Češi jsou ti, kteří rozumí Švejkovi

3. 8. 2018 / František Řezáč

Motivován článkem  https://blisty.cz/art/92076-kdo-je-vlastne-cech.html  jsem se podíval na občanský průkaz. Mám tam napsáno státní občanství/ nationality  ČESKÁ REPUBLIKA. Caha/ Krámský stejně jako Poldauf kdysi přeložili nationality jako národnost.
Americko-český Nicholas uvádí 1-národnost, 2-státní příslušnost.

(Pozn. JČ: Tohle je velmi zajímavá otázka. Za dob existence Československa se rozlišovalo "státní občanství" (="citizenship") od "národnosti". Státní občanství bylo československé, národnost byla česká či slovenská, případně německá, polská atp. Vyvstává tu nesmírně klíčový rozdíl mezi inkluzivním pojetím Brentanovým, podle něhož byli součástí národa všichni, kdo žili na jeho území, bez ohledu na jejich původ (to je pojetí, které se praktikuje v moderních západních zemích, ve Skotsku například úřady považují za Skoty i ty Čechy, kteří se tam přistěhovali) a politováníhodným pojetím Josefa Jungmanna, který za Čechy považoval jen ty, kdo dokáží mluvit posvátným jazykem českým. Nynější evropský pas České republiky se zjevně snaží odstranit konfliktní rozdíl mezi "národností" a "státní příslušností" a podobně jako jinde na Západě definuje moderně "státní příslušnost" jako "nationality".  )
Myslím si tedy, že vlastní definici národnosti bychom měli vysvětlovat podle toho, zdali mluvíme s Němcem, Francouzem, Američanem, Britem atd. Každý z nich chápe národnost trochu jinak.

Já mohu mluvit a mluvím o této věci s Němci. Jsou to Bavoři, horní i dolní, Frankové a občas někdo z Porýní, Saska či Lužice. I když se někteří národnostně často označují právě takto, mají tito Němci, tedy "říšští Němci", jak se dřív říkalo, jednu společnou vlastnost: nerozumí Švejkovi.

Z toho moje negativní (nikoli ve smyslu špatná) definice češství je: Češi jsou ti, kteří rozumí Švejkovi.

Švejkovi mohou ovšem rozumět také čeští Němci, já je označuju deutschsprachige Böhmen. Nesprávný politický pojem sudetští Němci nepoužívám. Takže Čechy v tomto kontextu jsou i oni.

Pozná se to třeba v hospodě, kde se vtipkuje, vyprávějí se anekdoty a humorné příběhy. Čeští i němečtí Češi se smějí a Bavoři, zejména ti horní, se tváří nechápavě až ledově a musí se jim pointa příběhu trapně a obšírně vysvětlovat. Tolik k mé definici češství.

Řekl bych, že národní cítění každého jednotlivce/ jednotlivkyně je jeho soukromou věcí, podobně jako náboženské vyznání. Když jsem tohle řekl svému příteli Günterovi, který bydlí v Dolních Frankách, nechápavě kroutil hlavou. A to vyučoval děti dlouhá léta francouzštině...
0
Vytisknout
2655

Diskuse

Obsah vydání | 7. 8. 2018