbec nerozuměl.

Od roku 1983 je intenzivně socializován školským systémem, nejprve tím československým socialistickým, posléze československým federativním a v konečné fázi českým bezpříznakovým. Tato fáze socializace trvá, s jistými přestávkami, do současnosti. Zatím posledním dokladem o jejím průběhu je v červnu 2013 úspěšně obhájená disertace na téma Axiologie reklamy na Fakultě sociálních věd UK.

V roce 1989, ve svých 12 letech, zažil jisté prozření. Zatímco ještě v říjnu téhož roku se v tehdejších 7. třídách probíraly fáze společensko - historického vývoje v dialektice narýsované budovateli komunismu a žáci byli uchváceni tím, že vlastně už jen krůček stačí k tomu postoupit na nejvyšší jeho nejvyšší "level", už v prosinci stejní žáci vedli rozpravy o demokracii, svobodě slova, Masarykovi a na hodinách občanské nauky zpívali Kryla. V původních osnovách socialistického školství to zahrnuto nebylo, nicméně obojí vzdělání nám poskytoval tentýž učitel. První z mnoha paradoxů, které společenská změna, provázející celý jeho dosavadní život, přinesla.

V roce 1990 se poprvé dostal do Rakouska. V šusťákovce a se svačinou obdivoval Shopping City Süd ve Vídni a z Mexico Platzu si dovezl svůj první kazeťák. Svět vezdejší i svět nadpřirozený splynul v jedno.

Následovala léta dokonalé iluze s hmatatelnou a odevšad prýštící perspektivou šťastného vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Soudruhy učitele vystřídali pánové a paní učitelky, což je dodnes pravděpodobně nejvýraznější změna, která se ve vzdělávání udála. Báječná léta gymnaziálního "losera" probíhala v nerušeném nicnedělání a vstřebávání hormonálně stimulovaných představ o dospělosti. Dle tehdejších záznamů archivovaných školským systémem měl nakročeno do rizikových oblastí obývaných outsidery všeho druhu.

Vzdělávací systém, ukotvený obsahem i étosem v tereziánských dobách, měl a stále má ve zvyku otesávat děti do krychliček odpovídajících předem stanovenému, systémově snadno manipulovatelnému tvaru. V tomto případě se to tak úplně nezdařilo a i přes čtyři promeškané roky na gymnáziu a další dva na pomaturitní nástavbě, zbyla jistá potřeba hledat jinou cestu.

Zkusmo pracoval na různých místech, někdy s větším, jindy s nulovým úspěchem. Opakovaně odmítán vysokými školami byl nakonec přijat, ve svých 22 letech, na několik fakult zároveň. V té době už prožíval jistou míru deziluze, kterou posilovala pochybná omezenost médií a způsob otesávání jejich produkce způsobem velmi podobným tomu, jaký je uplatňován ve školství. Během pěti let na Pedagogické fakultě a posléze i na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně začal Britské listy číst i přispívat do nich.

Během studií na VŠ založil rodinu. V roce 2003 se manželce Andreji a jemu narodil syn Jáchym Bohumil. Žili v Brně, za poněkud provizorních podmínek, ještě dva roky. Poté se přemístili do Prahy, aby mohl najít slušnou práci. Nevelké možnosti rozhodly, že bude pracovat ve firmě Scio jako copywriter. Tamtéž spokojeně setrvával minimálně do roku 2013, protože cítí dostatečnou svobodu pro svůj naturel i smysl v tom co dělá. Dělá, co umí, mimo jiné mluvčího.

V průběhu první dekády 21. století se snažil pochopit, o co v této zemi jde. Rovněž přestal pravidelně číst české noviny, protože jejich stereotypy začaly být po určité době nesnesitelné. V průběhu této změny psal stále více o tom, co dělají média v ČR špatně.

Ve Sciu začal postupně pracovat s médii, což s sebou neslo i jistou korekci postojů vůči nim, ovlivněných jiným druhem zkušenosti, jímž byl přímý kontakt. K vlastní potěše však mohl s odstupem konstatovat, že nutné korekce nebyly podstatného charakteru. Vzhledem k tomu, že média jsou jeho zájmem i profesí, začal v roce 2008 studovat v postgraduálním programu na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Po pěti letech prošel dalšími autokorekcemi, za které je vděčný.

V roce 2013 úspěšně dostudoval a opustil vzdělávací systém. Od roku 2014 vede ve vzdělávacím think tanku EDUin komunikaci a dělá pro něj analýzy vzdělávací politiky. V roce 2015 se mu a manželce Andreji narodil druhý syn Mikuláš Ignác.

Někdy mezi tím začal po určité přestávce znovu intenzivně psát pro Britské listy a stal se jedním z jejich editorů. Poté, co se s imigrační krizí ukázala slabost české společnosti odolávat populistickým svodům vedoucím daleko za hranici náboženské, etnické a národnostní nenávisti vidí v Britských listech jedno z mála českých médií, které je ochotno otevřeně na toto nebezpečí poukazovat.

Navíc, kromě Britských listů píše i jinam, rychlou rešerši zajistí libovolný vyhledávač.

Jako netypické Husákovo dítě stále s pobavením sleduje, jak tato společnost bojuje se svým historickým dědictvím. Přesto jí, i přes kritické postoje, nadále fandí. Domnívá se, že má smysl vytrvale poukazovat na fakt, že skutečnost je prostě složitější.

Motto


Jsem, kdo jsem
a nejsem si tím jist. 
Jsem v pohybech pravd, 
jsem v pravdě pochyb. 
Brouzdám se prsty ve vlasech v iluzi, 
že se kdy rozeznám. 
Rozcuchávám se v otázkách
a marně se češu v odpovědích.