Češi a Evropa, aneb Huntington Kundera

24. 8. 2018 / Karel Dolejší

Mykola Rjabčuk v eseji Як і чому (попри все) я лишаюсь «чехословаком» (Jak a proč (navzdory všemu) zůstávám "Čechoslovákem") ZDE upozorňuje na paradox, k němuž vedou kdysi tak módní úvahy Milana Kundery o českém středoevropanství rozvinuté v reakci na srpen 1968. Vezmeme-li totiž argumentaci vážně, z celého někdejšího sovětského impéria jako by měly nárok na svobodu pouze ty národy, které se mohou vykázat dlouhou prozápadní tradicí - a tedy, tvrdí Kundera, do nějakého neevropského ruského impéria rozhodně nepatří.

Kundera se zde ukazuje jako jakýsi "Urhuntington". Mimoděk rozděluje kontinent na různé civilizační sféry, z nichž pouze ta západní se podle něj má vymykat nadvládě Kremlu. Všichni ostatní, jejichž historická západní tradice není dost silná a přesvědčivá, potom jakoby "přirozeně" spadali pod moskevskou knutu.

Podobné uvažování může být ovšem mimořádně ošidné v okamžiku, kdy do kunderovských úvah o "nespravedlivém osudu" v podobě jaltské konference velmocí razantně vstoupí fenomén svobodných voleb. Skutečně si s ohledem na výsledky posledních hlasování v ČR můžeme dál myslet, že "Evropa je našim osudem", jak se snažil tvrdit Kundera? Jestliže Češi většinově optují pro politika jako Miloš Zeman, s vazbami na Putinova oligarchu Vladimira Jakunina či s prezidentskou záštitou nad turné Alexandrovců, může si být ještě někdo jist, že takové národní kolektivum patří k Západu? Pokud Čechy zmítá zcela vyspekulovaná hrozba "islamizace", zatímco reálnou existenční hrozbou v podobě lokálních dopadů změn klimatu se politici ani většina veřejnosti v zásadě nezabývají ZDE, v jakém smyslu vlastně patří na Západ, který ekologické souvislosti ekonomického rozvoje rozhodně takto neignoruje?

A dále: Jestliže komunistická strana v českých zemích (nikoliv na Slovensku) vyhrála i poslední relativně svobodné volby v roce 1946, jak to zapadá do kunderovského obrázku prozápadních Čechů? Rumuni nebo Poláci byli začleněni do poválečného moskevského impéria koneckonců bez toho, aby jim dal kdokoliv ve volbách na výběr; ne tak my, kteří, v rámci možností, pro takovou variantu optovali dobrovolně.

Je snad kulturní identita opravdu moderní obdobou antického osudu, proti němuž tragický hrdina nic nenadělá, byť by s ním bojoval ze všech sil? Nebo existuje i právo rozhodnout se proti takové identitě, hlasovat pro cosi jiného, třebas se všemi riziky pramenícími z "vykořeněnosti"?

Obyvatelé českých zemí, ale i Maďarska či Polska, nepochybně v posledních volbách hlasovali proti své sounáležitosti se západní civilizační tradicí. Bereme-li tohle na vědomí, proč by se tedy podobně, ale v opačném gardu, nemohli rozhodnout řekněme obyvatelé Ukrajiny nebo Gruzie? Kde je jednou provždy napsáno, že jejich kulturní a civilizační tradice je "osudově" spojuje s moskevskou říší?

Evropa je podle Rjabčuka dnes ohrožena "ani ne tak přímo Ruskem, jako především svojí naivitou, provinčností a populismem politiků".

Už to by ale samo o sobě mělo představovat dobrý důvod pustit se konečně kunderovské středoevropanské berličky - s plným vědomím, že ke svobodnému člověku patří i (jakkoliv omezená) schopnost rozhodovat o tom, kým chce vlastně být.

0
Vytisknout
3840

Diskuse

Obsah vydání | 28. 8. 2018