Přečetli jsme

Neumějí Češi odpouštět? Nebo naopak trpí amnézií?

10. 9. 2018 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

"Já si myslím, že to je nedostatek velkorysosti. Jsme společnost, která nezapomíná a která všechny své křivdy, jež si odžila, připomíná. Hodně tomu prospívá internet. Co se týče paměti, tak ta je docela milosrdnou záležitostí. Ale když máte k dispozici archiv, tak něco vždycky vyhrabete na každého. A naše schopnost neodpouštět je naprosto fascinující. Myslím si, že to je jeden z největších problémů, které ta společnost v duševní rovině má." Tolik Josef Šlerka, jeden z nejzajímavějších českých intelektuálů současnosti, k české kulturní identitě v rozhovoru pro Rádio Wave, stanici ČRo. Skutečně? Netrpí naopak amnézií způsobenou mnohonásobným společenským úrazem?
S Josefem Šlerkou ve většině názorů souhlasím, v mnohém jsou svěží a poučné. Přiznám se ale, že nerozumím představě, že česká společnost neumí odpouštět a že je to jeden z jejích největších identitárních problémů. 

Lapidárně to vyjádřil Karel Dolejší na Facebooku. Píše, že "kdyby si lidé skutečně pamatovali, co jim provedli třeba Klaus se Zemanem, česká politická scéna by dávno vypadala úplně jinak."

Celkově si nejsem jist, jak představu o neschopnosti Čechů odpouštět uchopit. Z hlediska projekce do veřejného života, zejména toho politického, těžko najít konkrétní oporu. Premiérem této země je Andrej Babiš, jehož kontroverzní minulost i přítomnost je vlastně hlavním argumentem opozice. Když jsme u opozice, za ODS sice stále kandidují "kmotři" a stále ji drží v hrsti, nicméně velká část voličů dokázala odpustit poté, co se jim znelíbili Babiš i Kalousek. Kalouskovi stále tleská ne zrovna nepočetná klaka voličů, a to jen proto, že ostouzí Babiše. Vzpomeňte preference zmiňovaného Zemana a Klause, když odcházeli z exekutivy. Páriové. Sotva na sebe vzali prezidentskou autoritu, vše zapomenuto, odpuštěno. Btw. Klausův synek sedí za aplausu mas ve sněmovně, přitom se jedná evidentně o radikalizovanou a simplifikovanou verzi vlastního otce. Komické. 

Možná myšleno tak, že Češi, kteří trpí syndromem oběti (v podstatě nepřetržitě od Habsburků, přes protektorát, komunismus, zlomený vaz v roce 1968 a deziluzi po nenaplněných představách o demokracii dnes). Ano, oběti neodpouštějí, oběti vždy hledají viníka. Ale to je žel pochopitelné, takový je osud zotročených, více či méně. Zbavit se tohoto stigma není vůbec jendoduché. Naopak, takové stigma se může stát velmi dobře pěstěným klenotem kulturní identity, znakem výjimečnosti, výsadou. To ale ještě neznamená, že otrok nemůže šmahem odpouštět vlastním tyranům. Ostatně, není nic lepšího, než si takový hezký syndrom hýčkat...

Možná to, Josefe, budeš muset lépe vysvětlit.
0
Vytisknout
1834

Diskuse

Obsah vydání | 13. 9. 2018