Jsou americké sankce vůči Íránu oprávněné?

20. 8. 2018 / Jan Darmovzal

čas čtení 8 minut

Nynější americká administrativa, jak se zdá, si nadmíru oblíbila uvalování sankcí s malou mírou nadsázky snad na úplně celý svět. Vedle tradičního rivala Washingtonu, Moskvy, jim musí čelit také Severní Korea, Turecko, ale hlavně Írán, na který Washington dle svého vlastního vyjádření uvalil „nejpřísnější sankce v celé historii“. Mnozí by mohli vznést zcela relevantní otázku, proč vlastně na Írán jsou sankce uvaleny? Za co vlastně Íránci podle Američanů mají platit?

 

Podle mnohých, jeden z největších diplomatických úspěchů Obamovi administrativy byl zpochybněn jako nejhorší smlouva v dějinách a záhy byla ze strany Spojených států (pod taktovkou prezidenta Trumpa) vypovězena, i přes veškeré protesty a snahy ostatních partnerů, aby Spojené státy dohodu neopouštěly. Smlouva, jež měla zamezit obohacování uranu výměnou za uvolnění mezinárodních sankcí, byla pro celý svět historickým milníkem a výsledkem mnoho let trvajících jednání mezi světovými mocnostmi a Íránem.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii několikrát opakovaně potvrdila, že Írán se dohodou vždycky řídil a beze zbytku ji plnil. Všichni signatáři této dohody tj. Čína, Rusko, Francie, Velká Británie, Německo a EU toto stanovisko Mezinárodní agentury pro atomovou energii plně respektují a s Íránem si vzájemně důvěřují a snaží se íránské jaderné ambice pochopit a dohodnout podmínky tak, aby Írán své poznatky využíval pouze k civilním tj. nevojenským účelům. Budování vzájemné důvěry mezi partnery je přece základním stavebním kamenem pro perspektivní rozvoj mezinárodních vztahů a celá jejich budoucnost je právě na důvěře mezi partnery životně závislá. Není fámou ba naopak nepopiratelnou pravdou zmínit, že je to konec konců ona, ta stále narůstající nedůvěryhodnost Spojených států, která v očích mnoha zemí je tím pravým důvodem proč se od Spojených států v poslední době odvracejí a nehodlají s nimi vést žádný dialog či navazovat extenzivní bilaterální vztahy, které by mohly pro všechny zúčastněné strany být prospěšné, za předpokladu, že by Američané dokázali respektovat, v tomto případě, aktuální rozložení sil na Středním východě. Neustálým vměšováním se do dění v regionu způsobem, který za posledních 15 let napáchal jenom zkázu, prohlubuje pouze krizi a nemohoucnost americké zahraniční politiky. Uvalením dalších sankcí na Írán americká „prestiž“ na Středním východě dostala další tvrdý direkt a dál upadá, tedy pokud má ještě kam.

Je naprostou nutností respektovat fakt, že region Středního východu pod dominantní vliv Spojených států nikdy nepatřil, nepatří a nikdy patřit nebude, a proto nemají žádné právo říkat Íránu a dalším zemím jak se mají nebo nemají chovat, a zda-li vůbec mají právo budovat svou obranu a do jaké míry toto smí činit. Vynucování „amerických“ principů silou a upuštění od diplomatického úsilí poukazuje jen na neotřesitelnou víru prezidenta Trumpa a celé americké administrativy ve svůj správný úsudek, ale ten, jak se osobně domnívám, vzhledem k síle a národní hrdosti Íránců nemusí a pravděpodobně ani není správný.

K situaci v Íránu je třeba říct následující: kromě Spojených států a sionistického režimu v Izraeli tyto sankce nepodporuje na světě vůbec nikdo, a proto jsou od samého počátku odsouzeny k nezdaru. Celý svět chápe, že není v ničím zájmu, aby byl Írán stále izolován, pod hrozbou sankcí a aby se obchodování s Íránem stalo „trestným činem“, za který budou všichni zúčastnění vystaveni americkým postihům. Je přece v zájmu úplně všech udržovat dobré vztahy s Íránem a to nejen ty obchodní, ale také kulturní a lidské. Naprosto souhlasím a plně podporuji výzvu šéfky unijní diplomacie Federicy Mogheriniové, která vyzvala všechny členské státy EU, aby se nebály navazovat nové obchodní vztahy s Íránci a v Íránu masivně investovaly.

Pokud by snad chtěl pan prezident Trump s panem premiérem Netanyahuem trestat všechny kdo obchodují s Íránem, pak si budou muset uvědomit, že velmi brzy budou stát zcela osamoceni proti celému světu, což by popravdě bylo jenom logickým vyústěním aktuální iracionální, expanzivní a válečné politiky obou zemí. Bylo by velmi naivní si nemyslet, že celé to divadlo se sankcemi je výmyslem sionistické politické garnitury, která nyní vládne Izraeli, a které se zcela jistě nelíbí narůstající iránský vliv v regionu. Írán dlouhodobě kritizuje Izrael za jeho okupaci a nelidské zacházení s Palestinci a je nutno si uvědomit, že dokud Izrael bude konat bezpráví, nebude se nikdy cítit bezpečně. A samozřejmě bude požadovat po Spojených státech, aby jej nebezpečí zbavily – nyní se to děje vyhlášením údajně nejpřísnějších sankcí proti Íránu v celé historii. Přesně toho nebezpečí, do kterého se on sám svou okupační politikou dostává stále hlouběji.

Každá země má právo na sebeobranu a to včetně Íránu. A jsem přesvědčen o tom, že by od Íránu byla hloupost, kdyby podlehl americkým sankcím, jelikož imperialistický režim ve Washingtonu by toho ihned využil a udělal z Íránu druhý Irák nebo Afghánistán.

Než začneme tvrdit jak je režim v Teheránu „nebezpečný“ a „teroristický“ zeptejme se nejprve kolik konfliktů Írán v nedávné minulosti vyprovokoval a kolik válek vedl? A kolik jich vyprovokovaly a vedly Spojené státy? Tuto bilanci zde nemusíme nijak detailně rozebírat, protože ta je zcela zřejmá a nezanechává žádné pochybnosti o tom, který z těchto režimů by upřednostnil ozbrojenou konfrontaci před mírovým urovnáním. Pokud by k ozbrojené intervenci opravdu mělo dojít, není pochyb o tom, že hlavními strůjci takového nesmyslného tahu by byli američtí neokonzervativci v čele s Johnem Boltonem (nynější hlavní bezpečnostní poradce prezidenta Trumpa), kteří podobně jako před válkou v Íráku stupňovali svou útočnou rétoriku a nakonec pod záminkou „zničení chemických a biologických zbraní“ rozpoutali peklo, které Spojené státy uvrhlo do ničivé spirály, ze které se jim dosud nepodařilo vymanit. Tehdy se v Iráku nejednalo o zbraně hromadného ničení, ani v nedávném syrském konfliktu nešlo až tak moc o prezidenta Al-Assada a stejně tak ani v Íránu nejde o blahobyt místních lidí, jak Američané horlivě tvrdí – jde o to, aby se zničily nebo při nejmenším eliminovaly režimy, které oponují Izraeli a ohrožují jeho zvrhlé mocenské ambice na Středním východě.

Závěrem bych rád podotknul, že režim v Teheránu není ničím nepřítelem a je potřeba jej brát jako plnohodnotného partnera a jednu z mocností na Středním východě. Zároveň je třeba dodat, že pokud se někde v regionu dějí nepravosti jako je například desetiletí trvající okupace Západního břehu a Golanských výšin Izraelem, tak Teherán zcela jistě nebude jen dál nečinně přihlížet, ale bude jednat tak, aby okupaci a etnickému čištění zamezil. Je na místě říct, že íránská politika byla v tomto ohledu vždy konzistentní a zcela transparentní.

Ze zdrojů Human Rights Watch vyplývá, že režim v Teheránu, i přes veškeré sliby udělal jenom velmi málo k tomu, aby Írán uvolnil velmi přísné zákony a akceptoval práva občanů na shromažďování či svobodu slova, což je poněkud smutné. Je také pravdou, že speciální jednotky policie dohlíží na to, aby ženy na veřejných prostranstvích chodily oblečené dle předpisů. To stejné platí také pro muže, kteří například nenosí kraťasy. Úplně výjimečné nejsou ani protesty proti údajné vládní korupci, ale zeptejme se sami sebe, je na tom západní svět s potíráním korupce lépe? Kéž by byl, ale korumpuje se bohužel stále, jenom se to děje o poznání obratněji.

Nikdo a to ani ten nejzavilejší nepřítel Íránu se nemůže divit, že Íránští politikové odmítají jakoukoliv diskuzi s nynější americkou administrativou, která je nedůvěryhodná a zcela nespolehlivá. Na druhou stranu, Írán dle mého názoru jedná zcela pragmaticky, důstojně a mnohem obratněji než americká administrativa v čele s prezidentem Trumpem.









0
Vytisknout
9279

Diskuse

Obsah vydání | 22. 8. 2018