Ten pocit lži a zneužití jim nikdy nezapomenu

24. 8. 2018 / Petr Bilík

Do svých deseti let jsem byl poměrně vzorný pionýr, výstavní kus s básničkama a láskou ke Svazu, píše Petr  Bilík. Jen mi pár věcí vrtalo hlavou a nevěděl jsem, co znamenají: Proč se, probůh, z tak skvělé země emigruje? Proč jsou na rakouské televizi tak úžasné pořady? Proč v ložnici po večerech chrastí Hlas Ameriky?

Když už jsem se ve škole i doma ptal příliš, posadila mě máma Alena Bilíková 21. srpna k rakouskému programu a s otcem mě provedli pravidelným rakouským vysíláním vzpomínajícím na naši okupaci.

Prožil jsem regulérní dětský šok, svět se mi vyvrhnul naruby, brečel jsem a zatínal pěsti a při záběrech na krví potřísněné vlajky dospěl během pár minut k nevykořenitelné hořkosti a nenávisti. Byli jsme děti lži, přetvářky, podvodu. Už nikdy jsem se tohoto pocitu nezbavil a vedl mě celou pubertou, kdy Michal Stránský a spol konspirovali a vzdělávali juvenily a puberťáky ke svobodnému myšlení, za což mu budu forever vděčný.

Byli jsme ještě děcka ve vaťáku, ale v roce 1989 jsme mrzli po ulicích, byli lustrováni, házeli koruny do telefonu, abychom ve Svobodné Evropě nahlásili naše legrační podvratné akcičky.

Už nás nestačili vyhodit z gymplu, přišel Listopad.

Ten pocit lži a zneužití jim nikdy nezapomenu. Ani tu odpornou šeď a stádnost, do které jsem coby děcko naivně na chvíli nalezl.

To ponížení!

Ten odpor, když jsem našel otcovy zápisky ze srpnových dní, kdy ho v pražských kasárnách nutili stát se samopalem v zátylku.

Nikdy ze mě ta ztajená zuřivost nezmizela a nezmizí. Museli by se omlouvat horem dolem, a to nedělají. Namísto toho poslouchám pohrdavé a přehlíživé kecy těch, kterým nestojí za to promluvit k naší generaci a říct sorry, tenkrát jsme vás prodali.
Nedopustím, aby mé děti zažívaly totéž. Prostě ne. V žádném případě.
0
Vytisknout
4884

Diskuse

Obsah vydání | 28. 8. 2018