Srpen 1968 a konec budoucnosti

23. 8. 2018 / Roman Kanda

 

21. srpna 1968 skončilo něco víc než politický experiment v jedné středoevropské zemi (jakkoli ani ten nezanikl ze dne na den, a vstup vojsk situaci v ČSSR naopak ještě radikalizoval, ba revolucionizoval). Skončila tehdy kategorie budoucnosti, jak ji utvořila a kulturně fixovala moderna: budoucnosti jako optimistického projektu, jehož podmínky utváříme už dnes, ve své přítomnosti. Všechny velké ideologické metajazyky moderny – politické i estetické – chápaly budoucnost právě v uvedeném smyslu. Nemusím snad připomínat hluboce temné stránky takto chápané budoucnosti, které v našich poměrech vedly k degradaci i likvidaci individuálních životů.


Srpen 1968 vnímám jako symbolický mezník, jímž moderní budoucnost končí, a nastává postmoderní „konec dějin“. Dvacet let před Fukuyamovou formulací (která je mimochodem jakýmsi převrácením hegelovské představy dějinného epilogu směrem do naší přítomnosti, tedy už bez idealistického přesahu za horizont každodenního zajišťování statu quo), zažily naše země její „poststotalitní“ verzi. Normalizaci proto můžeme chápat jako „zadržovanou postmodernu“; normalizační jazyk sice parazitoval na jednom z prominentních metajazyků moderny (tj. na marxismu), ale už bez projektu budoucnosti.

Reálná hloubka normalizační lži spočívala podle mého názoru právě v této hře na ideologii, kterou nebrali vážně už ani ti, kteří z ní čerpali symbolický kapitál. Jádrem normalizace totiž byla naprostá rezignace na budoucnost-projekt doprovázená materiálním konzumem v přítomném čase. Z tohoto pohledu je pro mě rok 1968 závažnějším historickým přelomem než rok 1989.


Pozn. JČ: Erazim Kohák ve své knize Domov a dálava argumentuje, že pro Čechy skončila budoucnost už traumatem Mnichova v roce 1938. Právě v té době podle něho přestal fungovat optimistický názor z 19. století, že budoucnost bude vždy lepší.


K tomu dodává Roman Kanda: Domnívám se, že Kohák trochu účelově opomíjí poválečné vzepětí – diskuse o demokracii a socialismu v letech 1945–1948. Ostatně nástup komunistů by nebyl myslitelný, pokud by voliči do jejich programu neprojektovali svou představu lepší budoucnost (bez nezaměstnanosti, ekonomických krizí apod.). Stalinismus nebyl jen mimořádně represivním systémem, nýbrž také společenským a kulturním projektem budoucnosti. To se týkalo i poststalinismu, který sice kritizoval tzv. kult osobnosti, ale vytvořením expertních týmů projevil své přesvědčení o vědecky „řiditelné“ budoucnosti. Zničila to právě okupace. A rok 1968 i v dalších evropských zemích. Ropná krize, zavedení plovoucích kurzů a nástup postmodernismu vytvořil jiný kulturní a politický rámec, který v současnosti začíná korodovat: místo modernistického historického optimismu a následné postmodernistické skepse nastupuje období retrotopií (Z. Bauman): frustrující víra, že lépe už bylo.

0
Vytisknout
3188

Diskuse

Obsah vydání | 28. 8. 2018