Muhamed Duraković k pětadvacátému výročí masakru ve Srebrenici
12. 7. 2020
Bosňan Muhamed Duraković se Srebrenice, kterého jsme nedávno interviewovali v Rozhovoru Britských listů o tom, jak se zbavit strachu ze smrti - z jeho třídy na střední škole, kde bylo 24 žáků, přežili jen tři. Bylo mu tehdy sedmnáct let -
- byl v sobotu interviewován k pětadvacátému výročí vyvraždění osmi tisíc bosenských muslimských chlapců a mužů v Srebrenici v televizi Al Jazeera:
Pozůstatky více než 1000 obětí masakru stále ještě nebyly objeveny
Mirna Šolić k tomu píše:
Osobně znám lidi, kteří prošli tímto peklem. Naštěstí pan Fikret Alić známý z té fotografie (viz zde záhlaví článku), je v pořádku a vede víceméně normální život.
Měli bychom přestat používat ten výraz "už nikdy znovu" - z respektu pro ty, kteří to "znovu" přežili. Je to fráze a fráze diskreditují své uživatele. Ta fráze je příliš často ve dvacátém a v jednadvacátém století užívána a ztratila svůj význam. Myslí to lidé, kteří tu frázi užívají, opravdu vážně?
Někdo právě řekl, že letošní připomínka genocidy v Srebrenici byla zatím ze všech nejhorší. Našly se další kosti, ale mentálně se za posledních pětadvacet let nezměnilo nic. Pokračuje plytká debata, zda to vůbec byla genocida či ne, namísto toho, aby se přiznalo, že k tomu došlo. Handkeho Nobelova cena, a tak dál.
S těmi, kteří přežili, se zachází jako s traumatizovanými obětmi, jimž by měla být dána možnost mluvit, ale ve skutečnosti je nikdo nebere vážně. To je dehumanizace a vylučování, k němuž ovšem nedochází jen v tomto bosenském případě.
Genocida se tam nepovažuje za legálně určenou skutečnost, ale za něco emocionálního, a emoce jsou vždycky předmětem interpretace. Něco "závažného", "to" se stalo, ale je nesmírně obtížné vyjádřit, co to "to" je. A ano, Dayton hrál velkou roli.
Viz níže:
