KVIFF 2025: Jak se vrátit k tomu, co jsme vnímali v dětství
9. 7. 2025 / Jan Čulík
Psal jsem tady o slovensko-berlínském experimentálním filmu Neplatené volno (Action Item), který v podstatě bez děje, v pomalu se rozvíjející sérii vysoce subjektivních často docela nesrozumitelných silně metaforických obrazů se snaží vyjádřit šokující stav vyhoření hrdinky filmu – stejně jako jejích tří dalších přátel - a postupným vývojem těchto obrazů dojít k nějakému vysvětlení tohoto stavu a k řešení.
Shodou okolností jsem zhlédl srbský film režiséra Iva Radivojeviče s názvem Když zazvonil telefon a překvapilo mě, jak je výše zmíněnému slovensko-berlínskému filmu podobný. Že by si karlovarští dramaturgové záměrně vybírali pro festival podobné filmy, zpracovávající metaforickými obrazy osobní traumatickou zkušenost?
Film Když zazvoní telefon je tedy do určité míry svou strukturou podobný filmu Neplacené volno, ale v řadě aspektů je jiný. Příčinou traumatu tu není všeobecný tlak moderního kapitalismu, ale zcela konkrétní zkušenost války a jí způsobeného chaosu jednoho národa, nebo spíše vícenárodnostního státu. Úhelným kamenem filmu je okamžik v 10.36 hodin dopoledne v jeden pátek v roce 1992, kdy zazvonil telefon a jakási žena oznámila jedenáctileté dívce Laně, hrdince filmu, že zemřel na infarkt její dědeček, vysoký jugoslávský armádní důstojník v důchodu. (Později se ve filmu ukazuje, nebo spekuluje, že to asi infarkt nebyl, že ho možná unesla místní mafie. Začátekm války znamená drahotu, mafiány a chaos.) Pro Lanu je toto oznámení signálem začátku války a zásadního rozpadu dosud existujícího státu.. Po celou dobu filmu se mnohokrát vracíme k záběru tikajících kuchyňských nástěnných hodin, ukazujících právě ten čas šesti minut po půl jedenácté, a komentář v různých variacích opakuje, že telefon zazvonil v 10.36. Je to vlastně báseň.
Pohledem do karlovarského katalogu zjistíme, že srbský režisér filmu Ivo Radivojevič se narodil v roce 1980 a v roce 1992, osudovém pro Jugoslávii, mu bylo v podstatě tolik let jako jeho jedenáctileté hrdince Laně. Rozumím tomu tedy tak, že film je režisérovým osobním pokusem vyrovnat se s fatálním rokem 1992, kdy zjevně přišel o všechno, protože se museli rychle vystěhovat, přišel o školu, o důvěrně známá místa, o domov, o kamarády, a dodnes to trauma řeší. Všechno to se děje jeho hrdince Laně. I když, protože mu bylo pouze jedenáct dvanáct, si to pořádně nepamatuje. Jde zřejmě o podprahové, podvědomé útržky vzpomínek a zážitků.
Jak říkám, tento film ale není tak tvrdě experimentální jako slovensko-berlínské Neplatené volno. Sledujeme život jedenáctileté Leny a její třináctileté sestry v jejich útržkovité každodennosti. Útržky těchto vzpomínek jsou vysvětlovány průběžným komentářem dospělé ženy, která je možná po více než třiceti letech dospělá Lena, ale nepřiznává to, o Leně důsledne hovoří v třetí osobě - je to únik?: jednou z posledních jejích vět ve filmu je něco v tom smyslu „Lena po odjezdu hodně plakala, ale já si na to nepamatuju.“ Během filmu jen v komentáři té ženy se objevují informace o rostoucím válečném chaosu, nebo o tom, že vyděrač vyhrožuje otci obou dívek, že přesně ví, kudy chodí do školy a že do pěti dnů musí dodat peníze, pokud se jim nemá něco stát. „Mafiáni se objevili všude,“ zní vysvětlení komentátorky. Ale ty šokující válečné informace jsou vnímány vlastně jen okrajově, jedenáctiletá dívka má svůj vlastní svět a svět svých kamarádů, s nimiž chodí do ulic, hraje na klavír, zpívá s nimi podle televize rockové písně a tak. Příčiny a důsledky války vysvětleny vůbec nejsou. V okruhu životní zkušenosti jedenáctiletého člověka to není a nemělo by to být.
Ve filmu se neustále ozývá zvuk telefonu jako jakýsi fatální průvodce ohledně toho, co se děje. Jsou to často příkazy, že se Lena má už dostavit domů, „protože jedeme“. Nebo jí volají kamarádi.
Všechno je to tedy daleko konkrétnější než v Neplateném volnu, ale stejně útržkovité a nejasné. Režisér Radivojevič se však chytá základních podprahových vzpomínek. Vidíme desítky záběrů domů na sídlišti, kde Lena bydlela, jako by si chtěl režisér až obsesívně připomínat svou dětskou minulost a prostředí, v němž žil. Film je plný záběrů, které se snaží takto útržkovitě vázat se ke konkrétním místům. V závěru filmu vidíme dlouhou jízdu automobilem po silnici vedoucí mezi horami – srbský divák asi dobře ví, kde to je, a bude to na něho působit asi tak, jako na Pražáka záběry různých jemu od dětství známých pražských míst. Posledním záběremfilmu je pohled zblízka na rozbouřené mořské vlny, díváme se na to několik minut. Zde právě přichází ta věta, že Lena po odjezdu zřejmě hodně plakala, ale já si to nepamatuju. Po závěrečných titulcích vidíme ještě další záběr jízdy natočený z předního okna automobilu, dlouhý, ale silně rozostřený, takže vlastně není vidět skoro nic. To je zřejmě, jak svou zkušenost jedenáctiletého vnímá dnešní pětačtyřicátník. A je to protest proti tomu.
Každý má vazby na prostředí, které vnímal v dětství – a o tom, jak hluboko jsou zakotveny v každé naší zkušenosti, je právě tento film.
Diskuse