O českém poznávání západní Evropy

13. 9. 2018 / Boris Cvek

Ano, pokud člověk cestuje, vozí svou optiku, svůj mozek, své zkušenosti, názory a předsudky s sebou. Tím spíše pokud cestuje jaksi izolovaně od té cizí země, v níž je: neumí se domluvit, vyfotí si památky, všimne si cizí, podivné společnosti, která sice může působit jako bohatá, ale jejíž sociální stabilitu a mentalitu nelze proniknout zvnějšku. V takovém případě ten, kdo běžně čte např. švýcarský denní tisk, může vědět o Švýcarsku mnohem více, aniž by tam vůbec přijel, než zmíněný turista.

Vždycky mne fascinuje, jak lidé, kteří někde vyjeli, mají pocit, že už o té zemi vědí to podstatné, že byli přímými svědky té země. Po týdnu, měsíci nebo roce „znají“ mnohamilionovou zemi. Já bych si po téměř 30 letech života v Olomouci netroufnul to město nějak popsat. A jsem si jistý, že by se dalo najít 10 Olomoučanů, kteří budou vidět to samé město, tu samou Olomouc, z naprosto odlišných perspektiv. Je naprosto jisté, že ve Švýcarsku nebo Německu nebo Francii najdete lidi, kteří své město budou vnímat jako katastrofu, možná dokonce jako chalifát nebo jako spiknutí židů. Člověk má svou optiku v sobě.

Co se dá naopak poměrně objektivně studovat, to jsou instituce dané země, jejich vliv na její fungování, na občanské postoje atd. Klasickou knihou tohoto typu je Tocquevillova Demokracie v Americe, která vychází ze specifického pozorování a studia Spojených států amerických v 19. století. A to je další velmi důležitý aspekt: dějiny těch zemí, dějiny válečných i politických konfliktů, které formovaly jejich instituce, jejich zákony, jejich občanskou zkušenost.

A to není nic, co by bylo možné zažít, vidět, objevit vlastní zkušeností. Ostatně „vlastní zkušenost“ je velmi záludná: vždy interpretujeme svět pomocí pojmů a ty nikdy nejsou naše vlastní, ty jsou vždy součástí nějakého veřejného prostoru, nějaké komunity, nějakého politického nebo filozofického pohledu na svět. Je tedy třeba být velice opatrný, když někdo přijede a řekne: já tam by a já to viděl. Jakými pojmy, zkušenostmi, postoji jsi to viděl? To není žádný planý relativismus, naopak to má obrovské praktické důsledky.

Když totiž budeme věřit některým výkladům světa a budeme přes ně interpretovat svou zkušenost, zničíme sami sebe. Typickým příkladem je nezkušenost, nezkušené interpretování zkušenosti. Nezkušený člověk vidí fata morganu a chce jít za tím jezerem se napít. Člověk nezkušený v cizí zemi a kultuře – a zkušený v takovém případě neznamená, že tam někdo prostě jen žije, takový člověk naopak může být velmi zkušený v ghettu své duše i svého bezprostředního okolí, z něhož ta země vypadá dost příšerně – nebude schopen tu zemi a kulturu adekvátně popsat, interpretovat. Zkušenost je základní pojem veškeré praxe, jak té řemeslné (tesařské, kuchařské, zámečnické…), tak třeba diplomatické, matematické, politické, rétorické, umělecké. To je zkušenost v úplně jiném smyslu, než že někdo někde něco viděl nebo zažil.