Je to rok 1781: Ángel Pumacahua, poražený voják, krvácí a bloudí zpátky do své andské vesnice. Hledá útočiště, ale vesmír má jiné plány. Meteorit roztrhne oblohu–prolétne mezi moderními elektrickými dráty, a to už samo o sobě říká vše–a Ángel se probouzí v 21. století. Vítej v budoucnosti, kde noví kolonizátoři nosí obleky, mluví o „udržitelném rozvoji“ a zabíjejí těžbou, ne mečem. Revoluce, za kterou bojoval, se změnila v ruinu maskovanou jako pokrok.

Toche rozhodně není subtilní – a dobře dělá. Jeho kritika není jemná, je to rána kladivem. Kolonialismus nezmizel: jen si změnil tvář a slovník. Násilí zůstalo, jen teď má podobu úředních razítek, bagrů a ekologické katastrofy.

Obrazová stránka filmu je ohromující. Kamera Angella Facciniho zachycuje Altiplano jako zraněnou zemi, zároveň majestátní i zuboženou. Krajina je sama o sobě ranou, svědkem i obžalobou. Ángel se v tomto novém-starém světě pohybuje jako duch dávno ztracené příčiny, mezi traktory a mutujícími zvířaty místo bohů a koní. Tyto zmutované bytosti, produkty znečištění, nejsou jen dekorací–jsou symbolem světa, který se dávno zbláznil.

Pátrání mladé Eustaquie po zmizelé sestře je vyprávěcí osa filmu. Zmizela kvůli meteoritu, nebo kvůli něčemu mnohem horšímu – člověku? Film nedává jasné odpovědi – a právě to je jeho výpověď. Ángel a Eustaquia jsou spjati bolestí: on z minulosti, ona ze současnosti. Ale bolest je stejná. Jen se změnily kulisy.

Vrcholná je scéna lidové slavnosti pořádané těžařskou společností–groteskní panoptikum „chleba a her“, kde se tradice stává kulisou a spokojenost je marketingová iluze. Ángel, tvář někdejší vzpoury, tam působí jako ironická karikatura, zatímco kolem něj pobíhají maskoti a firemní sponzoři.

Ano, film je pomalý – až hypnoticky. Ticho trvá déle, než je divák zvyklý, a čas jako by se zacyklil. Ale to není chyba. Tohle je váha historie. Toche nechce vést diváka za ruku–on ho nechá zabloudit. A pokud se vrátí, vrací se jiný.

Magický realismus? Možná. Ale bez poetiky. Meteorit je symbolem, klíčem i kletbou. Spojuje epochy a zároveň ukazuje, že jsme se nikam neposunuli. Peru je stále pod kolenem. A otázka, kterou film pokládá, je děsivá: je revoluce základní potřebou člověka, nebo jen mýtem, kterým si ospravedlňujeme věčné utrpení?

Anatomie koní nechce potěšit. Chce vyrušit. Je to film, který kouše, krvácí a nutí diváka dýchat vzduch plný popela. Jeho nedokonalosti nejsou slabostí, ale důsledkem zuřivé upřímnosti. Toche nepřináší film, ale úder. Rozbíjí vitrínu dějin a nutí nás podívat se na odrazy přítomnosti, které v ní zůstaly.