Problém přineslo dělení Polska, protože se tak v ruském impériu ocitli Poláci, zvyklí na to být velmocí, a židé. Ještě Kateřina Veliká chtěla polskou šlechtu kooptovat jako ostatní nobilitu, ale čas ukázal, že se to nedaří, mimo jiné kvůli polským nárokům na vliv na Ukrajině. Ještě větší problém byl s židy. Byli začleněni formálně mezi měšťany, což nedělalo radost křesťanským měšťanům. Pro židy byla pak v říši vymezená místa, kde mohli žít. Stát na ně tlačil, aby se nechali „osvítit“ ve státních školách a zařadili se do běžného života říše, což se moc nedařilo. O Ukrajincích a Bělorusech není v kapitole řeč kromě prohlášení ministra vnitra z roku 1863, že takové jazyky nikdy neexistovaly, neexistují a existovat nebudou. Nicméně židům, muslimům, Ukrajincům, Polákům jsou v knize později věnovány samostatné kapitoly.

Tím, co se dělo na východě Ruska, se nebudu moc zabývat. Muslimové po dobytí svého území odcházeli do Osmanské říše, ale zdaleka ne všichni. Křesťané ruskou okupaci zpočátku spíše vítali, ale pro impérium se vedle židů a Poláků stali hlavním představitelem nebezpečí právě křesťanští Arméni. Vzpoura v Kazachstánu souvisela s kolonizací. Kolonizace probíhala i na pobřeží Černého moře, kde vznikalo tzv. Nové Rusko. Oděsa byla založena v roce 1794. Napoleon vtrhl do Ruska v roce 1812, v roce 1814 byl car Alexandr se svými vojsky v Paříži. V Polsku pak vzniklo království jako jakýsi ruský protektorát, který ale měl dokonce vlastní sejm.

Po nástupu Alexandrova bratra Mikuláše se stát vůči Polákům vymezoval tvrději. Mikuláš měl za heslo známou trojici: ortodoxie, samoděržaví, národ. Národ byl ale až na třetím místě a byl chápán ve světle prvních dvou hodnot. Mikuláš ovšem zavedl ruštinu jako úřední jazyk, což bylo pro mnohé úředníky a vyšší třídy problém, protože se dosud používala francouzština. Mikuláš, ani pozdější carové, nebyl příliš přístupný slavjanofilství. Mikuláš dokonce nechal krátce uvěznit nějakého člověka, který chtěl rusifikaci pobaltských Němců. Car mu prý vysvětlil, že větší hrozba pro režim jsou ruští sedláci než německá nobilita.

Vliv slavjanofilství a nacionalismu stoupal s tím, jak se rozšiřovalo v ruské společnosti vzdělání, a tlačil na vrcholové politiky ve formě veřejného mínění. Ostatně nacionalismus jako v té době všude jinde. Většina představitelů ruského státu ideu slovanského bratrství chápala ovšem jako příliš abstraktní, nerealistickou a vlastně hloupou, mimo jiné i proto, že Slované jsou přece i Poláci. Rusifikace je spojena zejména s vývojem po roce 1863, kdy proběhlo polské povstání. Režim se pak postupně snažil rusifikovat i Pobaltí, Finsko, Tatary atd. Přátele si tím nezískal, právě naopak. Ve Finsku byl například spáchán atentát na ruského guvernéra v roce 1904.

Tlak postupně sílil až do první světové války. Částečně šlo o šíření železnice a na Kavkaze největší odpor vyvolávala opatření veřejné hygieny, částečně o reakci na opravdový útlak a dokonce šíření šílených nápadů jako např. pokus zavést ruštinu jako katolický liturgický jazyk v Bělorusku. Na druhou stranu polský týdeník Kraj bylo založen v roce 1880 v Petrohradu a vycházel tam několik desítek let. V roce 1906 vzniká první Duma po pruském vzoru, tedy „velmi nedemokratická“. I tak tam byly tucty Poláků, židů, muslimů. Nejméně třetina ze 490 poslanců Dumy byla tvořena ne-Rusy.

Jenže už v roce 1907 byl schválen nový, reakční volební zákon, který stál na principu ztotožnění Ruska jako impéria (rosijskoje) a Ruska jako národa (ruskoje). Toto odlišení zavedl Petr Veliký, když prohlásil Rusko za „impérium“. Zajímavé je, že v době silného rusifikačního tlaku po roce 1907 (v roce 1905 došlo k povstání různých ne-ruských menšin a liberalizační reformy začaly probíhat už v roce 1904, ale rok 1907 zvrátil směr vývoje) proběhla aféra podobná naší hilsneriádě a onen žid, obžalovaný z rituální vraždy, byl rolnickou porotou osvobozen (tzv. Beilisův proces), ačkoli ministr spravedlnosti dělal, co mohl, aby byl odsouzen. Zdá se, že před první světovou válkou byla pak dokonce jakási naděje na zvrácení tvrdé rusifikační politiky… ale přišla válka a všechno změnila.

„At the same time, the Russian government pressed forward with policies to turn back the liberalisation that had occured since 1904. Polish and Ukrainian cultural organisations and schools were shut down, Muslim activists were jailed and Finnish autonomy was attacked. St Petersburg's obsession with the „Jewish menace“ came out in the open in the grotesque Beilis trial. A Kiev worker, Mendel Beilis, was accused of ritual murdering a Christian lad. The minister of justice, I. V. Shcheglovitov, worked diligently behind the scenes for a conviction, but the government's case against Beilis was so weak that the mainly peasant jury acquitted him. The court's decision did, however, leave open the possibility – against all evidence – that the crime may indeed have been a ritual murder, only carried out by some other Jew. While the post-1907 period is characterised by more activist pro-Russian and Russifying policies, there is some reason to question whether the government would have continued along this line. Peter Stolypin, the architect of the 1907 electoral law and other Russian nationalist policies, was clearly on his way out when an assassin's bullet caught him in Kiev in September 1911. At the same time, nationalism in both cultural and political guises grew rapidly among non-Russians in the post-1907 period. Despite government harassment, private Polish and Armenian schools, Ukrainian and Yiddish newspapers, and Muslim political and cultural organisation flourished.“

Dominic Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia 1689-1917, Cambridge University Press 2015, str. 43.

Nyní k Ukrajincům a Polákům v imperiálním Rusku. Hlavní myšlenkou celé kapitoly (autorem je Timothy Snyder) je podle mě – a budu k tomu citovat její závěrečné shrnutí – že Ukrajinci i Poláci měli od začátku, ještě před Petrem Velikým, lví podíl na budování ruského impéria. Např. za Petra byla ortodoxní církev pod vedením ukrajinských kněží. Polština a latina byly v 17. století v Rusku chápány jako jazyky rozumu. Civilizace přicházela do Ruska jako i k nám ze západní Evropy. Dnešní ruskou agresi proti Ukrajině lze v tomto kontextu jasně vidět jako pokus o obranu proti civilizované společnosti západní Evropy.

Velký důraz je v kapitole položen také na to, že Poláci ani Ukrajinci nebyli vnitřně jednotní a různě měnily strany. Pro ukrajinský hetmanát bylo fatální spojení se Švédy a pak s Turky. Definitivní konec „státu“ bylo Kateřinino vítězství nad Turky. Ale Snyder píše, že Ukrajinci se dokázali realizovat v ruském impériu a najít tam obrovské možnosti.

Pro Polsko bylo osudné spojenectví s Petrem ve válce proti Švédům. Polsko se z toho kvůli vnitřním rozporům už nikdy nevzpamatovalo a přestalo být silnou mocností, tedy někým, koho by ruské impérium bralo jako partnera. Nicméně za vlády Kateřiny byl v Polsku králem její bývalý milenec Poniatowski a za jeho panování tam vznikla první psaná ústava Evropy a probíhaly pozoruhodné modernizační reformy.

Problém Polska i Ukrajiny byla jejich nobilita, postavená na ždímání běžných lidí a hájení svých úzkoprsých zájmů. Likvidace společnosti, kterou budoval Poniatowski jako klient Kateřiny, zajistila ruská vojska na pozvání části polské šlechty. Různě lavírovala i ukrajinská nobilita. Nejprve utíkala po uzavření polsko-ruské aliance do ruské sféry vlivu před Poláky, potom se domáhala na carevně tradičních práv polské šlechty, což v ruském impériu byl nonsens. Když Kateřina porazila Turky, došlo k dalšímu otočení korouhvičky po větru.

V kapitole je zmíněno, jak ukrajinská elita sledovala zánik Polska z vysokých postů v Petrohradu. Ještě Alexandr I. po porážce Napoleona Polákům v zásadě odpustil a toleroval velkou míru jejich samostatnosti. Jeho nástupce Mikuláš II. už byl ale jiného ražení. Povstání z listopadu roku 1830 proti němu bylo inspirováno děkabristy a celoevropským kontextem (revoluce ve Francii v červenci 1830), bylo ovšem elitářské. Jeho potlačení znamenalo nástup tvrdé rusifikace.

Povstání z roku 1863 bylo lidovější. Jeho potlačení znamenalo velkou proměnu polské mentality. Zejména šlo o zklamání z postoje Vatikánu. Snyder docela podrobně popisuje osudy několika polských intelektuálů v nové vlně důrazu na vědu a pozitivistické ražení, kteří paradoxně nalezli svou realizaci ve službě ruskému impériu: jak službě dobrovolné a spojené s převzetím ruské identity, tak nedobrovolné ve vyhnanství na Sibiři, kde pěstovali ruskou přírodovědu.

Zaujalo mě také krátké pojednání o polské emigraci a třech proudech jejího uvažování: monarchismus (Čartoryjski), republikanismus (Lelewel), romantismus (Mickiewicz). Podle Snydera šlo spíše o politické než národní proudy: Čartoryjski reprezentoval litevskou rodinu, Lelewelův otec byl Němec, Mickiewicz byl litevsko-běloruského původu. Rusko prý nebylo vnímáno jako národní nepřítel, ale jako politická perverze, což mi přijde i dnes velmi výstižné. Na konci 19. a na začátku 20. století se do celé složité situace v Polsku, na Ukrajině, v Pobaltí, v Rusku začíná plést otázka socialismu, otázka, zda je cestou k němu obnovení národních států atd. Myslím, že ale mohu přikročit ke shrnujícímu závěru kapitoly:

„As Russian and Ukrainian nationalism emerged in the early twentieth century, both placed the cradle of nationhood in Kiev. The Russian archeologist who studied Kiev's St Sofia, the spiritual centre of these national histories, was in fact Polish architect, Karol Majewski (1824-97), whose major professional task was the design of modern state buildings in Petersburg and Moscow. Whether such work is undestood as culture or civilisation, the sheer force of Polish achievement within the Russian Empire is undeniable. Just as seventeenth-century Ukrainian clerics from Kiev adapted to new predicaments by conceiving for Muscovites a theory of rule that left a dignified place for Ukraine, and eighteenth-century Cossacks turned the end of traditional rights into an honourable role in tsarist expansion by migrating to Petersburg, so nineteenth-century Polish men and women, responding to dilemmas of modernity, helped, directly or indirectly, to modernise Russia. The story is rarely told thus. The afterglow of a collapsed empire casts mainly shadows, and the Ukrainian and Polish questions are seen darkly in the fading light. Indeed, no Russian empire could survive without Ukraine, and no Russian state with European aspirations could avoid challenge from Latin and Catholic Poland. Yet over the centuries, the main work of Ukrainians was constitutive, and the main direction of Polish activity was creative.“

Dominic Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia 1689-1917, Cambridge University Press 2006 (paperback edition 2013), str. 182-183.

Nyní k židům (ve smyslu židovského vyznání) v imperiálním Rusku. V důsledku pronásledování a vyhánění židů ze západní Evropy (např. ze Španělska byli vyhnáni roku 1492) se Polsko-litevská unie a Osmanská říše staly místem, kde bylo nejvíce židů na světě. V Rusku židé nebyli, měli to zakázané. Obyvatelstvo až do 19. století židy prakticky neznalo. Mezi elitami byl naopak velmi silný anti-judaismus. Změnit se to pokusil Petr Veliký a Kateřina Veliká. Za Kateřiny se Rusko svou expanzí na úkor Turecka a Polska stalo státem s největší populací židů v Evropě: půl milionu. Kateřina se snažila o integraci židů na základě jejich zapojení do městského a kupeckého stavu. To narazilo na různé překážky, přičemž hlavní byla zřejmě židovská samospráva: kdo bude vybírat mezi židy daně a řešit jejich spory, kdo bude cenzurovat jejich spisy, když se zruší židovská samospráva?

Mezi židy samotnými pod vlivem náboženské reformy (chasidismu) a z Berlína se šířícího osvícenství docházelo ovšem k praskání tradičních struktur. Židovští osvícenci dokonce požadovali plnou integraci, opuštění jidiš ve prospěch ruštiny nebo němčiny atd. Tak jako tak až hluboko do 19. století, do doby reforem, zůstalo židovské osídlení zákonem omezené na původní oblasti mimo vlastní Rusko. Mikuláš I. se pokusil o integraci židů povinnými odvody do armády. Až dosud měli židé výjimku a vyplatili se penězi. Nyní museli odevzdat určitý počet mladých mužů, což vedlo k velkému napětí v židovských komunitách. Vojenská služba trvala 25 let. Kdo to zvládl, nebyl integrován, ale poslán zpět mezi židy, kde byl cizincem. Nedařily se ani jiné pokusy.

Rozhodující nakonec byla dramatická expanze židovského obyvatelstva. Během století se počet židů v impériu zdesetinásobil: na pět milionů. Nebylo to dáno vyšší porodností, ale lepší hygienou a menším alkoholismem a dramaticky vyšší rozvodovostí (více rozvodů = více nových manželství = více dětí). Paradoxně židovští obchodníci vydělávali mimo jiné na obchodu s vodkou, který byl pro státní pokladnu zásadním zdrojem příjmu (ještě za Gorbačova). Populační expanze židů znamenala, že se výrazně urbanizovali, stali se velmi vlivnou součástí velkých měst a v některých městech měli i většinu. Stále ale nemohli do Ruska jako takového. To se změnilo v době reforem, tedy v druhé polovině 19. století.

Židé byli postupně zrovnoprávňováni podle užitečnosti pro stát. Tedy rozdíly mezi nimi a tlak na tradiční komunity, které se postupně rozpadaly, zesílil. Integrovaní, vzdělaní, bohatí židé často chtěli integrovat i zbytek židovské populace, podporovali studium židovských mladíků na univerzitách atd. Až v druhé polovině 19. století se židé stali běžnou součástí ruských měst od Petrohradu až po Sibiř. Židovská populace byla velmi mladá, tvořila postupně významnou skupinu univerzitních studentů a inteligence.

Celková integrace židů probíhala v kontextu dění v západní Evropě, odkud také přicházelo protižidovské napětí a teorie spiknutí (pověry o rituálních vraždách byly přítomné mezi ruskými elitami už dávno, jeden odsouzený žid byl kvůli tomu upálen za přítomnosti carevny Anny). Rychlý sociální, profesní, ekonomický vzestup některých židů byl vnímán v ruské společnosti jako i jinde v Evropě jako útlak původních obyvatel.

V kapitole je zmíněno, že dodnes neexistuje přesvědčivé vysvětlení pogromů, které proti židům v Rusku probíhaly cca od 80. let 19. století, nejhorší na začátku 20. století. Masivní židovská migrace s nimi souvisela jen částečně. Mnoho židů utíkalo před chudobou, mnoho hledalo plnoprávnost, mnoho utíkalo před státem, který byl vůči židům na přelomu století stále represivnější, např. stanovil kvóty na počty židů na univerzitách. Mladí vzdělaní židé byli také typickými členy, ba zakladateli, různých revolučních stran a odbory židovských dělníků (tzv. Bund) dával marxista Plechanov za vzor ostatním. K tomu je třeba připočíst vzestup sionismu, který bral svou sílu také právě ze zkušenosti s pogromy.

Teď pár čísel: v roce 1880 asi 60 tisíc židů žilo v oblastech impéria mimo své tradiční osídlení, v roce 1897 to bylo již 314 tisíc. V roce 1897 tvořili židé nejméně třetinu obyvatel Varšavy, Oděsy, Lodže a Vilna. Na konci 19. století polovina židů žila ve městech vs. 16 procent Rusů a 23 procent Němců a polovina židovské populace byla ve věku pod 20 let. V roce 1880 bylo 13 procent právníků v Rusku židovského vyznání. Jaká byla bilance pogromů, k tomu uvádím citát:

„Both the causes and the effects of the 1881-4 pogroms have been the subject of considerable controversy. Contemporary conspiracy theories, according to which tsarist officials instigated the violence to deflect popular discontent from an incompetent regime, or revolutionaries organised the riots as a prelude to a broader uprising, have now been laid to rest. Even the most common contemporary explanation – that the pogroms were the bitter harvest of Jewish exploitation of the peasantry – has failed to withstand scrutiny, given that little seems to have changed in relations between Jews and peasants that could account for the sudden outburst of violence, and in any event the pogroms were almost exclusively urban. In fact, historians have yet to provide a satisfying explanation of the events beyond the undeniable but vague fact of widespread social and economic dislocation in the wake of the emancipation of the serfs and other Great Reforms. Much has been made of the progroms' effect on Russia's Jews, and indeed on modern Jewish history as a whole. Episodes of violence – pogroms in the 1880s, the expulsion of some 15,000 Jews from Moscow in 1891 and far more violent pogroms in the period 1903-1906 – were certanly an important stimulus for rising waves of Jewish emigration. Yet it would be a mistake to assume that violence was the sole or even primary cause of the exodus. Significant numbers of Jews had already begun to leave the Russian Empire in the 1870s as a consequence of widespread poverty, the decline of social control by communal authorities… and raised hopes regarding life in countries that had fully emancipated their Jews.“

Dominic Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia 1689-1917, Cambridge University Press 2006 (paperback edition 2015), str. 198.

A konečně k muslimům. Islám na rozdíl od judaismu k Rusku patří od velmi starých dob. Např. šlechtická rodina Godunov byla konvertována z islámu a těch významných rodin konvertitů bylo více. Přístup k muslimům před Kateřinou Velikou byl rozporuplný: na jedné straně pokusy o integraci muslimské nobility do impéria, na druhé straně občas brutální tlak na konverzi. Petr Veliký nechával za konverzi i platit. Citlivé téma až do 19. století byla otázka křesťanských nevolníků. Nebylo přijatelné, aby muslim měl křesťanské nevolníky.

Kateřina tím, jak rozšiřovala impérium do muslimských oblastí, přijala za své osvícenské pojetí náboženství: musí být užitečné a sloužit státu. V tomto smyslu stanovila islám jako jedno z oficiálních náboženství, nechala ho dokonce v oblastech střední Asie šířit, nechala vydávat Korán, podporovala budování mešit a ustanovila státní strukturu islámu a dozor nad ním. Cílem toho všeho byla disciplinace a loajalita. Problém samozřejmě byl, že islám nemá nic jako církev. Snaha modelovat a organizovat muslimy po vzoru ortodoxní církve, resp. na základě studia osmanské praxe, procházela vlastně celým 19. stoletím a stávala se nepřehledným labyrintem různých i vzájemně si protiřečících politik.

K tomu je třeba přidat, že v 19. století pod vlivem učenců zabývajících se orientálními studii sílila obava z islámu, vracely se tlaky na konverze (konvertité se ale často k víře svých předků vraceli, resp. ji vyznávali tajně) a Rusové mylně začali považovat za své úhlavní protivníky stoupence súfismu. Tak či onak se ale muslimy dařilo integrovat, a dokonce jejich elitu zahrnout do imperiální šlechty. Překvapilo mě, jak málo ozbrojených povstání proti ruské imperiální správě bylo. Problémy přicházely spíše s dobýváním Kavkazu a okolí, Rusové si ale se vším dokázali poradit. Někteří muslimové odcházeli, jiní se s novými poměry smiřovali. Ruská imperiální politika brala odchod obyvatel jako problém a snažila se tomu bránit určitou plastičností přístupu. Ostatně v příhraničních oblastech byla správa nad islámskými institucemi vyloženě vojenská.

Mezitím do muslimského prostředí přichází, zejména v prostředí Tatarů, osvícenský impuls a snaha o reformy ve smyslu studia západní vědy, tlaku na pokrok atd. V roce 1905 se stává Rusko říší, která oficiálně uznává svobodu svědomí. Vznikají islámské strany s progresivním, dokonce levicovým, programem. Problém ale způsobuje nástup ruských konzervativců k moci v roce 1907, vývoj v Persii a Turecku, obava z přenosu radikalizace a nacionalismu, resp. panislamismu do Ruska a samozřejmě první světová válka, kdy režim ztrácí úplně kontrolu.

Mezi lety 1904-1905 se v impériu objevují první muslimské časopisy v turkickém jazyku psaném arabsky, ale i přímo v arabštině, většina z nich opouští tradiční islám a podporuje modernizaci impéria a postavení islámu v něm. K citaci jsem si vybral představení politicky organizovaných muslimů v souvislosti s revolucí 1905 a následné změny kurzu imperiální politiky po porážce revoluce v roce 1907 (rozpuštění Dumy relativně demokraticky zvolené, návrat ke konzervativnímu nacionalismu).

„This organisation was in the hands of Tatars and was close to the Russian Constitutional Democrats… In April 1906 the party's leaders were elected to the Duma, where they formed a joint Muslim faction that worked in all the four successive Dumas until February 1917. (…) Politically, they continued to side with the liberal opposition… while some Muslim deputies belonging to the Muslim Labour Group and Labourists were drawn to Socialist Revolutionary Party. Gradually the party programme and organisation were designed in the second and third Muslim Congresses held in St Petersburg and Nizhnii Novgorod in January and August 1906. At the time, the party submitted to the government a wide programme of religious reforms for the Russian Muslims. (…) A network of muftiates would become an elected hierarchy responsible for all religious, cultural and economic matters of the Muslims… (…) They claimed to broaden the rights of official Muslim administration and increase the state funding of Muslim clergy. The defeat of the revolution prevented the carrying out of this ambitious programme. The government was dominated by Russian conservatives… Actually the authorities did not want to co-operate even with a legal political opposition based in the Duma. They were also alarmed by the international troubles that followed shortly after the first Russian Revolution, namely the Iranian Revolution of 1907-11 and Young-Turk revolution of 1908-9. Russian Muslims were regarded as possible supporters of anti-Russian religious movements from abroad. Islamophobia much increased. In 1910-11 the Special Conference of the Ministry of Internal Affairs elaborated a programme of measures designed to „oppose Pan-Islamist and Pan-Turkic influence on the Muslim populations“.“

Dominic Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia 1689-1917, Cambridge University Press 2006 (paperback edition 2015), str. 220-221.

Vytisknout