Demýtizace Palestiny a Palestinců: „Lidé bez země“

4. 7. 2025 / Zdeněk Jehlička

Po autentické svědecké výpovědi z Palestiny následovalo něco, co se naposledy velmi kontroverzně projevilo při rozhovoru s novinářem Jamesem Kleinfeldem z kanálu Al-Džazíra v říjnu loňského roku. Rozhovor s Janem Bumbou byl patřičně upraven či zkrácen, aby jej následně ze studia „uváděl na pravou míru“ přizvaný komentátor Jan Fingerland. Renomovaného investigativního novináře z mezinárodní televizní stanice Kleinfelda tak mohl ve studiu Českého rozhlasu nazvat Fingerland lhářem, aniž by se obtěžoval uvést relevantní důkaz svého nařčení a aniž by se mohl napadený – s nímž byl rozhovor předtočen a s Fingerlandem se ve studiu ani nepotkal, natož aby se mu veřejnoprávní rozhlas obtěžoval sdělit, jak bude jeho rozhovor rámován – jakkoliv bránit.

Podobně si i tenkrát v roce 2013 redaktor zpravodajského vstupu o Hebronu pozval dalšího komentátora Českého rozhlasu, Milana Slezáka. Ten po autentickém svědectví z Hebronu přispěchal do studia s vysvětlením: „My si tady nemůžeme v Českém rozhlase dovolit nějaký aktivistický postoj a musíme zasazovat věci do souvislostí,“ aby hned v další větě zasadil tento aktivistický postoj do souvislostí slovy: „židé byli v Hebronu už před třemi tisíci lety.“

Zakladatelské mýty

Odvolávat se na to, že někdo někde byl před mnoha tisíci lety, jako by to měl být argument omlouvající jeho chování dnešní, bychom v jiných případech považovali za absurdní. Jak jsme si však ukázali v předchozích dílech této volné série textů, v případě Izraele je všechno jinak. A tak i ve veřejnoprávním rozhlase můžete být placeni za přemítání nad tím, jak jsou dnešní osadníci z USA zaručenými dědici Davidova království, protože „Hebron byl hlavním městem Izraele, než král David dobyl Jeruzalém“ – a Izrael postavený na osadnickém kolonialismu a apartheidu je tak rázem ztělesněním legitimních historických nároků. Neboť jak nám vysvětlil další myslitel současnosti, texaský senátor Ted Cruz – který však na rozdíl od zahraničního komentátora Českého rozhlasu disponuje skutečnou politickou mocí: „Izrael tady existuje už tisíce let, nějakou dobu neexistoval a před sedmdesáti lety byl obnoven.“

Toto ahistorické přemýšlení vedlo již zakladatele izraelského státu – jinak sekulární i levicové postavy – k dovolávání se bible coby historického zdroje a k horlivé podpoře biblické archeologie. Což izraelský historik Ilan Pappé s oblibou komentuje slovy, že „sionisté sice nevěří v boha, ale věří, že jim bůh přislíbil zemi“, z čehož pak vyvozují své ahistorické nároky na Palestinu. A toto přemýšlení vede až k ztrapňujícím úvahám, jak dalece do minulosti jít, aby nebyl narušen mýtus o židech coby prvotních kolonistech země Kananejské, kteří sice dobyli a obsadili zemi, kde už nějací lidé byli, ale ti nemají být z nějakého důvodu podstatní. Stejně jako nejsou pro sionistické narativy podstatní lidé a kultury, které zde byly před vznikem státu Izrael.

Snaha vměstnat historii do úhledné malé ideologické škatulky má tendenci vytvářet zkreslenou historickou představu zcela odtrženou od reality. To je často případ sionistických tvrzení, které nejen že ukazují někdy až neobyčejně povrchní pochopení některých nejzákladnějších aspektů blízkovýchodních dějů, ale které si nakonec odporují, když se na ně podíváme jako na celek.

Jedním z příkladů je úsměvná neschopnost sionistů rozhodnout, zda nikdy neexistoval někdo jako Palestinec – a Palestinci tak byli jen uměle vytvořeni k obstrukcím Izraele – nebo zda jsou ve skutečnosti Palestinci sionisté samotní. Snad nejkřiklavěji dokladem tohoto zmatení je bývalá izraelská premiérka Golda Meirové. Ta ve svém nechvalně známém rozhovoru tvrdila, že „ nic takového jako Palestinci neexistovalo“, aby o pár let později přišla s tím, že „je sama ve skutečnosti Palestinka“.

Podobně účelová tvrzení nemají žádnou historickou relevanci, jsou plna selektivně zdůrazněných dat, pochybného rámování a opomenutí nepohodlných informací. Historická přesnost a kontextualizace dějinných pohybů není zamyšleným cílem těchto tvrzení, která často při podrobnějším zkoumání a v konfrontaci s poučeným kritickým úsudkem ani neobstojí. Konečně, historická gramotnost není tím, co je při šíření sionistické propagandy požadováno.

Účel, který má světit prostředky

Záměrem takto konstruovaných tvrzení je hlavně legitimizace izraelského kolonizačního projektu. S pomocí zkreslených historizujících narativů o neexistenci Palestinců či o prvotních židovských obyvatelích země, kteří se do ní vracejí, aby jí znovu vdechli život, se má podpořit stanovisko, že sionistický nárok na palestinskou půdu je vetší než nárok místních Palestinců. Tato vyprávění počítají s neznalostí posluchače, s jeho povrchním těkavým zájmem a jsou určena hlavně těm politikům a vlivným činitelům, kteří vybaveni podobně jednoduchými frázemi rozhodují ve světě o podpoře Izraele, jeho koloniální politiky a etnických čistek.

Izrael tak využívá stejných nástrojů propagandy a stejných tvrzení, s kterými se v minulosti pracovalo při etnických čistkách a které častokrát posloužily jako záminka k eliminaci jiných národů a etnických skupin. V prvé řadě šlo o zpochybnění nároku těchto skupin k zemi, která je jejich domovem. Následovalo zpochybnění na úrovni samotného lidství, když se domorodým obyvatelům přisuzovala neschopnost přizpůsobit se údajně vyšším civilizačním nárokům. Vlastnosti, které nešlo podle kolonizátorů potřít jinak než eliminací jejich nositelů. Jak to známe z minulosti a jak vidíme i dnes, s takto dehumanizovanými bytostmi, které stály v cestě novému osídlení či růstu kapitálu, bylo pak možné ve jménu civilizace zacházet velmi necivilizovaně a nehumánně. Vymazání původního obyvatelstva je základním konceptem ve všech koloniálních počinech a Palestina zde není výjimkou.

Tento přístup spočívající ve zpochybnění a dehumanizaci původních obyvatel však vypovídá především o nejistotě osadníků samotných. Snahy o ospravedlnění kolonizace a čistek by nebyly potřeba, kdyby si byl kolonizátor jistý oprávněností svých nároků a příslušností k zemi, kterou chce ovládnout. Zpochybňování samotné existence původních obyvatel, popírání jejich kultury a úrovně rozvoje však vypovídá o opaku.

Konečně svědčí dostatečně o bídě kritického rozumu, pokud sionisté a podporovatelé izraelské rozpínavosti předpokládají, že je možné omluvit zábor cizího území tím, že je země „pustá“ a „prázdná“,“ a ospravedlnit vyhánění místních obyvatel odkazem na to, že se o svou zemi údajně špatně starali. Palestinci tak v sionistických narativech buď neexistují, nebo vstupují na jeviště jako ti, kteří o svou zemi málo dbali, nechali ji zpustnout a tím na ni ztratili nárok. Nejen, že jsou oba tyto přístupy rasistické, ale jsou i samy o sobě nesmyslné. I kdyby tomu tak skutečně bylo, nezakládá to žádný nárok na to, aby byly Palestincům bořeny domy, zabavovaná půda a oni vyháněni ze země. Palestinci existují, mají přirozený nárok na zemi, ve které po staletí žijí, a žádné účelové ideologické překrucování to nemůže změnit.

Nepřehledné identity

Popírání palestinské existence má v sionistickém myšlení dlouhou tradici, nabaluje na sebe řadu mýtů a společně s nimi tvoří jeden ze základních kamenů izraelské identity. Představy o civilizovaných židech, primitivních Palestincích a o poušti, z níž učinili sionisté kvetoucí zahradu, jsou recyklovány v různých obměnách doposud.

Tak již u Theodora Herzla a prvních sionistů můžeme číst základní postuláty toho, jak vnímali svůj kolonizační projekt ve vztahu k místním Palestincům. Herzl Palestince přehlížel, byli pro něj k „nerozeznání od ostatních Arabů“, kteří „žijí v primitivních jeskyních“ a kteří „vypadají jako bandité“. Jeden ze sionistických vůdců první alije a průkopník zemědělství v Palestině Moše Smilanský popisoval Palestince jako příslušníky „polodivokého národa s extrémně primitivními představami … kteří nenávidí židy, jsou uvyklí lhát a podvádět“ a platí na ně jen síla. Prominentní ranně sionistický autor Israel Zangwill zase nastínil palestinskou společnost coby „úzkou populaci Arabů, feláhů a potulných, bezprávných a vyděračských beduínských kmenů“, které „můžeme smést a nechat tak divočinu rozkvést jako růži…“. Představitel revisionistického sionismu a americký autor William Ziff šel ještě dál a rovnou o Palestincích ve své knize The Rape of Palestine napsal, že jde o „nemocnou degenerovanou rasu, která se nachází na nízké úrovni lidského vývoje“.

Herzl psal svou Altheuland (Staronovou zemi) na počátku 20. století v době vrcholícího evropského kolonialismu a mohl si tak i myslet, že návrat židů na Sion bude jakýmsi aktem obnovy, návratem zaslíbené země k její původní slávě kolébky civilizace a bodem obratu od „arabského primitivismu“ k (evropské) kultuře. Konečně, kolonizace Palestiny evropskou kulturou měla být v představách prvních sionistů ku prospěchu i místním – ani v tom se nelišili od jiných evropských kolonizátorů. To, že sionistickou kolonizaci Palestinci odmítli, mělo ukázat na jejich „vrozené barbarství“, či přímo na jejich „antisemitismus“, když se zrovna oni usadili v původní židovské domovině.

Představa o tom, že to nejsou sionisté, kdo kolonizují Palestinu, ale právě Palestinci, potažmo Arabové, kdo židům obsadil zaslíbenou zemi, zatímco byli pryč, dosáhla své absurdity v polovině 80. let minulého století v již připomínané knize Joan Petersonové  From Time Immemorial (Odnepaměti). V té tato americká novinářka tvrdila, že Palestinci přispěchali do Palestiny až koncem 19. století v reakci na první sionistické alije (osídlování Palestiny židovskými přistěhovalci) a mělo tak jít o reaktivní konkurenční dosidlování Araby z okolních arabských zemí. Ačkoliv byla tato akademická fabulace o desetiletí později vyvrácena Normanem Finkelsteinem v jeho práci Image and Reality of the Israel-Palestine Conflict (Obraz a realita izraelsko-palestinského konfliktu) a přestože byla odmítnuta napříč historickou obcí, je představa o zlotřilých Arabech, kterak squatují židům zaslíbenou zemi, v mnohých představách stále živá.

A to v podstatě ze dvou totožných identitárních důvodů. V prvním panuje představa o uceleném židovském národě, který šel dějinami po tisíciletí beze změny, a v druhém představa o Palestincích, kteří jsou vlastně Arabové bez národní identity a bez konkrétního vztahu k zemi. Zatímco představa o židovském národě opomíjejí pestrost židovských identit, které byly po staletí vymezovány tu jazykem, tady zase náboženstvím, představa o arabském původu Palestinců zase zjednodušuje otázku palestinské identity na pouhý jeden arabský jmenovatel. V obou případech je opomenut formativní proces moderních národů, který se u sionistů naplnil až do podoby státotvorného židovského národa, zatímco v případě národa palestinského nebyl v důsledku sionistické kolonizace dokončen.

Ani Palestinci, ani Židé tedy zkrátka nemohou tvrdit, že by před 20. stoletím měli nějakou přesvědčivou a obecně přijímanou národní identitu. A pokud nemohou Palestinci poukázat na existenci palestinského národa v minulosti, jak poznamenala Meirová, stejně tak nemohli učinit ani Židé až do vzniku sionismu na sklonku 19. století.

Kdo tady byl první: Izraelité

Otázka po prvenství v dějinách je ze samé podstaty dynamiky historických procesů a neustálých proměn sporná, a tudíž i bezpředmětná. Židovská identita vycházela po staletí z kolektivního vědomí vyhnanství a exilu, které se v židovských komunitách roztroušených po světě po staletí udržovalo a moderní izraelská identita se k témuž narativu rovněž vztahuje, přičemž se utvrzuje zejména připomínáním hrozeb z něho pramenících.

Z původně náboženského kolektivního příběhu se v moderní době spolu se sionismem vyvinula představa o politickém národě, který má být potomkem Davidova království a který se vrací do své pravlasti – což příhodně posloužilo také jako účelový argument pro vyvlastnění Palestinců. Celý tento konstrukt přitom opomíjí složitost toho, že starověké „zajetí“ a vyhnání do exilu po dobytí a podmanění obyvatelstva neznamenalo odchod všech, ale jen politických, kulturních a sociálních elit, zatímco obyvatelé ve své většině zůstali a byli asimilováni do jiných kultur a do jiných náboženství.

Renomovaný americký odborník na Blízký východ a historik z Michiganské univerzity Juan Cole při své periodizaci dějin historické Palestiny k tomu napsal: „Romantický nacionalismus mluví o ‚národu‘ jako o čemsi věčném, co má věčný vztah ke konkrétnímu kousku země. Tento druh myšlení je fantaskní a mytologický. Národy se utvářejí a mění a někdy i zanikají, protože jejich potomci opouštějí víru, příslušnost a jazyk…. židé z Jeruzaléma a zbytku Palestiny neodcházeli, žili a hospodařili i nadále pod římskou a později byzantskou nadvládou.. Postupně konvertovali ke křesťanství, po r. 638 postupně všichni až na 10 % přešli na islám. Palestinci jsou tak v současnosti potomci starověkých židů a mají všechna práva žít tam, kde žili jejich předci po staletí.““.

Naproti tomu uprchlí židé odcházeli do cizích krajin s tehdy ještě relativně proselytickým, tedy konverzi a misiím otevřeným náboženstvím, což jim v počátcích vyhnanství mohlo dovolit coby náboženské komunitě přežít. Izraelský historik Šlomo Sand ve své knize Jak byl vynalezen židovský národ pracuje s teorii, že konverze byla běžnou praktikou v boji o přízeň a moc tří monoteistických náboženství: judaismu, křesťanství a později i islámu, a vedla tak k tomu, že se judaismus ujal jak u berberských kmenů severní Afriky, tak u arabských kmenů jižní Arábie či turkických etnik v jižním Rusku. Podle Sanda se tak nerozšiřovali toliko lidé, jako spíše náboženství, přičemž etnicky a nábožensky uzavřenou skupinou se podle něj stali židé až později. Což je tvrzení, kterým oponují Sandovi kritici s tím, že se judaismus uzavřel už v talmudské době v prvním století v reakci na zboření Chrámu a rozšiřující se křesťanství.

Pro naše zkoumání izraelských mýtů nelze vynechat teorii o chazarském původu aškenázských židů, kteří dnes tvoří elitu izraelské společnosti. Tu rozpracoval v roce 1976 ve své knize Thirteenth Tribe (Třináctý kmen) známý spisovatel Arthur Koestler a pracuje s ní i Šlomo Sand. Podle této teorie mají být aškenázští židé potomci konvertitů z říše Chazarů, turkického národa jižního Ruska, jehož politická elita koncem 8. století z mocenských důvodů judaizovala říši.

Nejde přitom ani tak o to, jestli může být tato teorie historicky relevantní, jako spíše o to – což potvrzuje sám Šlomo Sand – že izraelští strážci paměti považují za ohrožující jakýkoliv kritický výklad, který by relativizoval přímý vztah dnešních izraelských Židů k starověkým Izraelitům, a tak nabourával legitimitu jejich vztahu k historické Palestině. Tato zkoumání jsou pro Izrael nebezpečná právě proto, že znevěrohodňují jejich vlastní ahistorické narativy, na kterých jsou postaveny sionistické požadavky vyvlastnění Palestiny.

Podobně je to se Sandovým „vynalézáním židovského národa“. Jak jsme ukázali již v předchozích dílech, každý národ je nějakým způsobem konstruován a tím i vynalézán. Problém nastává, pokud se tato sebekonstrukce národa stane i v dnešní době permanentním nástrojem k útlaku a kolonizaci jiných.

Pro pochopení celé absurdity obestírající tyto narativy doplňme, že přinejmenším dva zakladatelé státu Izrael, Chajim Weizmann a David Ben Gurion, věřili, že mnozí současní Palestinci jsou potomci místních židů.. Ve dvacátých letech dvacátého století se dokonce zabývali možností konverze původních Palestinců zpět k judaismu, avšak tato idea byla opuštěna o desetiletí později, když během arabské revolty v letech 1936–39 vzrostl palestinský odpor vůči sionismu.

Kdo tady byl první: Palestinci

Sionistické popření palestinského nároku k Palestině je právě tak jednoduché jako ahistorické. Palestinci jsou podle něj Arabové a Arabové přišli do Levanty s muslimským dobytím regionu. Proto Arabové – a v širším měřítku Palestinci – byli v Palestině a Levantě teprve od sedmého století našeho letopočtu – na rozdíl od židů, kteří Palestinu obývali již staletí před nimi.

Tato myšlenka v sobě nese několik frapantních problémů. Předně, Arabové, muslimové a Palestinci v ní zcela splývají, což je ovšem značně zavádějící – tyto tři skupiny totiž nelze vzájemně zaměňovat. Arabové měli v Levantě dlouhou historii ještě před příchodem islámu. Například Nabatejské království vládlo Jordánsku, jižní Palestině a Sinaji celé tisíciletí předtím, než muslimové do této oblasti vůbec vkročili.. Dalším příkladem by bylo království Ghassánovců, což bylo křesťanské arabské království, které se rozkládalo na rozsáhlých oblastech regionu. Mnoho prominentních křesťanských rodin v dnešní Palestině, jako jsou rody Maalouf, Haddad a Khoury, dokáže vysledovat svou linii až do dob ghassánovského království.

Dalším problémem je nepochopení procesu, kterým je arabizace Blízkého východu a severní Afriky. Islamizace nově dobytých zemí a jejich arabizace jsou dva odlišné fenomény. Proces islamizace začal okamžitě po dobytí území, i když trval delší dobu. Persii například trvalo více než dvě století, než se stala většinově muslimskou a Levantě ještě mnohem déle. Teprve v návaznosti na islamizaci regionu začala jeho arabizace. Počátek tohoto procesu lze vysledovat až k dynastii Marwanovců z Umajjovského chalífátu. Do té doby byla každá provincie ovládána většinou svým vlastním jazykem, zákony a měnou. Proces arabizace státu je všechny sjednotil pod arabsky mluvící úředníky a uzákonil, že jazykem státu a obchodu se stane arabština. Podobně jako v jiných historických případech se stalo výhodným asimilovat se do této identity, protože mnoho vládních pozic a obchodních dohod bylo nabízeno pouze muslimským Arabům.

Ačkoli proto naprostá většina obyvatel těchto území nebyla etnicky arabská, během tisíciletí se zdejší obyvatelé jako Arabové identifikovali, a to včetně Palestinců. Což zpětně přetvořilo i arabskou identitu, která přestala být čistě etnickou a stala se více kulturní a jazykovou. Na rozdíl od například evropského kolonialismu nového světa, kde bylo domorodé obyvatelstvo většinově vymýceno, a tak uvolnilo místo pro identitu kolonizátora, nebylo místní obyvatelstvo severní Afriky a Levanty vyhubeno, ale přežilo a přijalo arabský jazyk a islámské náboženství svých arabským dobyvatelů.

Dnešní palestinští Arabové se tak neobjevili náhle z Arabského poloostrova v 7. století, aby se usadili v Palestině, ani nepřišli později v reakci na židovské alije, ale jsou to potomci stejných domorodých národů, které tam žily a které jen postupem času změnily svou kulturní identitu. To zahrnuje potomky každé skupiny, která kdy nazvala Palestinu svým domovem, tedy stejně tak palestinské Židy, jako palestinské Araby. Když regiony změní vládce, obvykle nemění populaci. V průběhu dějinných procesů tak národy a etnické skupiny měnily svou identitu, aniž by vymizely jejich příslušníci. Je proto potřeba oddělit politickou nacionální identitu lidí od fyzické existence lidí jako jednotlivců, už proto, že nacionalismus samotný je relativně moderní koncept, zejména na Blízkém východě.

Přirozeně žádný region není uzavřený kontejner. Obchod, imigrace, invaze a smíšená manželství – to vše sehrálo roli i při vytváření současného budování palestinské společnosti. I když během tisíciletí si tato prošla různými fázemi vývoje, jehož dynamika byla v něčem obdobná okolním arabským regionům a v něčem naopak zcela specifická, faktem zůstává, že nikdy nedošlo k procesu, kdy by arabští nebo muslimští dobyvatelé zcela nahradili původní palestinské obyvatelstvo.

Co si z toho odnést?

Pokud odmítneme argument „byli jsme tady první“ jako ahistorický a nebudeme ho považovat za legitimizační nástroj k ospravedlnění izraelských válečných zločinů, můžeme se dobrat minulosti bez účelových ideologických zkreslení. Společnosti regionu, kterému jsme si uvykli poněkud eurocentricky říkat Blízký východ, se vyvíjely podobně dynamicky jako společnosti jinde na světě. Palestinská společnost v tom není výjimkou a její součástí je jak židovská, tak muslimská i křesťanská tradice. Tyto tři monoteistické kulty tvoří součást palestinské minulosti a palestinského dědictví podobně jako každá jiná skupina, království a říše, které se v Palestině usadily. Musíme přestat nahlížet na palestinské a židovské dějiny jako na konkurenční, vzájemně se vylučující entity, protože po většinu času tomu tak prostě nebylo.

Tento pohled je udržitelný právě a jen za podmínky toho, že odmítneme sionismus s jeho koloniálním nárokem na Palestinu. Nárokem, který chce být hegemonní jak v popisu dějinných procesů, tak v kolonizaci palestinské půdy a palestinské země, která byla v očích prvních sionistických osadníků prázdná, pustá a „bez lidí“.

* * *

Obraz předsionistické Palestiny – které byl podle sionistických představ vdechnut život až s „návratem“ Židů – bude představen v dalším díle tohoto volného seriálu. Společně s tím si ukážeme i na zásadní roli, kterou v židovské kolonizaci Palestiny sehrál křesťanský sionismus.