Zase Pelíšky a jejich obdiv. Jak televize mate veřejnost

25. 12. 2025 / Jan Čulík

Pelíšky líčí život dvou rodin², žijící ve vile v jedné pražské zahradní čtvrti, jednak rodiny antikomunisty a účastníka protinacistického odboje Krause (Jiří Kodet) a jednak rodiny armádního důstojníka Šebka (Miroslav Donutil), která byla do původně soukromé Krausovy vily "nasazena".³ Krausovi mají dospívající dceru Jindřišku, Šebkovi mj. dospívajícího syna Michala. Jindřiška chodí s hezounem Elianem ze sousedství, jehož rodiče pracují, zřejmě jako komunističtí diplomaté, ve Spojených státech, takže Elian má přístup k americkému konzumnímu zboží a západním celovečerním filmům, které promítá k velkému zájmu mládeže z okolí po večerech na plátno, vyvěšené na balkoně. K dalším protagonistům patří učitelka Eva (Eva Holubová), sestra manželky lampasáka Šebka s malým synem, a prodejný socialistický učitel, kolaborant Saša Mašlaň (Jaroslav Dušek).

Film je ahistorický – s étosem druhé poloviny šedesátých let a svobodného období roku 1968 má pramálo společného, až téměř v úplném závěru, kdy zaznamenává sovětskou invazi, se přibližuje autentičtější historické skutečnosti. Dobu od konce roku 1967 líčí s předstihem jako éru normalizace; životním postojům a chování svých protagonistů připisuje postoje a chování lidí v Československu od první poloviny sedmdesátých let do konce let osmdesátých, kdy vznikla už nová mentalita, odklon od veřejného života a od světa, soustředění na interní život uprostřed rodin, v oněch "útulných" Pelíškách, v relativně pohodlném, od politicky nesnesitelných tlaků zvenčí záměrně odříznutém prostředí.

Až za nějaký čas po sovětské invazi, někdy v průběhu roku 1970, v důsledku agresivní neostalinské kampaně ve sdělovacích prostředcích následkem souběžných čistek v podnicích a institucích, a také v souvislosti se zásadní demografickou změnou (kolem roku 1970 odcházejí z  veřejného života lidé, kteří měli přímou zkušenost se životem v demokratickém předválečném Československu) vzniká radikálně nový, "normalizační", neuvěřitelně životaschopný postoj, étos dětinskosti a návratu do úzkého kruhu rodiny, který je spojený s honbou za konzumerismem, v rámci tehdejších možností.

Přesně toto dokumentují vánoční oslavy v rodině Šebkových: mužští se baví infantilními hloupostmi (přou se, jak vysoký je medvěd kodiak, či jak dlouho dokáží zadržet dech, případně i pod vodou). Tento společenský étos přežívá v české společnosti dlouho po pádu komunismu a je příznačné, že Hřebejk, autor populárních filmů, v nichž bývá hlavním investorem Česká televize, pociťuje nutnost přiblížit se jejich hodnotovým systémem co nejtěsněji k tomu, co se podle jeho názoru většinové české společnosti líbí. Jak píše Andrew Horton,⁴ vliv České televize je v tomto smyslu vlastně sporný: "Krédo České televize, hrdě prohlašované na jejích internetových stránkách, oznamuje, že bez České televize by se české filmy sice dál natáčely, ale nikdo by se na ně nedíval. Cynikové to mohou interpretovat jako nepřímé přiznání, že Česká televize považuje za svůj úkol vyrábět povrchní a populistické filmy, které budou mít při televizním vysílání maximální sledovanost, než aby udržovala při životě kvalitní českou kinematografii." Pelíšky jsou v ČR populární a lidé si dodnes rádi s oblibou opakují známé "hlášky" z tohoto filmu, které zlidověly. ("Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!") Bývají to slabě humorné, hlavně přisprostlé repliky protagonistů, které se stávají součástí repertoáru oblíbených výroků především pro svou vulgaritu.

Étos druhé poloviny šedesátých let se daleko více, než se dnes usuzuje, podobal étosu otevřené západní společnosti. Ve veřejné sféře o něco šlo, lidé se chovali jako nezávislí občané, kteří si na utlačitelských úřadech vynucovali rozšiřování osobních svobod – často prosazováním svobody pro kulturní výboje. Namátkou ocitujme hlavní titulky Literárních listů z jara 1968: „Rozum a svědomí“. „Svoboda a odpovědnost.“ „Tak vážně: Co konkrétně“. Všechno jsou to titulky, které navozují občanskou akci. Hřebejk a Jarchovský nemají osobní zkušenost z tohoto období a historické zdroje, zdá se, dostatečně neprostudovali. Film obsahuje z historického hlediska věcné chyby: tak například těsně před Vánoci roku 1967 přichází do školy učitelka Eva (Eva Holubová) s výtiskem Literárních listů⁵ pod paží (ačkoli si vůbec nepočíná tak občansky aktivně, jak by se choval typický čtenář Literárních listů). Ovšem buřičské Literární listy začaly vycházet až od 1. března 1968. Během druhé poloviny šedesátých let a zejména Pražského jara nevisely všude normalizační rudožluté transparenty jako "Buduj vlast, posílíš mír" – to je rys padesátých, a potom znovu sedmdesátých let.

Když se v Pelíšcích hrají na gramofonu dobové písně na tzv. "singlech", deskách hraných rychlostí 45 otáček za minutu, gramofonová přenoska měla dvě polohy: hrubší jehlu pro takzvané "standardní desky" z předválečné doby, hraných rychlostí 78 otáček za minutu, (označenou zeleně) a mikrohrot pro nové "dlouhohrající" desky (označený červeně). V Pelíškách hraje gramofon moderní dlouhohrající desku hrubým, tedy zeleným, hrotem, určeným pro staré předválečné desky: kdyby tomu tak ve skutečnosti bylo, reprodukce by byla špatná a hrot by desku zničil. Přehlížení takových drobností naznačuje, že Hřebejkovi a Jarchovskému nešlo ani tak o poznání skutečnosti, jako o vytvoření povrchního mýtu, který je svědectvím o jejich vlastní životní zkušenosti a o postojích jejich vrstevníků. Svým způsobem je to logické, protože film je vlastně retrospektivním pohledem patnáctiletého Michala. Jenže ten by věděl, jak funguje gramofon.⁶

Film je v podstatě vyprávěn z hlediska tří teenagerů: dívky Jindřišky Krausové a jejího bohatého mladíka, "hezouna" Eliena, který díky rodičům pracujícím v USA má v Praze přístup k západním filmům a západnímu konzumnímu zboží, a Michala Šebka, frustrovaného syna lampasáka (Miroslav Donutil), který je do Jindřišky beznadějně zamilován a dvakrát se kvůli ní pokusí ve filmu spáchat sebevraždu. Patnáctiletí teenageři zjevně ani v době Pražského jara nejeví zájem o politiku (další anachronismus, protože skutečnost byla opačná), takže jejich mladistvá apolitičnost je v plném souladu s normalizační izolovaností od veřejné sféry. I v soukromí vedou dospělí v tomto filmu řeči bezmocných a nesvéprávných lidí. Mají buď možnost bezmocně nadávat na poměry jako otec Kraus (Miroslav Kodet), anebo papouškovat socialistické fráze jako lampasák Šebek, či učitel Saša Mašlaň. Ale ani ti, kdo frázemi podporují režim, se nijak nepodílí na moci, jsou stejně nesvéprávní jako antikomunisté. Moc je anonymní, neosobní, a je vykonávána někde nahoře. Toto ovšem vystihuje situaci v sedmdesátých a osmdesátých letech, nikoliv v druhé polovině šedesátých let.

I Pelíšky zdůrazňují jednu velmi zásadní skutečnost:, syndrom absolutní nedostatečnosti mužů středního věku. V Pelíšcích sice muži rodiny neopustili (s výjimkou případu učitelky Evy, která vychovává svého desetiletého syna sama a až skoro do závěru filmu pro něj marně hledá, dokonce i na inzerát, nového otce), jenže ani hlavní hrdinové, voják Šebek a antikomunista Kraus, neplní roli chápavé, mužné a rozumné hlavy rodiny. Muži středního věku jsou skoro bez výjimky karikaturami lidství. Tito agresivní slaboši jsou zaměření sami na sebe, terorizují své dospívající děti, pohlavkují je, vyhánějí je z domova. Vyvolávají doma hysterické scény a zavádějí nesmyslné rituály (Šebek zdobí v bytě po vojensku nástěnku, a píše na psacím stroji pro rodinu jídelní lístek jako v armádní kantýně; antikomunista Kraus zase své rodině neústrojně vnucuje politické a společenské obřady idealizující odkaz západního odboje, TGM a první republiky).

Ženy se sice v ledačems vyznají, citlivě vnímají život kolem sebe a mezilidské vztahy, mají smysl pro organizaci a pro povinnost, jsou tmelem rodin, ale o ničem nerozhodují a ke všemu se stavějí pasivně, věci řeší spíš podle zdravého rozumu a bez řeči, na rozdíl od mužských tlučhubů. Dochází k paradoxu: vůdčí roli v českých rodinách hraje muž, který je však společenskými poměry ochromen a degradován na infantilní bytost a svou bezmocnost se snaží kompenzovat řvaním. Ženy jsou natolik utlačovány patriarchálním uspořádáním české rodiny, že si jen po straně s jinými ženami vyměňují nenápadné signály vzájemného soucítění.

Kraus svým zběsilým antikomunismem udržuje rodinu v takovém napětí, že manželka, kterou pojí hluboké pouto porozumění s dospívající, otcem zastrašovanou dcerou Jindřiškou, neočekávaně zemře na infarkt "v důsledku vysokého tlaku". Konflikt příslušníků mladé generace se svými směšně autoritativními otci je nevyhnutelný: mladí lidé, které ještě svět neztraumatizoval a neochromil svým útlakem, a kteří si dosud zachovali osobní integritu, upřímnost a lidství, musí nutně považovat své ubožácké otce za idioty. Přitom zuřivec Šebek je v podstatě citlivka. Na syna sice křičí, nadává mu do smradů a mlátí ho, jak se mu zamane, sám bije ho, nedokáže však ani zabít kapra, a když se syn z nešťastné lásky pokusí o sebevraždu, otec Šebek omdlí. Sovětskou invazí se mu zhroutí svět a málem se mu podaří se oběsit. To, že v této patriarchální společnosti jsou muži, by měli rozhodovat, proměněni v děti a zcela ochromeni, a že ženy, které by to dokázaly, jsou také umlčeny, znamená, že je společnost jako celek potlačena. Nikdo nevystupuje jako zralý a dospělý občan, taková je situace v období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let.

V souladu s normalizačním útlumem sedmdesátých a osmdesátých let hraje v Pelíškách politika minimální roli. Film vystavuje stejnou měrou posměchu vypjaté prorežimní i antirežimní postoje. Oba hlavní mužští protagonisté, armádní důstojník Šebek, který se snaží při každé příležitosti neudržitelnými argumenty prokazovat technologickou nadřazenost "socialistického tábora", i protifašistický bojovník Kraus, který zase do omrzení chvalořečí Masaryka a pouští doma rodině nahrávku Masarykovy oblíbené národní písně "Ach, synku, synku", jsou vylíčeni jako nenormální zosobnění přehnané politické ideologie. Normalizační poselství je jasné: dejte nám od politiky pokoj. Chceme žít pokojným, uzavřeným, rodinným životem, soustřeďujícím se na mezilidské vztahy. A co zbývá, nemohou-li se lidé projevovat jako svéprávní dospělí občané? Domácí zvyky a klid domova. Není vůbec náhodou, že Pelíšky věnují tolik času typické české oslavě Vánoc, v úzkém rodinném kruhu, která v v pantheonu českých hodnost zaujímá vrcholné místo. Je to nejintenzivnější výraz touhy uzavřít se co nejneprodyšněji v bezpečí rodiny.

Na samém závěru pěstují a utvrzují Pelíšky ještě v jednom mýtu. Film končí sovětskou invazí a učitelka Eva, která se kvůli synovi nakonec provdá se nedávno ovdovělého antikomunistu Krause, se už z londýnské svatební cesty nevrátí do Prahy. Na Západě zůstane navždy i mladík Elian. „Tento film věnujeme těm, kterým tehdy z roku na rok zmizeli kamarádi a kamarádky, milenky a milenci, rodiče nebo děti a oni tu na všechno zůstali sami." (podtrženo JČ),“ sděluje závěrečný titulek. Posiluje se tak trochu představa, že emigranti se odchodem do zahraničí provinili (jak tvrdil ostatně i komunistický režim) a zatímco si užívali na Západě, lidé, kteří zůstali „doma“, trpěli. Jako by na Západě lítali lidem holubi do úst, a nikomu se tam v emigraci nic zlého nestalo. Jenže zahraniční zkušenost Čechů je mimo horizont tvůrců i diváků tohoto filmu.