Drahokamy šedesátkové češtiny

20. 8. 2018 / Pavlína Antošová


Příslib svobody, který v roce 1968 i krátce po něm prostoupil různé oblasti života, se nevyhnutelně odrážel také v dobovém vyjadřování. Následující text se nemůže stát zevrubným výčtem; jenom poukazuje na některé zvlášť výrazné jazykové prostředky.


Jistě nepřekvapí skutečnost, že z písní i mluveného slova občas zaznívaly nepoužívané mluvnické tvary. Text Petra Rady k písni Cesta (již nazpívala Marta Kubišová) kvůli rýmu obsahuje dokonavé nezvratné sloveso: „O duši, která věčným steskem bolaví…“ Ve srovnání s předponovým protějškem „rozbolavět se“ označuje tento tvar nikoli začátek, ale stav. Může tak navodit povědomí o sklíčenosti, která přichází nárazově, a deptá třeba i o to víc.

Úplně jinak působí jeden z nejméně obvyklých přechodníků – tak, jak se objevuje v povídce Šimka a Grossmanna Vedla nás Šmauzová: „ ,Ten s námi půjde,‘ řekl otec, ,proti reakci musí dnes nastoupit i přestárlí.‘ A vyběhl do podkroví, bera schody po dvou. Zpátky je bral po třech…“ Kuriózně vyhlížející (i když gramaticky správný) tvar pomáhá zesměšnit dychtivost hraničící s podlézavostí.

O něco užívanější, ale pořád ještě neobvyklá, je vazba konkrétního (jinak většinou zvratného) slovesa s osobním zájmenem. Pochází od téže dvojice, ze scénky Pupák v emigraci, konkrétně z protiokupační bajky: „Jednoho dne si zajíc usmyslel vyčistit svůj pelíšek od loňskýho listí a bobků. Jakmile se o tom dověděl tchoř, zavolal si syslíka, krtka a veverku k sobě a dohodl jim, že se zajdou k zajíci podívat.“ Řidčeji užívaná nezvratná podoba jasně sděluje, že velitel zásahu nepočítal se spolurozhodováním řadových účastníků.

Na pomezí tragiky a ironie se pohybuje slavný obrat v písni Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka: „Beránka vlku se zachtělo…“ Knižně působící druhý pád, navíc umístěný (spolu s archaizující podobou pádu třetího) před slovesem, napodobuje ruský slovosled – a v něm jeden ze zdůrazňujících prostředků.

Miloslav Šimek a Jiří Grossmann do svých scének občas vkládali nespisovné a úmyslně chybné pádové koncovky. Ani to jim však nestačilo – zpravidla takový záměrný jazykový prohřešek ještě zopakovali: „Tvoje a Marxovo spisy se zabavujou.“ „Marxovo taky?“ „Marxovo taky!“ To to tady vzalo obrat! Zaplať pánbůh…“ (Pupák na celnici). „Ty jako intelektuál máš k vlasti povinnostě!“ „Povinnostě, povinnostě… a vydáte mi mý spisy?“ (Pupák v emigraci). Mazaný spisovatel Dušan M. Pupák tímto opakováním dokresloval profil funkcionáře Čendy Krchova, jeho neschopnost a ne(do)vzdělanost.

K velmi oblíbeným slovním prostředkům pochopitelně patřila dvojznačnost. Jedno z bezpočetných lidových hesel si pohrávalo se dvěma různými druhy činností, vyjádřenými týmž slovesem: „Vyměním brožovaného Lenina ihned za svázaného Brežněva.“ Razantně navozená – a přitom a priori nekrvavá – představa si nekladla jiné cíle než vylití vzteku a pisatelovo plus čtenářovo pobavení.

Významového rozhraní mezi obecným podstatným jménem a názvem díla využila opět dvojice Šimek – Grossmann: „Co v tom [Marxově] spisu dělá sto marek?” „To je kapitál.” (Pupák na celnici). Zde dokonce slovní hříčka ponechává volbu, zda klíčové slovo napsat s malým či velkým začátečním písmenem. Použitý argumentační smeč by mluvčímu v reálné situaci nesmírně uškodil, ale na jevišti zapůsobil dokonale. Jeho jazyková komika ukazuje, jak se vymývání mozků občas obracelo proti svým strůjcům.

V tvorbě z roku 1968 se přirozeně vyskytují také pojmy z vojenského slovníku. Zvlášť působivě jeden takový vyznívá v Krylově písni Jeřabiny. Písničkář zde při rýmování uplatňuje různě umístěné hranice slov, a sice střídá předložkové vazby se slovy nebo spojeními bezpředložkovými; to mu umožňuje rýmovat nejen dvě, ale i čtyři slabiky: „Zástupce pro týl šlápl na běláska/ Zahynul motýl jako naše láska…“ Křehce působící detail vypovídá o nenápadnosti ztráty, která se však právě pro svou nezachytitelnost může zasaženým vrýt do paměti s mimořádnou silou.

Oproti tomuto obrazu, reagujícímu na zrovna probíhající události, se do budoucnosti obrací další ze vtipů Šimka a Grossmanna. Pro vyjádření dobové absurdity zvolila dvojice hromadění sloves, které vede k modifikaci významu. Tento prostředek použili komici v okamžiku, kdy funkcionář Krchov na otázku o předpokládaném trvání okupace odpověděl: „Dokud budeme muset chtít.“ (Pupák v emigraci). Výrazně tragikomické konstatování už reagovalo na pozvolnou obnovu cenzury.

Různými svébytnými způsoby se také v češtině roku 1968 využívala cizí slova. Použití historického názvu, jež balancovalo na ostří nože, mají rovněž na kontě Šimek s Grossmannem, a to znovu ve výše citované scénce. Fiktivní telefonický rozhovor mezi Prahou a Vídní začíná ohlášením: „Tady je Krchov, Böhmen und Mähren.“ Účinnost bývalého názvu (přesněji jeho části) se ještě zdůrazňuje příjmením postavy. Samotný odkaz na protektorátní minulost působí – zvláště s časovým odstupem – jako velmi silná káva. Populární dvojice však tehdy bohužel nepřeháněla: Sovětská okupace se samozřejmě rychle ukázala jako celkově mnohem méně krutá než okupace německá, jenže začala hůř.

Vladimír Menšík ve své silvestrovské scénce využil podobně znějící cizí slova, aby ukázal dlouhé vedení mnoha přisluhovačů moci. Předehrál vymyšlený rozhovor mezi tajným policistou a jeho objektem, kteří se spřátelili a nechtějí od sebe: „ ,Jé, já mám nápad! Já mám strejčka ve Filadelfii.‘ ,Jděte! A na co tam strejček hraje?‘ Von myslel ve filharmonii.“ (Vraťte mi mého orgána). Tato sarkastická epizoda ukrývá vážnější podtext: Omezenost některých členů a spolupracovníků kontrarozvědky vedla i při vymýšlených obviněních k dalšímu a ještě hrubšímu zkreslování.

Velmi promyšlená součinnost cizího slova s podobně znějícím slovem českým se objevuje u Karla Kryla v písni Král a klaun. Její text několikrát cituje známé latinské přísloví v originále, ale na konci předposlední sloky je překládá: „Tiše šeptal do té hrůzy/ Ve válce že mlčí múzy/ Muži by však mlčet neměli…“ Síla, jíž ustoupí nehmotnost povznášejících zážitků, se tady paradoxně stává prostředkem k zachování civilizace. Z jediného prostého důvodu: Je použita při obraně.

Rychle se střídající vjemy patřily nejenom do nejdramatičtějších prvních dnů okupace. Textař Zdeněk Rytíř v písni Dobrá zpráva, napsané pro Václava Neckáře, začíná úplnými větami, za něž řadí větné ekvivalenty: „Dobrou zprávu já přináším vám/ Řeky proud bude dál větrem hnán/ letní žár, jarní déšť a sníh/ Dívčí pláč, slzy, dětský smích…“ Nálada této skladby koresponduje se solidaritou po návratu československých reformistů od srpnového moskevského nátlaku; tehdy ještě dubčekovské vedení prozatím zůstalo ve funkcích. Písňový text klade vedle sebe představy kontrastujících jevů, navzdory své rozdílnosti obvyklých, z nichž každý může za jistých okolností působit blahodárně. A přesto k úlevnému vyznění místy patří stín smutku.

Určitě nepřekvapí, že k velmi častým rétorickým prostředkům pozdních šedesátých let patřily m e t a f o r y. Ze všech uvedených ukázek se jediná datuje do doby před rokem 1968. V písni Rekviem, určené pro Evu Pilarovou, textař Jan Schneider napsal: „Slepým obzorem/ K nám plují lodě dešťů/ Páchnou olovem…“ Pomalým, ale pro odpůrce těžko zastavitelným pohybem se suchozemský kolos podobá vodnímu, tank připomíná loď. Přitom autor slov svým jinotajem ještě nemohl myslet skutečné ruské tanky v Československu; precedens ale už existoval a postaraly se o něj hlavně maďarské události roku 1956. Ještě rafinovanější představu, zahrnující stejný slovní obrat, vytvořil už po okupaci Karel Kryl v písni Tak vás tu máme: „Svědky jsou hřbitovy/ Páchnoucí olovem.“ Přitlumená personifikace a natvrdo pojmenovaná funkce (vozidel, která se kvůli svým posádkám stávala nositeli zkázy) zde také reflektuje nemožnost vyšetřit – natož potrestat – okupantské zločiny.

S jinou metaforou přichází protikolaborantský postřeh v listu Večerní Praha ze dne 25. srpna 1968: „Proud řeky, která teče v sevřených březích, nesmí ještě zastavovat vlastní bahno.“ Vloženou větou vedlejší se zvýrazňuje plynulá gradace, směřující od dynamiky ke statice. Z perspektivy pozdějšího vývoje citát bohužel předjímá normalizaci s jejími průvodními jevy – ohýbáním hřbetů a dvojím vyjadřováním.

V bohatém výběru metafor nachází své místo také oxymorón. Nově vytvořeným spojením tohoto typu přispěl Karel Kryl v písni Podivná ruleta: „Za okny mrazilo srpnové slunce…“ Zlatobílá denní záře, která v temné jednací místnosti nemůže osvědčit svou životodárnou sílu, předznamenává pozvolnou rezignaci, datující se od dalších týdnů. Závěr téhož písňového textu („Minulo září a ulicí chodí/ Jen milión tváří – těch zbloudilých lodí/ A žádná z nich neslyší Pamatuj“) skutečně odkazuje na začátek podzimu 1968, kdy – s výjimkou mexické olympiády – v cítění i chování běžných občanů už převládaly únava a rozčarování. Metaforický motiv lodí je tentokrát nesen představou nikoli útočnosti, ale naopak bezbrannosti, uzavření se do vlastního myšlenkového světa a odcizení.

K obrazu mrazícího slunce nabízí opačný, tentokrát používaný, oxymorón známá p a - r a l e l a textaře Petra Rady v písni Modlitba pro Martu: „Modlitba má – ta ať promlouvá/ K srdcím, která zloby čas/ Nespálil jak květy mráz/ Jak mráz...“ Toto proslulé podobenství připomíná, že velká část nejvyšších hodnot vzniká díky lidským citům. Zároveň však celá představa varuje před všudypřítomným ohrožením v podobě vnitřního rozkladu, jenž nemusí být dlouho ani postřehnutelný. Podklad nachází v důsledcích procesů padesátých let, ale také v obavách z dalších událostí a jejich dopadu na etiku.

Dvě z již zmíněných písní také dokládají, že ve slovesných útvarech z roku 1968 se nevyhnutelně objevovaly i citace. Karel Kryl do poslední sloky písně Tak vás tu máme nenápadně vložil název a zároveň leitmotiv Sládkovy básně: „Nám zbývá naděje/ My byli jsme a budem…“ K trpkosti tak přistupuje odhodlání, podepřené historickou pamětí.

Petr Rada v písni Modlitba pro Martu vypointoval refrén (jímž skladba nejenom končí, ale také rovnou začíná) nepatrnou parafrází na slavná slova Komenského: „Teď, když tvá ztracená/ Vláda věcí tvých/ Zpět se k tobě navrátí/ Lide, navrátí.“ Upoutává zde rozevlátost, lišící se od úspornosti Krylovy citace. Píseň, která posluchače už po celá desetiletí povzbuzuje, zároveň (a ve velmi příhodném souladu s Komenského vyznáním) klade nenápadnou otázku, zda jsme připraveni na svobodný život. Rozdíl mezi oběma posledními úryvky se díky osobnostem autorů stává také rozdílem mezi vyzývajícím mužským a konejšivým ženským principem.

Dobová čeština roku 1968 (a také předchozích měsíců) velmi výmluvně odráží rozkvět tehdejší kultury. Známí i neznámí tvůrci zkoušeli všechny nebo skoro všechny možnosti, které jim rodný jazyk poskytoval (a přitom také občas využili reálií, včetně historických). Naše mateřština ve výsledku nejen obstála, ale znatelně se obohatila.

Za normalizace povinně zatracovaný, v současnosti účelově shazovaný rok se po jazykové stránce vyznačoval spolupůsobením jímavé krásy a jiskřivého vtipu. Souhrnně vzato se v tehdejším vyjadřování skvěle projevily obrovské vzepětí a následný krátkodobý, ale o to pozoruhodnější rozlet.

0
Vytisknout
3970

Diskuse

Obsah vydání | 22. 8. 2018