Demýtizace Palestiny a Palestinců 19: Izrael jako oběť

2. 1. 2026 / Zdeněk Jehlička

Anonymizovaný izraelský seržant J. propagandistky Dagmar Langové z česko-izraelské obchodní komory, píšící pravidelně pro server iDnes.cz, je tak nucen střílet palestinské děti, protože ty mu nejspíš samy skáčou na bodák – samozřejmě ověšeny imaginárními výbušninami a zbraněmi –, popřípadě je posílají na jistou smrt jejich vlastní rodiče, natolik vzdálení naší civilizaci, že jim patrně na životě vlastních dětí ani nezáleží. V takto vystavěném příběhu se sice nedovíme nic o izraelské genocidě, ve které izraelští vojáci záměrně střílí do hlav a hrudníku dětí a povraždili jich už téměř dvacet tisíc, ani o mučení dětí i pomocí psů a jejich zavírání do venkovních klecí či jejich zneužití coby lidských štítů izraelských vojáků a izraelské armády.

Stejně jako se nedozvíme nic o záměrném střílení do dětí i během současného tzv. příměří, kdy se dětští sirotci bloudící troskami Gazy dostanou do perimetru hlídkujících izraelských vojáků. Zato se můžeme společně s autorkou rozhovoru vcítit do izraelského okupačního vojáka, který „viděl věci, které do civilizace nepatří“. A který přesto všechno musí zůstat anonymizovaný, „protože izraelští vojáci se stali terčem aktivistů podporujících terorismus“ (rozuměj Nadace Hind Rajab, která se snaží stíhat izraelské válečné zločince). Protože, podobně jako v jiných případech protiokupačního zápasu, terorismem má být jen to, co zasahuje okupanta, který představuje instituci a řád – ať je jakýkoliv.

Podobný pocit jakési věčné izraelské oběti nám často prostředkují někteří z těch, kteří jsou považováni za experty, analytiky a výzkumníky, avšak až příliš otevřeně nabízejí převážně izraelský pohled, v němž Palestinci představují především problém k bezpečnostnímu řešení. Nadužívání bezpečnostního argumentu v izraelské kauze vede ve společenské debatě nejen k přehlížení palestinské strany, ale u nositelů izraelských narativů až k jeho zvnitřnění, popřípadě personifikaci. V mediálním světě silně protežovaná Irena Kalhousová z ideologicky zatíženého institutu izraelských studií (přidruženého mimochodem nikoliv k izraelské ambasádě, ale zcela nepochopitelně k akademické půdě Karlovy univerzity) tak může ve veřejném rozhovoru utrousit poznámku o tom, „jak jednoduché je odstřelit člověka“, čímž má na mysli nikoliv dnes už patrně stovky tisíc obětí izraelské genocidy v Gaze, ale sebe. Čistě metaforicky, samozřejmě.

Kdo je obětí u Davida Grossmana

Když světově uznávaný a cenami ověnčený izraelský spisovatel David Grossman poskytl v srpnu tohoto roku rozhovor britskému deníku Guardian, vyvolal jistou pozornost prohlášením, že Izrael v Gaze páchá genocidu. Uvedl, že „nemůže jinak“, než tento výraz použít, a zároveň si položil řečnickou otázku: „Jak jsme se dostali do situace, kdy jsme obviněni z genocidy?“ – přičemž „už samotné vyslovení slova ‚genocida’ v souvislosti s Izraelem, s židovským národem, samotná skutečnost, že takovéto spojení vůbec může vzniknout, by nám mělo stačit k tomu, abychom si uvědomili, že se s námi děje něco velmi špatného“.

Je jistě přirozené, že člověk vnímá druhého skrze sebe samého, od autority formátu Grossmana bychom však očekávali i jistý nesobecký přesah k druhému, zvlášť ve chvíli, kdy jeho národ páchá genocidu na národu jiném. Grossman však nemluví primárně o genocidě na Palestincích, ale o tom, co se děje s Izraelci viněnými z páchání genocidy, neboť to „hrozné slovo“ se netýká ani tak jich – Palestinců, ale nás, izraelských Židů.

Pro Grossmana „číst v novinách nebo slyšet v rozhovorech s přáteli v Evropě spojení slov ‚Izrael‘ a ‚hlad‘ – zejména když to vychází z naší vlastní minulosti, z naší údajné citlivosti k lidskému utrpení, z morální odpovědnosti, kterou jsme vždy prohlašovali vůči každému člověku, nejen vůči Židům – to je zdrcující“. Grossman tak nevidí primárně samotné Palestince a jejich utrpení, ale svůj pohled soustřeďuje na to, co se „děje s námi“, Izraelci, vidí Palestince prizmatem židovské historie a jakéhosi vyššího morálního nároku kladeného na židovský národ, o který mu jde na prvním místě. Podobně jako u jeho spisovatelského souputníka Amose Oze však můžeme i u Grosse pozorovat snahu o setření reality vykreslením jakéhosi společného osudu Palestinců a Izraelců, když ne v aktivním přetváření skutečnosti, tak v pocitu její společné oběti.

Stejně jako jiní liberální sionisté věří i Grossman na čistotu izraelské duše, která byla zkorumpována až okupací zbylých palestinských území v roce 1967, aniž by si připouštěl – jak jsme ukázali již v minulém díle –, že stejnou politiku vojenských represí a otevřené segregace, kterou uplatňuje Izrael na Západním břehu a v Gaze, uplatňoval stát na Palestince před rokem 1967 ve vlastním Izraeli (a svým způsobem ji na palestinské spoluobčany uplatňuje doposud). Což by už samo o sobě mělo zpochybnit představu o jakési čistotě izraelských úmyslů.

Krokodýlí slzy nad okupací

Okupace z roku 1967 je však jen pokračováním sionistického projektu, nikoliv jeho vychýlením. Etnické čistky 750 000 Palestinců a zničení více než 500 palestinských vesnic známé jako nakba, které provázelo vyhlášení izraelského státu v roce 1948 bylo předpokladem či jakýmsi základním kamenem existence dnešního izraelského státu. Benny Moris, jeden z izraelských revizionistických historiků a dnešní horlivý zastánce Izraele, mluví o etnické čistce Palestiny jako o podmínce k vytvoření izraelského státu, přičemž ve známém rozhovoru pro liberální deník Haaretz zachází ještě dál, když vyslovuje přesvědčení, že sionistické milice udělaly „vážnou historickou chybu“, když „nedokončily práci“, myšleno vyhnání všech Palestinců, které by zajistilo stabilitu Izraele v dlouhodobém horizontu.

Jak jsme již ukázali, v roce 1948 neměly sionistické jednotky ještě tu sílu vyhnat všechny Palestince, stejně jako zabrat veškerou historickou Palestinu, „práce byla dokončena“ až o dvacet let později, když Izrael během šestidenní války v červnu roku 1967 zabral zbylá palestinská území, jako byl Východní Jeruzalém, Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy. Je sice zjevné, že po tomto datu získal Izrael se zbylým palestinským územím i jeho obyvatelstvo, které drží dodnes pod brutální vojenskou okupací, a že se s kolonizací biblických míst Západního břehu Jordánu rozšířilo osadnické hnutí a enormně narostla vojenská podpora Izraeli ze strany USA (ale i Evropy), kterou někteří liberální sionisté vidí jako korupční pro „izraelskou duši“ – přesto však ronit krokodýlí slzy nad tím, jak se údajně měl Izrael s okupací zbylých palestinských území změnit či přestat být tím, čím doposud byl, nedává vzhledem ke krvavým událostem v dobách zrodu „židovského státu“ valný smysl.

Izraelci jsou však podobně jako jiní kolonizátoři až neuvěřitelně sebestřední, a tak ani nářky nad okupací se nedějí z obav o Palestince samotné, kteří jsou její jedinou přímou obětí, ale právě z pozic jakési ztráty vlastní duše. Narcismus, který je v tomto myšlení inherentně přítomen, tak dovoluje vidět sebe sama za oběť, když přece „největší škody byly způsobeny uvnitř země“, kde „osadnické hnutí…zaselo mezi Židy hořkou rivalitu, jakou jsme nezažili od konce druhého Chrámu…“.

Popření

Někteří z liberálních sionistů jsou tak schopni kritizovat osadníky, když na ně pohlížejí jako na necivilizované a myslí si, že zábor 80 % Palestiny přece stačí. Žijí přitom v představě, že kolonizace Palestiny v roce 1948 byla nějak odlišná od toho, co dnes dělají osadníci na Západním břehu, nebo že jejich domovy byly získány nějakým jiným, zřejmě ušlechtilejším způsobem. Žijí uzavření v ideové bublině a pokaždé, když stát, který může existovat jen díky ohavným válečným zločinům, spáchá nový ohavný válečný zločin, tvrdí, že „tohle není Izrael, ve který věřím“. Toto popírání je podobné situaci, kdy Američané říkají „tohle je neamerické“, pokaždé když se stane něco převelice amerického.

Liberální sionisté tak žijí v popření. Popírají, jak byl Izrael založen, jak Izraelci získali své domovy, jak Izrael funguje a jak je udržován. Neptají se, proč byl Izrael podporován největšími koloniálními mocnostmi své doby. Neptají se, proč je dnes podporuje největší imperialistická hegemonie v historii. Předstírají, že jsou součástí jakéhosi osvobozeneckého hnutí, zatímco jsou sponzorováni silami, které potlačují osvobozenecká hnutí po celém světě.

Liberální sionisté – jindy hotoví mluvit o obecných otázkách lidských práv, rovnosti, emancipace a potřebě dekolonizace – se v momentě, kdy dojde na samotný Izrael, dostanou do jisté myšlenkové rozdvojenosti, či přímo kognitivní disonance. Mluví o právech uprchlíků a žadatelů o azyl na Západě, ale jakmile se zmíní právo Palestinců na návrat, promění se v fašisty vyznávající krev a půdu, odhodí svou „progresivní“ masku a začnou hřímat o „demografických hrozbách“. Obecné zásady ztrácí rázem svou univerzálnost a konkrétní zločiny jsou relativizovány odkazem k jakýmsi vyšším zájmům, pradávným nárokům a potřebě zabezpečit „jediný židovský stát na světě“.

I když tak Izraelci utlačují, kolonizují, mučí a okupují, jsou stále oběťmi. Skutečnou tragédií je podle všeho jen to, že se projekt sionistické osadnické kolonizace stal rozdělujícím faktorem pro samotné Izraelce, zatímco Palestinci zůstávají tak jako vždy jen jeho neviditelnou vedlejší škodou. S veškerým úsilím tak byla vymazána přítomnost Palestinců, kdy celé lesy, parky a přírodní rezervace byly vytvořeny za jediným účelem – skrýt ruiny zničených palestinských vesnic. Jen toto vymazávání Palestinců a všeho, co z jejich přítomnosti zbylo, mohlo dovést izraelskou veřejnost s jejími liberálními elitami, jako je David Grossman, k přesvědčení, že před rokem 1967 bylo vše v pořádku a Izrael tehdy ještě stál na „správné straně dějin“.

Oběť na prámu Amoze Oze

Přes veškeré popírání a vytěsňování je však palestinská přítomnost v historické Palestině viditelná a utrpení Palestinců pod izraelskou nadvládou není možné jednoduše přehlédnout.přehlednout. Nemožnost popření palestinských obětí je u sionistů řešena dvojím způsobem, v němž role oběti hraje specifickou, i když v některých ohledech obdobnou roli. roli. Buďto jsou Palestinci u sionistů dehumanizováni až do té míry, kdy má být jejich utrpení jen zákonitým důsledkem jejich vlastního selhání a jejich vlastních negativních rozhodnutí – anebo jsou palestinské oběti u sofistikovanějších liberálních podporovatelů Izraele jakýmsi až mytický, „tragickým“ způsobem provázány s osudem izraelských pachatelů, z kterých se tak rázem stanou oběti též.

Již zmiňovaný Amos Oz, tento „kmotr izraelských mírotvůrců“, rozvinul tuto myšlenku v analogii, ve které jsou „Izrael a Palestina jako žalářník a jeho vězeň svázání k sobě. Po těch dlouhých letech už zde téměř není rozdíl: žalářník není o nic svobodnější než jeho vězeň“. Jak ale připomněl pro server Middle East Eye publicista Ben White, toto vymazání rozdílu v mocenských strukturách a kladení rovnítka mezi realitou okupovaných a okupantů mělo v důsledku relativizovat izraelské zločiny na Palestincích, a tak přinést liberálním sionistům a jejich západním podporovatelům útěchu v podobě toho, že „všichni přece stojíme na jedné lodi“. A tak jsme jedni i druzí oběťmi podobných okolností.

Při pozornějším čtení můžeme vidět, že jako ti hodnotově vyšší jsou nakonec u Oze stejně vždycky vykresleni Izraelci, a to už proto, že projevují reflexi vlastní situace spojenou s jistým realismem, který jistěže není horkokrevným Palestincům vlastní. Ve vztahu k Palestincům a izraelské okupaci se Amos Oz snaží o rozostření příčin a následků a relativizaci odpovědnosti odkazem k jakémusi žalostnému osudovému neštěstí. Izraelci jsou těmi, kteří v tomto „tragickém konfliktu mezi oběťmi“, v této „kolosální řecké tragédii“ a „velkém epickém zápase mezi dvěma pravdami“ představují jako „tragičtí hrdinové“ skutečné oběti osudu. Po kterých může – nutno dodat – svět žádat odpovědnost jen z pouhé neznalosti jejich trpkého údělu.

Ještě dál jde Oz ve své sbírce politických esejů nazvané v Zemi izraelské, kde vykresluje obraz tonoucího člověka snažícího se vyšplhat na prám, který je však již obsazený a dotyčný na něj nechce tonoucího pustit. V jakési alegorii na „izraelsko-palestinský“ konflikt představuje tonoucí židovského imigranta, který je vůči sobeckým Arabům, kteří se nechtějí o Palestinu dělit, oprávněn, jak píše Oz, „všemi pravidly přirozené, objektivní a všeobecné spravedlnosti udělat si na prámu místo, i kdyby musel druhé šoupnout trochu stranou. I kdyby mu ostatní, kteří na prámu už sedí, nedali jinou šanci než použít sílu“.

Jak nám však připomíná White, „Palestincům nebylo žádné ‚sdílení prámu‘ nabídnuto, byli naopak masově vysídleni, jejich vesnice srovnány se zemí, centra měst vylidněna a jejich vlast jim dnes zůstává odepřena jen proto, že nejsou Židé“. Ozova metafora nejen že vymazává palestinskou nakbu, ale ukazuje její oběti jako surovce, kteří museli být násilím přinuceni, aby „sdíleli prám“, a tak pomohli ulevit těm, kteří mají být v tomto narativu jedinými pravými oběťmi. Nelze ostatně ani mluvit o tom, že by byli Židé roku 1948 ve stejně zoufalé situaci jako židovské oběti v době holokaustu a v letech etnického čištění Palestiny pro ně nebylo „vylézt na prám“ natolik sebezáchovnou nutností, jako když se snažili během 30. let dostat z nacisty obsazené Evropy – jak to Oz ve své metafoře sugestivně líčí.

Otázka soužití

Je také otázkou, jestli se Izraelci vůbec chtějí o prám dělit, a to nejen ve smyslu fyzické Palestiny, ale dělit se o své místo ve společnosti i s její různorodostí a tím i nepředvídatelností s někým jiným než „se svými“. Chtějí-li žít Izraelci s Palestinci a s dalším nežidovským obyvatelstvem v národnostně pluralitním státě, vyžaduje to od nich oběť jistých ústupků, oběť partikulární asimilace do širšího multietnického, multináboženského či multikulturního celku. Jenomže Izrael je jako stát vystavěn přesně opačně, jeho legislativa, základní zákon, stejně jako praxe jsou postaveny na židovské exkluzi, která brání v rovnosti jejich nežidovských obyvatel, upírá jim individuální i kolektivní práva a drží je v segregaci.

Vnější oddělení však na druhé straně zrcadlí vnitřní uzavření. Předstátní období, kdy bylo sionistické osídlení historické Palestiny budováno na principech „věží a palisád“ v moři palestinsko-arabského obyvatelstva, vystřídaly dnešní izraelské osady podobné včerejším evropským ghettům. Ghetto se nám zde opět vynořuje jako dvojí segregace, vnější a vnitřní, a Izrael tak neuzavírá v kleci poroby jen své palestinské sousedy, ale i vlastní židovské obyvatelstvo, které chrání či mu systémem kulturních zvyků a legislativních opatření aktivně brání v asimilaci s okolím. To odůvodňuje jednak potřebou udržení etnického charakteru komunity, jednak diskurzem bezpečí, který je spojen s mocenským postavením Izraele.

Historik Vít Strobach ve své eseji Dějiny oběti píše, že „asimilace s ‚většinovým národem‘ … není pozitivním východiskem soužití. [Pro židovské nacionalisty] stojí v samém epicentru historického výkladu národ jako oběť nepřátel. Jak domnělý odpor k integraci židů, tak emigrace do Palestiny a založení národního státu či holokaust jsou považovány za logickou konsekvenci staletého vývoje a ‚věčného antisemitismu’“, přičemž „národní ‚My‘ představuje oběť nespravedlnosti“.

Izraelský projekt etnického státu je dnes jakousi rajskou hudbou pro představitele krajně pravicových uskupení, kteří se v západních zemích porůznu derou k moci. Lahodí jim představa etnické uzavřenosti spojené s jejím exkluzivním postavením ve státě, tedy s tribalismem a s rasismem. Podobně jako Izrael, který se cítí být ve své výlučnosti jakousi věčnou obětí, když musí chránit „židovský stát“ s jeho „historickým nárokem“ před palestinským hnutím za rovná práva, mezinárodními soudy či světovou veřejnosti, tak i dnešní představitelé krajní pravice se v ochraně „normálního světa“ cítí být obětmi různých nadnárodních uskupení, které s ochranou menšin ohrožují „přirozenost“, tedy nadvládu bílého muže, a představují tak všechno jiné než „zdravý rozum“ tradice.

Symbolické vnoření se do izraelské oběti však nepraktikuje jen krajní pravice, ale i západní liberálové a část levice. Příkladem toho jsou různí reprezentanti jinak liberálních či verbálně progresivních politických směrů, kteří jsou podobně jako mnozí liberální Izraelci hotovi stavět se za lidská a občanská práva všude po světě kromě Izraele samotného, jehož jednání – ať již jakékoliv – nazírají stále jako společnou obranu tzv. západních hodnot.

Obrana Západu a s ním i pevnosti Evropa je totiž postavena nejen na nacionalismu, ale též na zvnitřnělé představě jakési „křesťansko-židovské tradice“, která má představovat hodnoty demokracie a tolerance. Jakkoliv je toto spojení židovství a křesťanství umělým moderním konstruktem a jakkoliv se zde vytvářejí účelové koalice mezi nacionalismem a moderní demokracií s její politikou lidských práv, které by za jiných okolností nebyly přirozené ani funkční, spojení pokroku a demokracie s židovstvím vede podle Strobacha k tomu, že „židovský národ, Izrael a západní kultura vystupují v roli oběti, která se musí bránit, aby uhájila demokratický řád“.

Jen v tomto kategorickém spojení je možné vysvětlit, že je Izrael i přes pácháni genocidy vnímán Západem stále jako výspa demokracie v moři nepřátel a že se mu navzdory obviněním Mezinárodních soudů nadále dostává od západních zemí zbrojní pomoci a politického krytí. S pocitem beztrestnosti se izraelští vojáci čelící obvinění z brutálního znásilňováni palestinských politických vězňů mohou cítit a nakonec i cítí jako oběti a premiér Netanjahu nevidí problém v jejich trestných činech, ale v úniku informací o nich, kterýžto dokonce veřejně označil za „pravděpodobně nejzávažnější propagandistický útok, jaký kdy Izraelem otřásl od dob jeho založení“.

Dokonalá oběť

V tomto přenosu našich úzkostí a falešných sebeobranných instinktů je existence Palestinců nejen zdrojem sdíleného civilizačního ohrožení, ale stává se přímo nežádoucí. A tak je možné je dehumanizovat na úroveň, která by byla v případě jiných lidí nepředstavitelná. Šířící se nenávist vůči Palestincům by však měla být o to zahanbující, jestliže si uvědomíme, že verbálními útoky na ně nejde jejich nositelům ani tak o ochranu židů, natož židovských obětí. Pocit kolektivní odpovědnosti za násilí na židech v minulosti páchané v české společnosti vesměs chybí, stejně tak jako znalost židovských dějin a povědomí o způsobech jejich historického vydělování.

Dnes často projevované stereotypy o Palestincích, jako je jejich údajná necivilizovanost, špinavost a přirozená zaostalost, jejich hanlivá označování coby teroristických vrahů a náboženských tmářů a pověry o jejich údajných dědičných vlastnostech až příliš často připomínají stereotypy, které se jen před pár generacemi šířily o židovských obětech, a to včetně navrhovaných způsobů jejich eliminace, tedy ponížení, ovládnutí, nebo vyhnání. Je ostudou etablovaných židovských organizací, že se vůči těmto nesnášenlivým, rasistickým a společensky škodlivým projevům neohradí, ba naopak je často přiživují. A to vesměs ve prospěch romantických představ o Izraeli, jakožto zemi nám údajně blízké, která se „musí bránit“.

Krom toho se nabízí otázka, zda míra dehumanizace Palestinců v českém prostředí nesouvisí i s jistou nesamozřejmostí, s kterou přistupujeme sami k sobě a k našim dějinám. Kdy náplastí na naše neúspěchy má být podpora někoho, kdo vystupuje nekompromisně a sebejistě, ačkoliv se sám považuje za oběť a tuto představu nutí okolnímu světu. Česká společnost se za oběť sama často a ráda považuje, ať už za oběť dějin, které přes nás přešly, nebo oběť současného uspořádání světa. Podporou Izraele tak nechceme jen brečet, chceme i střílet, a střílet o to víc, oč je Izrael za vraždění ve světě – ve kterém je přece třeba spoléhat na vlastní sílu – kritizován.

Palestinsko-americký autor Mohammed El Kurd – o kterém jsme již psali – vydal vloni oceňovanou knihu Perfect Victims. V ní analyzuje různé stereotypy, které jsou na Palestince zvnějšku navrstveny, v očích světa je determinují a které Palestince samotné vedou k očekávanému jednání „dokonalých obětí“. El Kurd svou knihou dokazuje, že Palestinci jsou si pasti oběti dobře vědomi. Vyhýbají se jí tím, že chtějí vystupovat samostatně, jsou sebevědomí a aktivní, od vnějšího světa čekají hlavně uznání a pochopení.

Chceme-li se my vyhnout tomu, abychom jim vnucovali roli pasivní oběti, měli bychom mít především odvahu přiznat jim právo na způsob života, který si sami vyberou, včetně práva na odboj proti izraelské okupaci, apartheidu a kolonizaci. Našemu vlastnímu sebevědomí pak prospěje, pokud konečně prohlédneme figuru oběti tak, jak jí využívá Izrael. Tedy jako prostředek k udržování systému útlaku a systémové nespravedlnosti.

* * *

V příštím díle tohoto volného seriálu, ve kterém dekonstruujeme izraelské mýty, dokončíme vyprávění o Izraeli jako oběti a zaměříme se na způsoby, jak jej Izrael využívá proti Palestincům, ať již při jejich vyhánění, nebo při jejich udržení v apartheidní nadvládě.