Sovětská invaze v globálním geopolitickém spektru druhé poloviny 60. let

USA před 50 lety neměly zásadní motivaci zasáhnout v Československu. Naštěstí

21. 8. 2018 / Daniel Veselý

Český rozhlas Plus před několika dny zveřejnil text Pražské jaro, invaze a Američané v roce 1968. Na otočení kormidla nebyl čas, doplněný téměř půlhodinovým audiozáznamem. Ačkoli ČRo Plus přináší spoustu zajímavých a důvěryhodných informací, podprahové sdělení ad - na otočení kormidla nebyl čas, posluchačům sugeruje, že kdyby existovala příhodná velmocenská konstelace, bylo možné vpádu okupačních vojsk do ČSSR předejít, Američany vedený vojenský zásah nevyjímaje.

Nutno zdůraznit, že Johnsonova administrativa se v případě Kremlem iniciované okupace zachovala velice rozumně, ač samozřejmě plány na vojenskou reakci NATO tváří v tvář československé krizi existovaly jak vpředvečer sovětské invaze, tak i rok poté. Kdyby Spojené státy nakonec provedly vojenskou intervenci proti půlmilionové armádě Varšavské smlouvy, aby byl zachován demokratizační kvas v ČSSR, s největší pravděpodobností by šlo o nevídané krveprolití.

Avšak představa, že by Washington nekompromisně zakročil proti invazi Varšavského paktu, mi připadá jak z jiného světa. Podle mého soudu Bílý dům až na výjimky respektoval poválečné uspořádání světa, neboť USA do roku 1949, kdy „ztratily Čínu“ (sic), kontrolovaly zhruba 50 procent světa, kde mnohdy prostřednictvím intervencí, pučů a podporou tyranských režimů neutralizovaly přirozené snahy o sebeurčení. Mezitím Sovětský svaz tvrdě a nekompromisně upevňoval moc především ve svých východoevropských satelitech, tedy na mnohem menším území než Spojené státy.

Přesto, jak se dozvídáme z interních materiálů CIA, Ústřední zpravodajská služba několik týdnů před vpádem „bratrských vojsk“ před invazí varovala. Bylo by tudíž podivné, kdyby o této skutečnosti vrcholní představitelé Johnsonova kabinetu nic nevěděli, a to i navzdory faktu, že většina analytiků americké zpravodajské komunity byla, co se brzkého zahájení sovětské invaze týče, skeptická.  

USA ve skutečnosti neměly zásadní motivaci k ozbrojenému zásahu proti své komunistické Nemesis v malém Československu, neboť Kreml intervenoval ve sféře svého vlivu. V sázce bylo příliš mnoho. Ostatně Washington prováděl totéž na svém „zadním dvorku“ v Latinské Americe častěji a ještě brutálněji. Kupříkladu standardní americká invaze do Dominikánské republiky v roce 1965 byla krvavou analogií sovětského vpádu do Maďarska v roce 1956. 

Český rozhlas Plus informuje o tom, že „americká politika v té době žila hlavně svými starostmi – byl volební rok, Lyndon Johnson se rozhodl už znovu nekandidovat, v zemi se pravidelně demonstrovalo proti válce ve Vietnamu a k dovršení všeho byli v první polovině roku zavražděni Martin Luther King a demokratický prezidentský kandidát Robert Kennedy.“

Toto shrnutí je však příliš schematické a zjednodušující. Ale jistě, Washington měl v té době svých starostí nad hlavu – chtěl totiž za každou cenu neutralizovat virus komunismu či, chcete-li, národního osvobozeneckého boje v jihovýchodní Asii, aby se nešířil dále. Ve hře bylo především masivní bombardování Severního Vietnamu, které si v letech 1965 až 1968 podle oficiálních údajů vyžádalo životy 72 tisíc civilistů. Spojené státy se ve druhé polovině 60. let staly nejnenáviděnější zemí světa i na západní polokouli. Sám Martin Luther King jr. ve svém památném projevu Beyond Vietnam: A Time to Break Silence v roce 1967 americkou vládu označil za největšího šiřitele násilí ve světě. USA ještě předtím dokázaly zastavit "komunistický virus" v Indonésii, kde generál Suharto na přelomu let 1965 a 1966 s vojenskou a logistickou pomocí CIA zlikvidovat půl milionu až milión komunistů a chudých bezzemků.

"Virus" byl nakonec zastaven i v Indočíně, nicméně za cenu téměř 4 milionů lidských životů, tří zničených zemí, jež se z amerického útoku dosud plně nevzpamatovaly; a vedlejšího produktu v podobě vražedného šílenství Rudých Khmérů.

Invaze vojsk Varšavského paktu do Československa se ve světle globálních politických souvislostí druhé poloviny 60. let jeví jako marginální kriminální akt, třebaže šlo o flagrantní porušení mezinárodního práva a smetení iluzorních nadějí Pražského jara se všemi neblahými důsledky pro náš národ. A Spojené státy nejenže neměly mezinárodní kredit jakkoliv intervenovat ve prospěch demokratizačních sil, ale případný vojenský střet s okupačními silami Varšavské smlouvy by byl naprosto fatálním vyústěním pozoruhodného demokratizačního experimentu v tehdejším Československu.

0
Vytisknout
3071

Diskuse

Obsah vydání | 23. 8. 2018