Sam
Altman, devětatřicetiletý ředitel firmy OpenAI, strávil poslední rok načrtáváním
vize příští dekády, která je zároveň lákavá i znepokojivá. V projevech,
rozhovorech a blogových textech líčí obrysy toho, co nazývá „jemnou
singularitou“ – postupného, fázovaného vstupu AI do každého kouta
lidského života. Podle něj do roku 2026 by AI neměla jen syntetizovat
existující znalosti, ale přinášet „nové poznatky“ – milník, který by
znamenal začátek skutečně originálního strojového myšlení. Konec
dvacátých let by měl přivést fyzické roboty do reálného světa a třicátá
léta otevřít éru „hojné inteligence“ – levné, všudypřítomné a dostupné
každému s připojením k internetu.
Sam Altman Shows Me GPT 5... And What's Next - YouTubeNejde
o tón podomního prodejce zázraků. Altman pečlivě upozorňuje, že GPT-5,
nejnovější model OpenAI, má stále daleko k AGI – umělé obecné
inteligenci. Nedokáže se učit průběžně, plánovat v horizontu let ani
napodobit lidský zdravý rozum. Je silný, ano, ale v oblastech, které
jsou stále úzké a křehké. Přesto z jeho projekcí vyzařuje jistota, že
ten plný skok – od dnešních nástrojů k systémům, které umí uvažovat,
plánovat a jednat s nadlidskou obratností – je na dosah, a to dříve, než
mnozí čekají.
Historie ale naznačuje, že technické průlomy a
společenská proměna nekráčí vždy ruku v ruce. Technologie, které nakonec
formují náš život, často dorazí roky, někdy desetiletí předtím, než je
společnost naplno přijme. Smartphone jsme měli v roce 2007, ale „app
ekonomika“ kolonizovala dopravu, seznamování i nákupy až o dekádu
později. Televize existovala už ve 30. letech, ale svůj kulturní vrchol
zažila až v 60. letech. V tomto světle mohou být Altmanovy časové odhady
technologicky možné, ale společensky předčasné.
Úzkým hrdlem
nejsou jen čipy nebo algoritmy – jsme to my. Instituce, regulace, návyky
a myšlenkové vzorce se mění pomalu. Vezměme si Altmanovu vizi AI agentů
na pracovišti. Ano, AI může brzy generovat právní smlouvu během sekund
nebo opravit chybu v kódu dvakrát rychleji než juniorní vývojář. Ale
procesy firemního nákupu, oddělení compliance, profesní licence a možná
nejvíce setrvačná – pracovní kultura – budou určovat, jak a jak rychle
se tyto schopnosti prosadí. Realita může být taková, že váš právník bude
stále používat e-mail a účtovat hodinovou sazbu dlouho poté, co jeho AI
asistent dokáže připravit bezchybnou smlouvu.
A je tu také
otázka důvěry. Kubrickův HAL byl fikcí, ale zosobňoval hlubokou, trvalou
úzkost: že stroj schopný myšlení může špatně pochopit své pokyny s
katastrofálními následky. Každý okázalý přešlap AI – ať už chatbot
generující urážlivý obsah nebo model sebevědomě vypouštějící nepravdivé
informace – vryje do veřejného vědomí další vrstvu skepse. Široké
spoléhání se na AI vyžaduje nejen schopnosti, ale i pomalé pěstování
pocitu bezpečí.
Altman sám, navzdory optimismu, uznává potřebu
postupnosti. Jeho „jemná“ singularita má být protijedem k apokalyptickým
scénářům náhlé, nekontrolovatelné nadvlády strojů. Představuje si, že
AI se bude nasazovat iterativně, s veřejnou zpětnou vazbou, která bude
formovat každý krok. To není rétorika akceleracionisty, který chce
„přepnout vypínač“ – spíš připomíná opatrného inženýra, který ví, že
most je třeba otestovat, než se po něm pustí těžký provoz.
I tak
se ale i jemné revoluce dají přecenit. Když si představíme dítě narozené
v roce 2025, které podle Altmanovy předpovědi nikdy nepozná svět bez
AI, hrozí, že jeho budoucnost vykreslíme jako radikálně jinou než naši
přítomnost. Ale děti narozené v roce 1970 slyšely, že budou žít pod
kupolemi a létat do práce v aeromobilech – a vyrostly s Volkswagenem a
nákupními centry. Dětem narozeným v roce 1995 slibovali virtuální
realitu a metaverse; dostaly Instagram a elektrokoloběžky. Ty
nejzásadnější prvky jejich světa často přišly z nečekaných směrů.
To
neznamená, že se Altmanovy předpovědi mýlí v podstatě. Trend
výpočetního výkonu, dostupnosti dat a sofistikovanosti modelů skutečně
ukazuje k systémům, které dnešní AI v rozsahu i schopnostech překonají.
Ale proměna – ta skutečná, celospolečenská proměna – je pomalejší a
neuspořádanější proces, než by zachytil jakýkoli slide v prezentaci.
Možná opravdu žijeme na prahu Altmanova světa třicátých let plného hojné
inteligence, ale pokud máme věřit historii, může přijít až v roce 2040,
2050 – nebo v podobě, kterou dnes jen matně tušíme.
A tím se
vracíme k Vesmírné odysee. Kubrickův film je svým způsobem stále
prorocký – ne pro své doslovné předpovědi, ale pro hlubší vhled: že náš
vztah k technologiím je příběhem úžasu, ambicí a nezamýšlených důsledků.
Sny si malujeme dopředu, plány stavíme dopředu, ale žijeme v pomalém
rytmu přítomnosti, kde změna prosakuje jako spodní voda, nikoli se valí
jako přívalová vlna.
Sam Altman může mít pravdu o jemné
singularitě. Možná stojíme na prahu AI systémů, které promění práci,
vědu i kreativitu. Ale i kdyby stroje dorazily včas, budoucnost, kterou
si dnes představujeme, se pravděpodobně zpozdí – ne proto, že by
technologie selhala, ale proto, že společnost, ve své lidské
tvrdohlavosti, ráda chodí na schůzky s budoucností módně pozdě.
Diskuse