Jaké to bylo v roce 1968 - osobní svědectví

20. 8. 2018 / Jan Čulík

Foto: Jan Čulík v roce 1968

Toto je osobní svědectví o tom, co před padesáti lety zažil patnáctiletý až sedmnáctiletý kluk. 

Jsem si plně vědom varování historiků, že osobní svědectví nelze považovat za ověřitelná fakta. Nicméně jsem velmi zklamán výroky o šedesátých letech a o Pražském jaru 1968, které činí mladší lidé, kteří tyto události nezažili. Když jejich výroky srovnám s tím, co jsem já ve skutečnosti zažil, vidím, že jsou primitivní, zjednodušené a stereotypní, a to do takové míry, že mě to vede k otázce, zda výzkum určitého období, prováděný lidmi, kteří jej nezažili, může být vůbec být považován za spolehlivý. Obávám se, že neustále vytváříme vlastně jen narativy o dnešku a minulost zkreslujeme jeho prizmatem. 

Jsem si vědom, že tento skeptický přístup budou mnozí lidé považovat za extremní. Na druhé straně jsem si také vědom názorů, které varují, že analýzy historiků o událostech minulosti jsou na úrovni beletrie - a když lidé činí výroky o minulých událostech, které oni sami nezažili, vypovídá to daleko víc o současnosti než o dané historické události.


Když jsem poslouchal koncem dubna prezentace na konferenci na univerzitě v Cambridgi, věnované padesátému výročí Pražského jara, uvědomil jsem si víc než kdy předtím, jak hluboce byl každý mluvčí ovlivněn formativními léty svého dospívání a jak to brání lidem pochopit, co se v minulosti opravdu dělo.

Téměř každý v České republice zná populární film Jana Hřebejka Pelíšky (1999). Je to údajně film o šedesátých letech, ale Jan Hřebejk, který se narodil roku 1967, tomu období naprosto nerozumí - natočil namísto toho film o idiocii osmdesátých let.

Jednou jsem se svěřil jednomu někdejšímu spolupracovníku Britských listů, který se také narodil koncem šedesátých let, že pro mě je československá vlajka téměř posvátný předmět, protože jsem viděl mnoho československých vlajek potřísněných krví od zraněných demonstrantů, kteří v srpnu 1968 protestovali proti invazi Varšavského paktu. Reagoval, že pro něho je československá vlajka odporný komunistický hadr, protože on ji zažil jen při komunistických normalizačních prosovětských akcích během sedmdesátých a osmdesátých let. Ten rozdíl ve vnímání téže věci - podle toho, kdy jste vyrůstali - by nemohl být výmluvnější.

Mnoho mladých a mladších lidí je dnes obětí zjednodušené postkomunistické propagandy, podle níž byly události roku 1968 a liberalizující hnutí šedesátých let v podstatě irelevantní, byl to jen "bezvýznamný konflikt mezi dvěma frakcemi kriminální organizace KSČ". Ve skutečnosti byla situace v šedesátých letech a během Pražského jara 1968 mnohem složitější, jak si uvědomí každý, kdo věnuje čas studiu filmů, vzniklých v šedesátých letech, anebo četbě literatury, která tehdy vycházela.

Také je poněkud znepokojující, že v postkomunistickém období v České republice se věnuje jen velmi málo pozornosti tomu, co see ve skutečnosti během Pražského jara 1968 dělo. Normálně se připomíná až výročí invaze Varšavského paktu ze srpna 1968, málo pozornosti se věnuje událostem, které invazi předcházely. To je docela pochopitelné - invaze byla jasnou, konkrétní historickou událostí, která je pro média jasně viditelná. To, co invazi předcházelo, a to, co jí následovalo, je daleko jemnější a současná veřejná debata, jak se zdá, těm jemnostem nerozumí a nevnímá je.

Je politováníhodné, že moho rysů opravdu významných událostí během pohnuté doby Pražského jara 1968 je nyní zapomenuto. Zde je příklad:

V dubnu 2018 jsem vyučoval na českých univerzitách v Brně a v Českých Budějovicích kurs o dramatech Václava Havla. Hlavním hrdinou Havlovy hry Largo desolato (1984), napsané poté, co byl její autor propuštěn z dlouholetého vězení,  je disidentský filozof Leopold Kopřiva, jehož disidenství bylo jaksi "zprofesionalizováno". Všichni od něho očekávají spoustu věcí a mají na něho nesčetné požadavky, protože on přece, jako "profesí disident" bude schopen vyřešit všechny problémy současnosti. Dva občané, zaměstnanci papírny, přinesou dr. Kopřivovi zásobu čistých papírů, aby měl na co psát, a očekávají, že "udělá něco opravdu významného pro zlepšení politických poměrů". Než z disidentova bytu odejdou, jeden z obou mužů zvolá "Jsme s vámi, buďte s námi!"

S ohromením jsem zjistil, že i někteří významní současní čeští literární vědci nevědí, co toto heslo znamená a jaké je jeho intertextuální význam. Samozřejmě, vědět to nemohou, protože události Pražského jara 1968 nezažili.

"Jsme s vámi, buďte s námi!" je jedno z nejdůležitějších hesel Pražského jara 1968 od července 1968, kdy reformističtí představitelé strany a vlády byli podrobeni nátlaku od svých spojenců ve Varšavském paktu, aby zastavili obrodný proces, a byli nuceni vyjednávat s vedením spojeneckých východoevropských zemí, včetně sovětského předáka Leonida Brežněva. Havel ve svých hrách často ironicky zesměšňuje veřejností kdysi uctívaná hesla (včetně svého vlastního hesla z roku 1989, jímž poněkud naivně tvrdil, že "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí" - viz jeho film Odcházení z roku 2011) a skutečnost, že člen české veřejnosti, šestnáct let po drtivé porážce Pražského jara, stále ještě vášnivě použije toto heslo potlačeného reformního hnutí, je samozřejmě obzvlášť komické. Ale tyto jemnosti jsou dnes, jak se zdá, zapomenuty (stejně jak jako západní publikum nemůže nikdy pochopit jemně ironickou, paradoxní složitost, obsaženou v kritickém Věřině výroku adresovaném disidentu Bedřichovi v Havlově hře Vernisáž, že by se neměl scházet "s těmi komunisty, jako je Pavel Kohout".

Ale dovolte mi pohovořit o svých osobních zkušenostech z Pražského jara.

Liberalizující atmosféra šedesátých let

Je mi velice líto, že jsem příliš mladý na to, abych zažil liberalizující atmosféru šedesátých let, před rokem 1968. To, co deseti až čtrnáctiletý kluk dokázal v té době vnímat, bylo to, že populární kultura v Československu byla v tomto období naprosto posedlá idealizovaným obrazem života amerických kovbojů a indiánů v 19. století a zromantizovanou mytologií Divokého západu. (Mnoho populární písní z tohoto období přežívá dodnes, znáte například jistě Suchého písně jako "Krajina posedlá tmou" nebo Matuškova "Žlutá růže z Texasu". Není to podivné, že se tyhle písně neustále hrály ve všech rozhlasových stanicích za režimu údajného tvrdého totalitního komunistického útlaku?)

Populární zpěváci jako Waldemar Matuška se stylizovali v hrdiny amerického Divokého západu a popularita západoněmeckých filmových adaptací románů Karla Maye z Divokého západu, s jejich hrdiny Old Shatterhandem (kterého hrál Lex Barker) a Vinnetouem (Pierre Brice) hraničila doslova s obsesí. Na několika místech v Praze fungovaly neformální burzy, kde si nadšení sběratelé vyměňovali fotografie z těchto filmů.

Co se týče domácí české populární kultury, scéně naprosto dominovala podvratná díla jako byl filmový muzikál Kdyby tisíc klarinetů (1964). Většina písní z tohoto muzikálu se také stala klasickými díly a jsou dodnes součástí české hudební scény, avšak v době, kdy tento film šel do kin, byl v médiích doslova všudypřítomný. Dvanáctiletý člověk, jako jsem byl já v té době, si neuvědomoval, že poslání tohoto filmu je neuvěřitelně podvratné - konec konců, tento film vlastně předvídal děj Pražského jara: ve vojenské posádce, kde jsou vojáci povinné základní služby šikanováni, v důsledku zázračného zásahu Johanna Sebastiana Bacha, který zabrání zastřelení antimilitaristického, nešikovného vojáka-hudebníka, se promění zbraně v hudební nástoje - a co následuje, je neuvěřitelný kulturní a hudební festival, přenášený do ostatního světa médii - přesně to, k čemu pak v roce 1968 v Československu opravdu došlo!

A v závěru filmu, kdy na základě kulturního osvobození dojde k sjednocení a sebeuvědomění národa, se hudební nástroje promění zpět ve zbraně a film vyzývá sjednocené občanstvi, aby se proti vládnoucím utlačitelům, silně připomínajícím komunistický režim, postavili se zbraní v ruce! Neuvěřitelné, že oficiálně financovaný a do kin uvedený film vyzýval v roce 1964 k ozbrojenému povstání proti vládnoucímu komunistickému režimu.

Na začátku "normalizace" v sedmdesátých letech pociťoval Husákův režim potřebu znovu obsadit veřejný prostor v Československu neostalinským politickým diskursem. Toto byla doba, kdy byl veřejný prostor v Československu, podobně jako v padesátých letech, znovu vzdorně, hystericky, naplněn komunistickými transparenty a hesly jako "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!" (Poznámka: Ze zpětného pohledu je fascinující, že Čechoslováci po porážce Pražského jara skutečně uvěřili tomu, že v sovětském područí budou nejméně dalších tři sta let - proč se nepodívali na historii posledního staletí a neuvědomili si, že se ve střední Evropě v moderní době režimy mění každých dvacet let! Dnes je to ovšem varováním, protože se zdá, že se Česká republika chce nyní vrátit k autoritářskému režimu - změna je zpožděná a není jisté, že bude k dobrému.)

Ideologický nápor politických normalizačních hesel šel v sedmdesátých letech ruku v ruce s konzumerismem. Od začátku sedmdesátých let museli lidé v Československu trpět komunistická hesla na veřejných budovách a ve veřejných místnostech, avšak touto dobou už měla skoro každá domácnost ledničku, autobil, chalupu na venkově a televizor.

V šedesátých letech nikde žádná politická hesla nebyla, ale lidi byli daleko chudší. Moji rodiče si nakonec někdy v první polovině šedesátých let dokázali koupit ojetý automobil Praga, bývalý taxík ze třicátých let, říkali mu Barča. Auto se muselo startovat manuálně klikou a než se mohlo kamkoliv vyjet, můj otec musel do chladiče nalít horkou vodu a půl hodiny na ulici před naším bytem na pražském Starém Městě s klikou cvičit, než motor nastartoval. Moji rodiče měli možnost koupit ledničku až v druhé polovině šedesátých let a televizor až v roce 1968. Moje matka byla lékařka a pamatuju, jak škudlila na penězích a k obědu jedla v šedesátých letech jen tatranku, aby měla na domácnost.

Situace ve škole

Nicméně i kluk, jemuž ještě nebylo patnáct, byl schopen zaznamenat  v druhé polovině šedesátých let opravdu liberální atmosféru. Nikdo například nikdy ve škole nenosil pionýrské rudé šátky, ty se nosily jen při mimořádných příležitostech. Nebylo problémem nebýt členem Pionýra a já jsem také jím nebyl, až do posledního ročníku základní školy, kdy jsem jako patnáctiletý tu pionýrskou organizaci jaksi převzal. Dělali jsme v základní škole dvakrát týdně, v úterý a ve čtvrtek, před začátkem vyučování, v osm hodin, školním rozhlasem žákovské vysílání - vysílali jsme na pokračování detektivku. Tu jsme natáčeli v pionýrské klubovně a učitelům jsme se vymlouvali, že v žádném případě nemůžeme být na jejich hodinách, protože máme důležitější činnost na práci. Organizovali jsme taky filmová představení a ve škole jsme sami na šestnáctimilimetrovém projektoru promítali celovečerní filmy, především ty s tím Old Shatterhandem a Vinnetouem. Ve škole byl velký prostor pro individuální aktivitu. Učitelé to nutně nepodporovali, ale nebránili tomu.

Svobodná Evropa donutila Československý rozhlas zavést Mikrofórum


Politické informace se dostaly i k čtrnáctiletému chlapci. Tak jsem se dověděl, jak nesmírně zmateni a znepokojení byli soudruzi v Ústřením výboru KSČ, když museli řešit obrovskou popularitu hudebních pořadů, které každé odpoledna vysílala rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Stovky dopisů od mladých Čechoslováků, určených stanici Svobodná Evropa v Mnichově, chodily do pražského rozhlasu na Vinohradské třídě, s prosbou, aby je Československý rozhlas předal kolegům v Mnichově. Byly to žádosti o písničku - mladí posluchači  byli zjevně naprosto nevědomí ohledně toho, že Svobodná Evropa měla být nepřátelskou, imperialistickou, kapitalistickou stanicí. V důsledku obrovské popularity hudebních odpolední na Svobodné Evropě, vysílaných od 15 do 18 hodin, byl Československý rozhlas nucen zahájit vlastní vysílání pro mládež, v tutéž dobu, také od 15 do 18 hodin. Jmenoval se Mikrofórum.

Zlá matka

Od asi roku 1963, "vznikla skupina mladých evangelikálských intelektuálů" kolem Jana Patočky, Jiřího Němce a Ladislava Hejdánka, píše Jiří Holý ve svě historii české literatury od roku 1945 Writers under Siege (2008, str. 61-62). Můj otec, filozof, anglista a překladatel zejména románů Grahama Greenea, byl členem této skupiny, ale její schůzky, které se konaly v našem rodinném bytě na Starém Městě v Praze, skončily v důsledku energické akce mé matky. Řekla mému otci: "Řvete tady do tří hodin do rána a šíleně kouříte. Byt je trvale plný smradu a jsou tu děti. Proč se ty vaše schůzky nemohou pro změnu zase konat u Němců?" Zjevně nemohly, a tak skončily. Má matka narušila českou kulturní a intelektuální historii.

Musím přiznat, že když mi bylo jedenáct dvanáct, trochu jsem se bál Jiřího Němce, přesně řečeno jeho jména - když byl Němec, byl to nacista, nebo člen gestapa? JIří Němec byl klinický psycholog, známý katolický intelektuál a později, v sedmdesátých letech, signatář a aktivista Charty 77.

Od spisovatelů po studenty a soudružky s vánočním pečením


I když jako čtrnáctiletý jsem si byl relativně dobře vědom liberální atmosféry v zemi, samozřejmě jsem neměl tušení o ohromujících událostech, které se odehrály od června 1967 a které vedly k začátku Pražského jara 1968. V červnu 1967 se v Praze  konal čtvrtý sjezd československých spisovatelů. Proměnil se v kulturní a politické vzbouření českých a slovenských spisovatelů, kteří požadovali bezpodmínečnou svobodu pro svou tvůrčí činnost (zejména projevy Ludvíka Vaculíka a Milana Kundery byly důležité - Kunderův projev je v Britských listech ZDE). Vzbouření vyvolalo hysterickou reakci od Jiřího Hendrycha, vysokého komunistického činitele odpovědného za kulturu, který na sjezdu vykřikl: "Všechno jste prohráli!" práskl dveřmi a odešel.

Literární noviny
, podvratný týdeník Svazu československých spisovatelů, byl vzbouřeneckým spisovatelům odebrán a dostal nového šéfredaktora, Jana Zelenku (který pak proslul v poinvazním období jako dlouholetý ředitel normalizační Československé televize, odešel do důchodu až v červnu 1989).

Takže povstání spisovatelů z června 1967 bylo, jak se zdálo, potlačeno, jenže ono to tím neskončilo. Začátkem podzimu 1967 zasáhl Prahu nový skandál. Na studentských kolejích na Strahově velmi často nešla elektřina a studenti se tak nemohli připravovat na své zářijové zkoušky. Jednoho dne už toho měli dost, vzali do rukou svíčky, kterými si při studiu byli nuceni svítit, a průvod studentů sešel dolů do města Nerudovou ulicí se svíčkami v rukou. Studenti skandovali "Chceme světlo!" Netušili, že demonstrují v den, kdy zasedá prezidium KSČ, avšak policie to věděla. Obávala, že studenti záměrně směřují k místu tohoto zasedání, v budově vedení KSČ u Vltavy. Policie také interpretovala skandované heslo "Chceme světlo!" metaforicky jako "Chceme osvětu!" a tak studenty zmlátila obušky.

Touto dobou však už v ÚV KSČ zasedalo mnoho reformistů a ti byli skandalizováni skutečností, že "policie bije naše děti". Policejní zásah proti studentům se stal na podzim 1967 předmětem rozsáhlých diskusí v ústředním výboru KSČ, a byl tak odrazovým můstkem k reformám - hovořilo se také o nutnosti hospodářských změn, navrhovaných Otou Šikem, a o další liberalizaci.

Jenže debaty v ÚV KSČ se bezcílně a bezbřeze táhly, a tentokrát koncem listopadu/začátkem prosince 1967 se vzbouřily soudružky komunistky, členky ÚV KSČ. Prohlásily, že na nekonečné diskuse nemají čas, musejí připravovat Vánoce a péci vánoční cukroví. Na žádost soudružek bylo tedy jednání ÚV KSČ odročeno na 5. ledna 1968, kdy byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexander Dubček. Dosavadní první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný byl odvolán, ale zůstal zatím prezidentem.

Výjimečný rozhlasový pořad


Asi tři měsíce se nic nedělo. Zrychlení příchodu Pražského jara 1968 způsobil skandál zkorumpovaného armádního "semínkového generála" Jana Šejny, který prováděl pochybné ilegální transakce, prodával a kupoval velké množství semen, čímž se obohacoval. Když to bylo odhaleno, Šejna uprchl do Spojených států a vyzradil tam různá československá armádní tajemství CIA. Šejna byl v KSČ členem tábora konzervativců a to začátkem Pražského jara silně poškodilo jejich věc.

Patnáctiletý kluk jaká já si uvědomil, že se děje něco nezvyklého až dne 20. března 1968 večer. Vzpomínám na to, jako by to bylo dnes. Bylo půl osmé večer, byli jsme po večeři, byli jsme v kuchyni našeho pražského bytu, matka myla nádobí, já ho utíral. Na stole bylo puštěné tranzistorové rádio. Po zpravodajství v 19 hodin začínal pravidelný pořad, který měl název "Co chcete vědět..." (třeba o reformách současného sociálního pojištění). Tento večer byla tématem současná politika.

Byl to diskusní pořad, vysílaný víceméně "živě" (s asi hodinovým zpožděním, neboť diskuse  v reálu začala už v půl sedmé) z pražského PKOJF (Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dnes Výstaviště). V panelu expertů zasedali mimo jiné politik Josef Smrkovský a spisovatel Pavel Kohout.

Během několika minut po začátku tohoto programu jsme byli naprosto ohromeni. Z rozhlasového přijímače se začaly linou neuvěřitelně otevřeně kritické otázky na adresu komunistického režimu v Československu a ohledně jeho nedávné stalinské minulosti. Jako snad většina národa jsme zůstali u příjímače sedět v té kuchyni se zatajeným dechem až do časných ranních hodin druhého dne. Někdy kolem půlnoci technici na okamžik vysílání ztlumitli a hlasatel oznámil, že je asi nesmyslné pokračovat s vysíláním se zpožděnou hodinou, takže pokud posluchači dovolí, tu zpožděnou hodinu vynecháme a budeme dál vysílat živě. Diskuse pokračovala dalších několik hodin, až tuším k jedné nebo druhé hodině ráno hlasatel oznámil, že bude nutno skončit, protože se stanice musí začít připravovat na ranní vysílání, A to byl pro mne začátek Pražského jara 1968.


Odbočka: Na podzim roku 2017 se na mě obrátili z pořadu History Today rozhlasové stanice BBC Radio 4 s tím, že chtějí připravovat pořad o Pražském jaru 1968, který by se vysílal začátkem ledna 2018. Informoval jsem je, že tehdy se nic nedělo, a řekl jsem jim výše uvedenou historku o tom, jak pro mě Pražské jaro začalo dne 20. března večer. Novináři z BBC se ptali, jestli existuje nahrávka a jestli by se nedala sehnat. Po krátkém zjišťování jsem dostal z Českého rozhlasu tento email:



Subject:     Re: Pořad "Co chcete vědět..." zde dne 20. března 1968... (?)
Date:     Wed, 1 Nov 2017 11:00:41 +0100
From:     
To:     Jan Culik <jan.culik@glasgow.ac.uk>


Dobrý den, pane Čulíku,

musím konstatovat, že máte dobrou paměť.

Ta dlouhá veřejná debata, o které jsme včera mluvili, se skutečně odehrála 20. března 1968.

Byla celá vysílána - a je také patrně celá uchována na nahrávkách v archivu.
 
Jednalo se (to jsem si zase pamatoval já) o "Setkání mládeže s představiteli veřejného a politického života".

Pod tímto názvem je záznam také uložen v archivu - a obsahuje celkem 11 pásů o celkové stopáži cca 380 minut, tedy 6 a půl hodiny.
 

Zdravím Vás!
 
Jiří Hubička, redaktor, Archivní a programové fondy ČRo

Mediální orgie

Pražské jaro 1968 byla naprostá mediální orgie, takže je zcela logické, že bylo zahájeno tímto bezprecedentním rozhlasovým  vysíláním. Je dost přesné říci, že během Pražského jara nedělal v podstatě nikdo nic moc: lidi prostě jen stáli na ulicích a vášnivě debatovali o své minulosti a o své možné budoucnosti.

Zajímavé je, jak si tohle pozdější filmoví tvůrci vůbec neuvědomují: Filip Renč ve svém filmu Rebelové z  roku 2001 vytvořil obraz Pražského jara podle své zkušenosti z demokratické revoluce a toho, co se dělo po roce 1989. Jenže Pražské jaro nebyla záležitost ekonomická, ale politická a mediální. Psal jsem o tom ve své knížce Jací jsme: Česká společnost v hraném filmu devadesátých a nultých let (Host, Brno, 2007), promiňte sebecitaci:


"Známkou uvolněných poměrů má být, že si Terezčin otec (Tomáš Hanák) otevře v městečku soukromý hostinec. Ten vypadá jako typický soukromý hostinec z postkomunistické éry: značně odlišný od těch několika málo narychlo zřízených,. amatérsky vyhlížejících podniků z roku 1968, kterým chybělo zázemí, vybavení i kapitál.  Tvůrci filmu Rebelové nepochopili, že dynamicky tehdy probíéhal vývoj především v kultuře a v politice, reflektované médii, kdy celý národ široce diskutoval o národním osudu, o ekonomice, o komunismu i o zlořádech stalinismu, páchaných v padesátých letechy. Nešlo o prudký rozvoj trhu jako po roce 1989.

Charakteristickým rysem roku 1968 byla vášnivá celonárodní politická debata jako vyvrcholení kulturněpolitického vření předchozích několika let, nikoliv otvírání soukromých hospod. Politický kvas je v Rebelech naprosto opomenut - protagonisté se ahistoricky zabývají pouze svými úzce soukromými, osobními zájmy."
(str. 190)


Veřejná debata naprosto zahltila veškerá média, rozhlas, televizi i tisk. Lidé se spontánně shromažďovali v Praze  v parku Na příkopech (tam, kde je dnes nákupní středisko Myslbek) anebo u sochy sv. Václava na Václavském náměstí a debatovali o aktuálních problémech.

Svým způsobem to vlastně všechno působilo neuvěřitelně infantilně, -náctiletě. Není divu, že patnáctiletý kluk jako já tím byl naprosto fascinován. Samozřejmě byl národ vysoce ztraumatizován stalinským a poststalinským zneužíváním moci a nespravedlností režimu a lidé o tom potřebovali hovořit na veřejnosti, aby se tak zbavili svého smutku a své křivdy. Potřebovali se od toho očistit.

V úterý a ve čtvrtek od 20 do 23 hodin vysílal pražský rozhlas pořad Písničky s telefonem. Mezi hraním populárních písní rozhlasoví novináři telefonovali ministrů a stranickým tajemníkům domů a dávali jim otázky na tělo. Během jednoho "Salonu kritického myšlení", které pořádal v nultých letech jednadvacátého století v Litoměřicích dnes už zesnulý dramatik Alex Koenigsmark, jsem hovořil s Jiřím Dienstbierem seniorem, který byl v šedesátých letech známým novinářem pražského rozhlasu a v roce 1968 dosáhl statusu naprosté mediální celebrity, spolu se svými kolegy Věrou Šťovíčkovou a Slávou Volným (který pak pokračoval v době vzniku normalizace ve svém vysílání v rozhlasové stanici Svobodná Evropa a měl tam v pondělí ve 20.10 svůj vynikající publicistický pořad  Listy přátelům). Řekl jsem Jiřímu Dienstbierovi, že jsem byl jako patnáctiletý jeho pořadem Písničky s telefonem na jaře roku 1968 naprosto fascinován.

"No jo, ale my jsme ten pořad vysílali už několik let před rokem 1968," odpověděl Dienstbier a vyprávěl mi historiku o své práci novináře v pražském rozhlase v druhé polovině šedesátých let:

On a velký český novinář Milan Weiner dělali v šedesátých letech na nové stanici VKV zpravodajský a publicistický pořad Svět dnes večer, který se vysílal ve 22 hodin. Jednou, někdy v roce 1966  nebo 1967, měli velký problém. Do rozhlasu jim zatelefonoval rozzuřeně komunistický ministr. Co se stalo?

Ministr byl normálně zvyklý poslouchat v obýváku ve svém bytě velké elektronkové rádio, které bylo naladělo na střední vlny, na stanici Praha. Jenže té noci byl - zase - výpadek elektrického proudu, a tak si ministr pustil tranzistorové rádio na baterky, které bylo náhodou naladěno na novou stanici VKV. Tam s hrůzou vyslechl Diensbierův rozhovor s tehdejším americkým  ministrem zahraničních věcí. Komunistický ministr byl šokován, že "kapitalistický politik" dostal bez korekce dvacetiminutový prostor ve vysílání Československého rozhlasu. "Budou padat hlavy," zuřil ministr a vyžadoval nahrávku pořadu a jeho transkript.

Co dělat? V této předpočítačové éře požádal Jiří Dienstbier svou sekretářku, aby pořídila transkript odvysílaného interview. Pak vzal červenou tužku, z transkriptu vyškrtal všechno podvratné, a technici ve studiu pak podle toho sestříhali i ten rozhovor. Nahrávku stočili na nový pásek, sekretářka pořídila nový transkript už zcenzurovaného rozhovoru a obojí bylo odesláno na ministerstvo. Ticho po pěšině. Kdoví, co pan ministr slyšel...


Tento příběh byl důležitý zejména proto, řekl mi Jiří Dienstbier, že v šedesátých letech byly desítky zaměstnanců Československého rozhlasu ochotny spolupracovat, nezištně, proti konzervativním představitelům komunistického režimu v zájnu liberalizace. Byla to vysoká míra občanské angažovanosti, jakou už v postkomunistické České republice dnes nevidíme, dodal Dienstbier. A toto byl étos Pražského jara 1968 - dlouho předtím, než Pražské jaro začalo.

Jméno Tomáš Garrigue Masaryk přestalo být tabuovým tématem a když jste se vydali do Lán, kde mají čeští prezidenti dodnes své letní sídlo, zjistili jste, že místní kino promítá, nepřetržitě, historické záběry Tomáše Masaryka, jak chodí po Lánech. Některé tyto filmy byly němé, všechno bylo nesestřihané a spontánní, nepřipravené. V televizi konfrontovali oběti mučení své vyšetřovatele: "Proč jste mě topil v té vaně?" Někteří komunističtí zločinci spáchali sebevraždu. Často byly spontánní debaty dost tragikomické. Přesně to zachytil Ludvík Vaculík ve své reportáži "Obrodný proces v Semilech".

22. března 1968 odstoupil Antonín Novotný i ze své funkce československého prezidenta a byla zahájena kampaň před jmenováním nového. Studenti silně podporovali bývalého ministra školství Čestmíra Císaře (mimochodem absolventa gymnázia ve francouzském Dijonu, zažil jsem ho také na Koenigsmarkových Salonech, kdy - přestože mu bylo už k osmdesáti, dokázal vystoupit a mluvit jasně a přesvědčivě bez papíru, spatra. Dohoda meziválečného Československa s Francií ohledně vysílání československých středoškolských studentů na francouzské školy měla pro Československo obrovský kulturní význam. Jiným absolventem školy v Dijonu byl profesor Václav Černý. Proč takové projekty neexistují dnes? Proč neexistuje mezinárodní výměna desetiletých dětí tak, jak tomu bývalo za Rakouska-Uherska, kdy děti z českých rodin chodily do německých rodin na rok "na handl", a obráceně, aby se naučily mluvit druhým jazykem jako rodilí mluvčí? Proč to nejde dnes?). Ovšem komunistická strana jmenovala do funkce prezidenta bývalého armádního generála Ludvíka Svobodu. Pomohlo mu, že byl za stalinismu nespravedlivě ostrakizován, jenže se pak ukázalo, že Svoboda je sám vlastně stalinista.

Ona poněkud infantilní mediální orgie pokračovala bez přestání až přibližně do konce června 1968, i když určité konkrétnější kroky začínaly být podnikány. V únoru 1968 byla prakticky zrušena cenzura (první skutečný dopad této změny byl, jak jsem uvedl, pocítěn řádně teprve toho 20. března, během toho mimořádného celonočního diskusního rozhlasového pořadu.

Zdeněk Mlynář

V dubnu 1968 byl zveřejněn liberalizační Akční program KSČ, který byl především dílem Zdeňka Mlynáře, reformistického člena předsednictva ÚV KSČ a spolužáka Michaila Gorbačova na právnické fakultě v Moskvě v padesátých letech.

Mlynář mimochodem napsal napínavé memoáry o svých zážitcích během roku 1968. Jsou napsané z úhlu pohledu politika, který stál téměř úplně na vrcholu rozhodovací pyramidy v Československu. Tyto paměti vyšly český pod titulem Mráz přichází z Kremlu (Index, Kolín nad Rýnem, 1978), v angličtině jako Nightfrost in Prague (C. Hurst, Londýn, 1980). Podle těchto pamětí vznikl dramatický celovečerní film jménem Invaze, který natočila začátkem osmdesátých let britská komerční stanice Granada Television.

Ve svých pamětech Mráz přichází z Kremlu si Mlynář stěžuje, že schůze předsednictva ÚV KSČ byly nesmírně neuspokojivé. Nikdy neexistoval pro žádnou z těchto schůzí předem určený program jednání. Schůze byly vždycky ztrátou času, protože na nich různí členové prezidia KSČ nestrukturovaně blábolili. Tak vznikla paradoxní situace: Veřejnost nyní více méně důvěřovala vedení KSČ a domnívala se, že se skládá ze skutečných státníků, kteří dokáží činit závažná rozhodnutí v zájmu země. Nic nebylo vzdálenější od pravdy. Podle Mlynářova svědectví byli členové předsednictva ÚV KSČ hloupí a v podstatě bezmocní.

Sdělovací prostředky, především média na Západě, vytvořily představu, že Alexander Dubček je skutečný státník, vůdce a motor Pražského jara. Avšak Dubček byl pasivní a váhavý. Jeho hlavním charakteristickým rysem bylo, že nebyl ochoten a asi ani nebyl schopen se chovat jako kriminálník, jako předchozí činitelé KSČ, kteří byli prostě vrazi a mučitelé. Tak dovolil, aby ho vášnivý proud obrodného procesu prostě nesl tam, kam to řídila pražská média a českoslovenští intelektuálové.
Pražské jaro 1968 bylo především mediální záležitostí.

I s těmi nejliberálnějšími, reformistickými komunisty v roce 1968 byl jeden závažný problém. Byli emocionálně hluboce přesvědčeni o pravdivosti marxismu-leninismu a upřímně věřili, že komunismus je budoucností lidstva. Mlynář přiznává ve svých pamětech, že i poté, co se v poinvazním Československu  stal disidentem a po Praze ho sledovala tajná policie, trvalo mu snad další dva roky, než se zbavil vnitřního, intuitivního přesvědčení, že komunistická strana-matka má vždycky pravdu. Dubček strávil svá mladá léta v Sovětském svazu, mluvil plynně rusky a byl hluboce zamilován do Sovětského svazu a do komunistické budoucnosti. Viděl sovětskou invazi v srpnu 1968 jako osobní zradu od Sovětů, jimž do té doby plně důvěřoval.

Během Pražského jara 1968 bylo rozhodnuto, že nový, reformistický sjezd KSČ se uskuteční v září 1968. Tento sjezd měl zvolit nové reformistické vedení strany a nové reformistické regionální a okresní činitele KSČ. Toho se právě Moskva a Varšavský pakt obávaly nejvíce . že zářijový sjezd demokraticky legitimizuje liberální strategii KSČ. Proto se invaze musela konat před tím sjezdem.

Samozřejmě i reformistické vedení KSČ si bylo velmi dobře vědomo toho, proč je zářijový sjezd strany tak důležitý. Proto, jakmile došlo 20. srpna 1968 k invazi Varšavské smlouvy, bylo rozhodnuto sjezd urychlit a okamžiitě ho uspořádat v jednom velkém průmyslovém komplexu v pražských Vysočanech. Sjezd samozřejmě odsoudil invazi, dal demokratickou legitimitu reformnímu kursu KSČ a zvolil nové vedení KSČ.

Vyžadovalo to geniální manévr stoupající hvězdy normalizace, dr. Gustáva Husáka (který se předtím během Pražského jara choval jako liberální, reformátorský komunista, pamatuji si, jak v jednom filmovém týdeníku někdy uprostřed jara odpověděl na reportérovu otázku, zda by někdy bylo možné liberalizaci zastavit, záporně: To už není možné, protože unikl "duch z fĺaše" a už ho tam nebude možné vrátit"), který toto nebezpečí odvrátil. Husák nechal tento 14. mimořádný vysočanský sjezd KSČ anulovat, protože - a v tom měl zřejmě pravdu - nebyl řádně usnášeníschopný. Na sjedu totiž chyběli soudruzi ze Slovenska - v invazních dnech se skutečně nedalo ze  Slovenska do Prahy dojet.

Vedoucí úloha KSČ

Reformní komunisté měli během Pražského jara 1968 vážný problém s kvadraturou kruhu - ovšem v důsledku krátkosti času, který nakonec měli k dispozici, tento problém nenastal a nemuseli ho ještě řešit. Reformní komunisté chtěli "zdemokratizovat" československou společnost, ale zároveň trvali na tom, že tzv. vedoucí strana KSČ musí být ve společnosti zachována - společnosti musejí vládnout komunisté. To nemohlo a nesmělo být zpochybněno.

Občas se o tomto problému během Pražského jara 1968 hovořilo. Reformní komunisté chtěli zavést demokratické volby, avšak neměli odpověď na otázku, co by se stalo, kdyby voliči komunisty ve volbách nevolili. Vzhledem k tomu, že reformní komunisté upřímně věřili v marxistickou teorii i v marxistické učení o vývoji společnosti, nevěřili, že by komunisté někdy mohli ve volbách přijít o moc, protože jsou "historií zvoleni" k tomu, aby vládli. Komunistická strana měla povinnost se chovat tak, aby nikdy neztratila důvěru voličů.

Během Pražského jara 1968 byla komunistická strana samozřejmě velmi populární, takže komunisté mohli lehce věřit, že nikdy o tuto popularitu nepřijdou. Mlynář ve svých pamětech kriticky zaznamenává, že předseda parlamentu Smrkovský a předseda vlády Černík bedlivě sledovali, jak vysokou jsou umístěni v týdenních zveřejňovaných žebříčcích popularity politiků a když viděli, že jejich popularita trochu klesá, hned chtěli jednat, aby se jim zase zvýšila. Mlynář to odsuzoval jako krátkodobý populismus: "Co budete dělat, až už se nebudou zveřejňovat týdenní žebříčky popularity?"

Podle názoru reformních komunistů bylo předem historicky dáno, že KSČ si zachová svou vedoucí roli. Těžko říci, co by učinili, kdyby se setkali se zkušeností, že prohráli volby. Pavel Tigrid, šéfredaktor exilového čtvrtletníku Svědectví, předpovídal, že k takovému vystřízlivění by došlo velmi brzo.

Tlak od spojenců

Ke konci jara se začaly od Dubčekova vedení objevovat první známky nelibosti a náznaky, že reformy pokračují příliš rychle. Pod neustálým tlakem od spojenců, zejména východních Němců, kteří si opakovaně stěžovali, že Čechoslováci svým "neodpovědným chováním" vyvolají jadernou válku mezi Východem a Západem, jejíž obětí bude především nevinné východní Německo (je snad zajímavé, že tento absurdní argument předložili někteří východoněmečtí akademici na mezinárodní konferenci, která se konala v italské Sieně ještě v roce 2005!). Dubček se občas pokoušel, od konce května 1968, stěžovat si, že reformy jdou dopředu příliš rychle. (Byl za to kritizován v tisku, jak dokazuje tato titulní stránka satirického magazínu Dikobraz z května 1968.) Vážným problémem pro vedení KSČ byl manifest Dva tisíce slov,  jehož autorem byl spisovatel Ludvík Vaculík. Dva tisíce slov vyšlo v Literárních listech (obrozeném týdeníku Svazu československých spisovatelů, který začal vycházet od března 1968) a v dalším tisku dne 17. června 1968. V tomto manifestu Vaculík požadoval občanskou aktivistu zdola:

"Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například: veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, demonstrační pracovní brigády, sbírka na dary pro ně do důchodu, stávka, bojkot jejich dveří. Odmítat však způsoby nezákonné, neslušné a hrubé, jelikož by jich využili k ovlivňováni Alexandra Dubčeka. Náš odpor k psaní hrubých dopisů musí být tak všeobecný, aby každý takový dopis, který ještě dostanou, bylo možno považovat za dopis, který si dali poslat sami. Oživujme činnost Národní fronty. Požadujme veřejná zasedání národních výborů.

K otázkám, které nechce nikdo znát, ustavujme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté, sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout. Okresní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na úřední troubu, proměňujme v tribunu všech kladných politických sil, žádejme ustavení redakčních rad ze zástupců Národní fronty nebo zakládejme jiné noviny. Ustavujme výbory na obranu svobody slova. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu. Uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si je, vysílejme delegace na kompetentní místa, jejich odpovědi zveřejňujme třeba na vratech. Podporujme orgány Bezpečnosti, když stíhají skutečnou trestnou činnost, naší snahou není způsobit bezvládí a stav všeobecné nejistoty. Vyhýbejme se sousedským hádkám, neožírejme se v politických souvislostech. Prozrazujme fízly."


Manifest podepsaly tisíce angažovaných občanů a údajně byl hlavním důvodem pro invazi Varšavského paktu v srpnu 1968.

Otevřená, spontánní, necenzurovaná mediální debata se octla pod stále větším tlakem spojenců. Začátkem června 1968 pozvali spojenci z Varšavského paktu Dubčeka na jednání ve Varšavě. Avšak namísto toho, aby Dubček odpověděl na toto pozvání soukromě, vedení KSČ poskytlo dopis od spojenců, plný stížností, sdělovacím prostředkům - Československý rozhlas ho odvysílal v plném znění - a proti tomu odvysílal i Dubčekovu odpověď - že do Varšavy nepojede a že Československo má právo si své problémy řešit samo. Následoval další tlak od spojenců, který vyvrcholil setkáním vedení KSČ s Brežněvem v Čierné nad Tisou a v Bratislavě. Červenec 1968 byl plný napětí. Právě v tuto dobu se objevilo heslo "Jsme s vámi, buďte s námi." Situaci nenapomohlo, že sovětské jednotky už na československém území byly: od května 1968 se v Československu konalo vojenské cvičení Varšavské smlouvy, a sovětské jednotky pak pořád nechtěly odjet. V jednu chvíli bylo napětí posíleno ještě víc, když byly nalezeny v Prokopském údolí za Prahou mrtvoly dvou dívek. Spekulovalo se, že se dívky mohly stát svědkem nějaké operace sovětské tajné služby a musely být eliminovány.

Československá společnost reagovala vášnivou, energicklou podporu pro vedení KSČ. Tak v posledních týdnech Pražského jara se veřejná debata proměnila v obrovskou emocionální podporu vedení komunistické strany od československého obyvatelstva. Občané nevědomky začali napodobovat stalinskou praxi, kdy pracovní kolektivy posílaly v padesátých letech vedení KSČ hromadně podepisované rezoluce, požadující "Psovi psí smrt" a popravu Milady Horákové. V létě 1968 posílaly pracovní kolektivy vedení KSČ hromadná vyjádření podpory. Napětí pominulo po schůzce československého vedení s Brežněvem v Bratislavě ve dnech 29. července - 1. srpna 1968. Všichni si oddechli a odjeli na dovolenou.

Okupace

V úterý 20. srpna 1968 byla horká letní noc. Okna v pražském bytě byla otevřena dokořán, ještě si pamatuji, jak záclony povlávaly v horkém vánku. Rodina se dívala v televizi na nekonečný lyrický starý český film Řeka čaruje. Pak jsme šli spát a v noci nás probouzel nezvyklý hluk. V Praze přistávala ruská vojenská dopravní letadla přivážející sovětské tanky. Asi ve čtyři hodiny ráno zazvonil telefon: "Okupovali nás Rusové." Mnoho lidí se o okupaci dovědělo právě z těchto telefonátů v časných ranních hodinách.

Předsednictvo KSČ se dovědělo o invazi před půlnocí a rychle vydalo deklaraci, protestující proti okupaci. Pražský rozhlas ji začal vysílat těsně před ukončením nočního vysílání před jednou hodinou v noci, ale odvysílána byla jen první věta prohlášení. Karel Hoffmann, ředitel Československých telekomunikací, dal příkaz, aby byly vysílače Československého rozhlasu vypnuty. (V roce 2004 byl tehdy osmdesátiletý Hoffmann odsouzen na čtyři roky do vězení za tuto "sabotáž").

Avšak vysílání rozhlasu a televize bylo rychle obnoveno. Všichni z nás s hrůzou poslouchali vysílání slavných novinářů z roku 1968, Věry Šťovíčkové, Jiřího Dienstbiera, Slávy Volného a dalších z budovy pražského rozhlasu ve Vinohradské třídě ráno dne 21. srpna 1968. Tu nahrávku ještě mám. Slyšeli jsme střelbu v ulicích a rozloučení rozhlasových novinářů. Pak zazněla československá státní hymna.

Avšak pracovníkům rozhlasu se rychle podařilo utvořit podzemní síť rozhlasových studií po celé Praze a brzo i po celé republice. Televize také dokázala vysílat, i když jen s potížemi a po kratší dobu.

Avšak byli to rozhlasoví novináři, kteří se stali skutečnými hrdiny prvního týdne invaze vojsk Varšavské smlouvy. Podařilo se jim vysílat bez přerušení, uklidňovat veřejnost a poskytovat životně důležité zásadní informace. Bylo to díky této koordinující, sjednocující, vysoce profesionální a věcné práci rozhlasových novinářů, že během invaze nedošlo k většímu krveprolévání.

V určitém smyslu nabyla okupace velmi rychle charakteristických rysů předchozích týdnů a měsíců Pražského jara: byla to zase v tom nejlepším smyslu slova mediální orgie. Lidé se nevzdali své chuti veřejně diskutovat a vášnivě zatahovali sovětské vojáky, sedící na tancích v ulicích českých měst, do diskusí, přesvědčovali je, že v Československu žádná "kontrarevoluce" nebyla. Výkladní skříně obchodů a zdi domů byly okamžitě naplněny stovkami plakátů, vylepených stránek z novin, hesel a kreslených vtipů-. Lidi chodili po Praze podél zdí, četli to všechno a smáli se. Týdeníky začaly vycházet několikrát denně: pražskými ulicemi jezdily dodávky a rozhazovaly do ulic zadarmo balíky čerstvě vytištěných letáků a novin. Národ se dostal do zvláštního euforického stavu. Jednota národa, kterou koordinovala práce médií, zřejmě zachránila život vedení KSČ, poté, co bylo uneseno do Ruska. Uprostřed invazního týdne informoval z Hradu prezident Svoboda rozhlasem telefonicky národ, že letí do Moskvy a přiveze vedení strany a vlády zpět.

Než bylo vedení strany a státu dovoleno vrátit se do Prahy, byli donuceni podepsat nechvalně známé Moskevské protokoly, v nichž přislíbili, že zruší reformy Pražského jara. (František Kriegel byl jediným členem delegace, který to odmítl podepsat.)

Tím že vedení strany a státu ty Moskevské protokoly podepsalo, se octlo vážně mimo eforickou náladu československého obyvatelstva - které absolutně odmítalo jakékoliv ruské požadavky. V médiích se začaly ozývat vzdorné hlasy, požadující neutralitu Československa, když se ukázalo, že se československá delegace z Moskvy vrací 27. srpna  pokorně. Ty však všechny neutralizoval Dubček svým rozhlasovým projevem, v němž vzdychal, dělal pauzy a měl na krajíčku.

A co pak?

Co dodat? O několik dní později jsem začal studovat v prvním ročníku Gymnazia v Praze 7 Nad štolou, byl jsem přijat do jedné ze dvou tehdy "experimentálních" čtyřletých tříd (ostatní třídy byly tříleté) věnované intenzivnímu studiu angličtiny. Do paralelní matematické třídy byl přijat syn Alexandra Dubčeka.

Ve svém prvním roce na této střední škole jsem zažil celostátní vysokoškolskou a středoškolskou stávku v listopadu 1968, která protestovala proti invazi a proti odstraňování reforem. Poinvazní útlak nepřišel okamžitě. Samozřejmě v médiích bylo nyní zakázáno používat výrazů "okupace" či "invaze" a kritizovat Sovětský svaz, ale jinak zůstal národ sjednocen. Všichni na sebe mrkali, jako že si rozumějí. Televizní vysílání o Vánocích 1968 a na Silvestra a na Nový rok 1969 bylo plné těchto gest, jako "víme, o co jde a všichni si rozumíme". "Jsme všichni jako národ sjednoceni, vy víte, proti komu." Pomalu se šířící útlak však ale začal a nezastavila ho ani smrt Jana P/alacha v lednu 1969, která znovu sjednotila rozhlas i televizi - na Palachův pohřeb přišel milion lidí.

Poslední gesto Pražského jara 1968 se odehrálo v březnu 1969, kdy dvakrát českoslovenští hokejisté zvítězili nad sovětským hokejovým družstvem. Vedlo to v Praze k protisovětským demonstracím. Česká tajná policie jich zneužila a podpálila úřadovnu sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí - ta provokace měla sloužit jako ospravedlnění dalšího útlaku. Demonstrace dne 21. srpna 1969 v den prvního výročí invaze byly brutálně potlačeny československými bezpečnostními jednotkami - příkaz jim k tomu podepsal Alexander Dubček.

Po krátkém působení jako velvyslanec v Turecku byl Dubček propuštěn z vládních funkcí a odešel do Bratislavy, kde mnoho let pracoval na lesnickém úřadě.

Gustáv Husák zahájil normalizaci rozsáhlými čistkami. I když už nikdo nyní nevěřil sovětské propagandě, která byla znovu vnucena národu, většina lidí ji začala z existenčních důvodů nadšeně opakovat, aby si udržela postavení a vliv. Husákovi nevadilo, co jste dělali v roce 1968, pokud jste přiznali svůj "omyl", byli ochotni se poplivat a odsoudit své předchozí demokratické postoje. Pokud jste to učinili, byli jste odměněni Husákovým konzumerismem.

Šestnácti-sedmnáctiletý mladík, jímž jsem byl v tuto dobu já, naprosto nechápal, jak je možné, že se lidé tak rychle obrátili a jsou tak nadšeně ochotni se ponížit.

A tak začala ona hluboce demoralizující kapitola v moderní československé historii. Národ se normalizaci obdivuhodně přizpůsobil - a její mentalita ho ovlivňuje dodneška.

Když jsem později studoval českou literaturu na Karlově univerzitě v Praze, povšiml jsem si, že Jan Neruda (narozen 1834) byl po zbytek života hluboce ovlivněn ohromujícími událostmi demokratizujícího roku 1848 (bylo mu tehdy 14 let). Naprosto chápu, co zažil a co cítil. Samozřejmě se nijak nemám v úmyslu srovnávat s Janem Nerudou, ale jako on i já jsem dítětem demokratické revoluce  - z roku 1968 - hluboce mě ovlivnila na celý život.
1
Vytisknout
9087

Diskuse

Obsah vydání | 22. 8. 2018