Deziluze

22. 8. 2025 / Jan Sláma

Když jsem před lety začínal se svým psaním, tak jeden z prvních námětů který mi připadal důležitý, jsem nazval Princip skromnosti. Můžete si ho najít, ale pro úsporu času, se obsah týkal odmítnutí způsobu života nás lidí. Způsobu, ve kterém to hlavní a nejdůležitější jsou peníze. Čím více jich lidé budou mít, budou se opravdu cítit šťastnější a spokojenější? Budou tím beze zbytku naplněny všechny jejich ambice? Pokud ano, je to ubohé. Stejně tak všechny ty stupňující se požadavky skupin lidí, kteří žijí z vybraných daní od všech obyvatel naší země.

Mám podezření, že mnozí účastníci takto za úkolovaných skupin lidí možná ani tak kategorické požadavky na růst příjmů nemají, ale že jsou jim nasouvány od nějak deformovaných předáků, kterým to zase vnukl kdoví kdo. Ovšem proč si nepolepšit?

Tady mám na mysli lidi ve státní správě. Určitě ne zaměstnance ve výrobě, ať už čehokoli. Pokud peníze vydělá dělník, technik nebo podnikatel, nehodlám o tom diskutovat. To nechť si vyřídí mezi sebou. Mě irituje kategorie státních zaměstnanců. Ve státní správě, zdravotnictví, školství, armádě i jinde.

Ale i tady je dlužno rozčleňovat na kancelářskou administrativu a pracovníky s velkým fyzickým a psychickým nasazením.

Zejména bych se rád vžil do psychiky poslanců a jim podobně postavených. Když takovému zástupci lidské společnosti každý měsíc přistane na bankovním účtu částka rovnající se mnohonásobku příjmu průměrného zástupce řady starých spoluobčanů, vyvstává tu otázka, s jakými pocity se zmíněný poslanec, poslankyně probírá svými účty.

Určitě si neříká „tak tohle si musím dát stranou na jídlo, tohle na léky, tohle na nájem“. Tak co si tedy myslí? „No, mohlo by toho být více, aby to přibývalo rychleji. Potřebuji si koupit další pozemky, domy, auta. Ale také obrazy, sochy, šperky, zlato a diamanty. A proč ne, dokud jsou lidé ochotni nás nechat, ať si sebereme, co chceme.“ Že si to sebereme z daní těch, které jsme nechali propadnout do chudoby, si nesmíme připouštět. Vždyť je to vše podle zákona!

Chce se mi z toho zvracet. S jakou vážností se politici probírají finančními záležitostmi. Miliarda už je pro ně běžná míra velikosti. Dnes už jsou v řádu bilionů. Zvláště tehdy, když se bez začervenání rozhodují, ne o svých, ale o dluzích našich dětí a vnuků a snad ještě dále. Cožpak se všichni úplně zbláznili?! Je to jako nákaza neodpovědnosti.

Ty se klidně chovej skromně, když tě to baví. Žij z důchodu osmnácti tisíc, když na billboardech supermarketů vidíš -nástupní plat prodavačky je 38 000 Kč. Kolik nabízejí mladým lékařům, kteří zdarma vystudovali, aby své vzdělání uplatnili někde jen několik desítek kilometrů od většího města! Teď se chystají milionové částky pro lidi, kteří by měli vstoupit do řad armády.

V našem státě, národě, chybí především morálka, vlastenectví. To už se na školách neučí a v rodinách jakbysmet. Od představitelů vládních stran se to určitě nedozvědí. Je příznačné, jak se s často opakovanými požadavky na růst platů zcela vytratil fakt, že máme dva miliony starobních důchodců. Už jen občas se připomene, že důchodci byli okradeni o zákonnou valorizaci. Není to aktuální téma! Teď se skoro všichni politici tváří, že nejdůležitější je sehnat peníze na zbrojení. A znovu sáhnout na důchody je tak snadné!!

Armáda důchodců by měla zapomenout na pro ně různé podružné zájmy. Ve volbách volme rozumem a žaludkem! Snad nám ještě trochu toho selského rozumu zůstalo.