Nechápu

15. 5. 2026 / Jaroslav Hutka

čas čtení 2 minuty
Nechápu současné rozhodnutí parlamentních a vládních postpubertálních blbounů, a jejich výkřiky proti brněnskému setkání pamětníků a hlavně jejich potomků, drsného vyhnání sudetských Němců ze znovu obnoveného Československa.

Drsnost samozřejmě souvisela s vražedným šílenstvím druhé světové války. Jenže věčně „politicky vědecky“ přechytralý prezident Eduard Beneš svými kecy právě v Brně ještě přilil olej do ohně slovem „vylikvidovat“ a umožnil jaksi i kolaborantům vražděním jaksi odčinit jejich kolaborantství.

Moje babička byla Němka. Děda byl starostou vesničky Bohdalova v těch kopcích mezi Moravskou Třebovou a Mohelnicí, a podařilo se mu s velkým úsilím udržet vesničku v Protektorátu.

Všechny okolní vesnice padly do Říše. Nářečí české i německé bylo silně lokální, Češi tamnímu nářečí v podstatě nerozuměli, Němci z Říše té lokální němčině jakbysmet. 

Ale celá ta oblast byla zcela prorostlá, babička mluvila „německy“ ostatní jí odpovídali „česky“ a to bylo normální. Takže máma měla krásné jméno Hildegarda. 

Když Němci vpadli do Ruska, všichni kluci a chlapi z té oblasti museli rukovat a většinou brzo padli, nebo se jejich osudy nějak ztratily z paměti. Máma říkala, že na Velikonoce 1940 nepřišel žádný kluk ji vymrskat. 

Byli donuceni válčit, ačkoliv právě tito vesničani o politice neměli nejmenší ponětí. 

Někde jsem četl, nevím, zda je to pravda, že asi půl milionu bývalých československých občanů německé národnosti ve válce padlo. 

Na konci války na těch územích zůstali hlavně starci, ženy a děti a proti nim se obrátila pomsta vylikvidování. 

Máma mi o některých těchto příbuzných vyprávěla, hlavně, která teta jak uměla péct, krmit husy a starat se o děti. 

To vše zmizelo, jejich vesničky a příkrá pole jsou dnes zalesněny, jézédákům se tam nechtělo pracovat, zlatokopům stěhovat, byl to chudý a drsný kraj. 

Ale žili tam od středověku, či déle, ty jejich kraje jsou dodnes víceméně v úpadku a jejich potomkům to není jedno, už to nechtějí zpět, ale že k tomu mají hluboký vztah se nelze divit. 

Před dvaceti lety jsem napsal krajinomalebnou píseň SUDETY. Hraji ji téměř na každém koncertu, ale hitem se nestala. Já ji vlastně hraju kvůli pravdivosti vlastního života a svědomí. 

Píseň SUDETY


1
Vytisknout
231

Diskuse

Obsah vydání | 15. 5. 2026