Vzpomínky devadesátníka. Jsou relevantní pro dnešní Českou republiku?

10. 9. 2018 / Jan Čulík

První léta svého života Kohout prožil v polské Osvětimi, kde pracoval jeho tatínek jako obchodní zástupce československé automobilky. Samozřejmě, začátkem třicátých let nebylo ani ponětí o nějakém nacistickém koncentračním táboře, Osvětim byly lázně. Teprve až když Kohout někdy po válce Osvětim navštívil, s hrůzou sledoval, co se z jeho někdejšího domovského města stalo.

Vzhledem k tomu, že se Pavel Kohout narodil v roce 1928, v roce desátého výročí vzniku Československé republiky, dostal od masarykovských úřadů, jako všechny děti, které se narodily v tom roce, pamětní minci. Kohout ji používá jako symbolického potvrzení, že byl vždycky Čechoslovák - rozdělení Československa v roce 1993 na dvě relativně bezvýznamné země považuje za chybu a tragédii.

Kohoutovy politické názory utvářela jeho raná životní zkušenost. Nedlouho po návratu z Polska do Československa přišel jeho tatínek o zaměstnání - jeho rodiče se museli velmi snažit, aby se dostali z bídy, způsobené nezaměstnaností. Mladého Kohouta už to postavilo politicky na levici. Oprávněně začal zastávat názory, že kapitalismus, jak existoval v meziválečné Československé republice je krutý a je nutno ho nahradit jiným společenským zřízením.

Kohout a jeho rodina vyvázli za nacismu životem jen o vlásek zřejmě jen v důsledku hrdinství blízkého rodinného přítele. V dětství a jako teenagera mladého Pavla Kohouta velmi ovlivňoval  duchovní z kostela sv. Cyrila a Metoděje na pražském Novém Městě kaplan Vladimír Petřek. Ten v kryptě kostela ukryl atentátníky na Heydricha a po svém odhalení byl nacisty mučen a usmrcen. Neprozradil nikoho, ani rodinu Kohoutových, která mu pomáhala.

Podobně jako celá generace lidí, jimž bylo v roce 1948 kolem dvaceti let (jmenujme Milana Kunderu, Ludvíka Vaculíka či Arnošta Lustiga) drsná zkušenost z období nezaměstnanosti během první republiky i ještě drsnější, dnes zcela zapomenutá, zkušenost brutálního útlaku nacistické okupace, přivedla Pavla Kohouta jako aktivistu do řad komunistické strany. Vysvětluje to tak trochu Zdeněk Mlynář, spolužák Michaila Gorbačova, reformní komunista a autor reformního Akčního programu KSČ z roku 1968,   ve své knize Mráz přichází z Kremlu:

"Vstoupil jsem do komunistické strany na jaře roku 1946, kdy mi ještě nebylo šestnáct. Patřím tedy ke generaci československých komunistů, kterým bylo v únoru 1948 - v době zrodu komunistické totalitní diktatury - kolem dvaceti, a moje politická zkušenost je specifickou zkušeností této generace. (...) Moje generace byla generací předčasně zpolitizovanou bouřlivým vývojem tehdejší doby a zároveň byla generací bez politických zkušeností. Jedinou zkušeností, a to ještě zpola dětskou, byla léta války a nacistické okupace Československa. Tato zkušenost plodila především černobílé vidění světa: na jedné straně nepřítel, na druhé straně jeho protivník. Zvítězit může buď jeden nebo druhý - třetí možnost neexistuje. Jediná zkušenost proto vštěpovala představu, že vítězství správné koncepce je prostě likvidací, zničením koncepce jiné (...) Opatrnictvím a zbabělostí nám zavánělo všechno, čím se nám někdo snažil rozmlouvat primitivní radikalismus v prvních poválečných letech. (...) Byli jsme dětmi války, ale za války jsme nikde nebojovali. (...) Naše představy o socialismu byly před únorem 1948 a několik let po něm ještě primitivnější a jednostrannější než představy starších generací stalinských komunistů, kteří dogmatickou víru tu a tam přece jen korigovali životní politickou zkušeností." (Zdeněk Mlynář, Mráz přichází z Kremlu, Index, Kolín nad Rýnem, 1978, str. 5-31.)


Je zajímavé, že pro svůj komunistický aktivismus v prvních letech stalinského režimu v Československu je zejména od porážky Pražského jara až dodneška Kohout terčem zuřivé nenávisti antikomunistů. Je fakt, že Kohout byl vždycky extrovert a performer - byl všude vidět, od doby, kdy v době Stalinismu uctíval svými básněmi, deklamovanými na obrovských shromážděních, báťušku Stalina. Je ovšem zajímavé, že se podobným terčem intenzivní nenávisti nestali ani Kundera, ani Lustig či Vaculík, či třeba filmový režisér Vojtěch Jasný a další čeští intelektuálové a umělci, kteří prošli velmi obdobnou trajektorií jako Pavel Kohout.

Kohout samozřejmě na prostoru celé své biografie opakovaně řeší své stalinské období a ostře své tehdejší jednání odsuzuje. Poukazuje ovšem na to, a to, myslím, právem, že velmi záleží na tom, zda a kdy se člověk dokáže své ideologické zaslepenosti zbavit a učinit ze svých chyb příslušné důsledky. Řekl bych, že se Kohout svou knihou za svůj stalinismus po relativně krátkou dobu koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let kaje ve své knize až přehnaně - každý soudný člověk musí uznat, že svou někdejší spolupráci se zločinným stalinským režimem Kohout odčinil za většinu svého života opravdu mnohokrát. Antikomunisté, kteří mu nadávají dodneška, se tím podle mého názoru sami diskreditují a soudný člověk je nemůže brát vážně.


Na druhé straně si nejsem zcela jist Kohoutovým tvrzením, že Charta 77 výrazně přispěla k rozklížení komunistického režimu  v době normalizace, takže se pak nakonec v roce 1989 rozpadl. Zdá se mi, jak často opakuji, že pád komunismu v Československu nebyl důsledkem domácí aktivity, ale - jako už asi 400 let - zahraničněpolitických vlivů. Vliv Charty 77 mi ze zpětného pohledu přijde dost marginální.

Nicméně se však mohu naprosto identifikovat s veškerým Kohoutovým svědectvím o disidentských aktivitách, politických i kulturních, za celou dobu normalizačního režimu v Československu. Kohout je zaznamenává přesně - úplně stejně jsem je interpretoval i já sám z Glasgow, když jsem je systematicky sledoval po odchodu z Československa v roce 1978. Až ze zpětného pohledu dneška mám pocit, že politický a kulturní dopad všech těchto svobodných a nezávislých aktivit byl ve své době přeceňován - drtivá většina národa se přizpůsobila etosu normalizace a po pádu komunismu ho ještě prohloubila. Rostlina, která v českém prostředí vyrašila od roku 1970, zdá se teprve nyní nese své skutečné jedovaté květy.

Kohout je ve své biografii nejvíce frustrován obdobím normalizace a nejvíce kritizuje právě to. Je to trochu podivné, protože stalinismus padesátých let byl daleko vražednější než husákovský režim. I když, samozřejmě, Kohout zažil největší míru útlaku právě v prvním desetiletí normalizace. Jeden šéf Stb dokonce požadoval, aby tajní policisté Kohouta usmrtili při předem připravené autonehodě. Samozřejmě, že za to nikdo nebyl po pádu komunismu potrestán a většina lidí, kteří Pavla Kohouta v sedmdesátých letech jménem husákovského režimu tvrdě pronásledovali, skončila i po pádu komunismu na vysokých místech. Kohout nekompromisně zaznamenává jejich chování i to, že ho nikdo nepotrestal.

Zajímavé, ale logické je, že druhá polovina padesátých let a šedesátá léta byla pro Pavla Kohouta dobou liberalizačního politického aktivismu. Jako mladý komunistický prominent byl už začátkem padesátých let jmenován do pozoruhodně prestižní funkce - šéfredaktora satirického týdeníku Dikobraz. Ve své biografii Kohout svědčí o tom, že celá redakce byla tvořena nekomunisty, kteří se zcela logicky ve stalinském režimu báli vydat cokoliv nezávislého a samostatného. Kohout jako komunista byl schopen tuto nekomunistickou redakci zaštítit a zavedl rychle do satirického týdeníku rubriku "ostnů", která začala kritizovat, aspoň neadresně, nepřijatelné chování komunistických papalášů. Kohout zaznamenává, že nekomunistická redakce Dikobrazu mu stoprocentně za jeho riskantní liberalizační akce vyjadřovala plnou podporu.

Své setrvání v komunistické straně až do svého vyhození po invazi r. 1968 hájí Kohout přesvědčivě tím, že jako komunistická celebrita měl možnost systém podvracet zevnitř daleko efektivněji, než by býval byl mohl jako nekomunista, protože nekomunisté byli v Československu občany druhého řádu.

Tento argument je naprosto přesvědčivý, stejně jako Kohoutův argument že liberalizace šedesátých let měla dlouhodobou historii a začala už v polovině padesátých let. Svědčím o tom, že je to pravda. V roce 2008 uspořádala Letní filmová škola v Uherském Hradišti přehlídku Kohoutových celovečerních filmů, o níž se Pavel Kohout v knize také zmiňuje. Byl jsem tam, ty filmy jsem viděl a byl jsem ohromen jejich podvratností.


Film Sedm zabitých je neuvěřitelně feministický a neměl by uniknout pozornosti dnešních feministických aktivistek. Jde o sedm zabitých dní, které v Praze prožívá mladá dívka, jejíž chlapec je kdesi na vojně v jižních Čechách a nekomunikuje s ní. Dívka se potlouká po Praze a je terčem útoků od nejrůznějších mužů, kteří se ji snaží zcela drze a bezostyšně dostat do postele. Nakonec se dostane k posádce, kde její mladík je na vojně, ukáže se, že je všechno v pořádku - neopustil ji, velitel mu zakázal komunikovat a nedal mu opušťák (téma rozpadu milostných vztahů mladých lidí v důsledku nesmyslně dlouhé, šikanující vojenské služby, bylo tématem jedné velmi populární Kohoutovy hry z té doby). Dívka jede zpět stopem a mladíci, kteří ji vezou, vedou zcela otevřeně řeči o sexu s ní. Sjedou ze silnice a chtějí s ní souložit. Dívka to odmítne, a tak ji mladíci šíleně zmlátí. Tím film končí.

Pozoruhodné je, že ho dobová kritika šovinisticky naprosto odmítla.

Pavel Kohout se stal divadelní celebritou už koncem padesátých a v šedesátých letech. Jeho hry se hrály asi v šesti stech sovětských divadlech (autor nezapomene připomenout, že Sovětský svaz tehdy nebyl signatářem copyrightové konvence, takže za inscenaci her v Rusku nedostával žádné honoráře) i v celé řadě dalších východoevropských zemí. Jenže velmi zajímavé je to, jak rychle a lehce a skoro samovolně se Kohout stal celebritou-dramatikem v celé německé jazykové oblasti, tedy v NSR, v Rakousku a ve Švýcarsku, takže se dříve nebo později jeho hry hrály v německé jazykové oblasti skoro všude, a začátkem sedmdesátých let se Kohout stal jediným českým dramatikem jehož hra byla inscenována v Americe na Broadwayi (Kohout dodnes - právem - zazlívá Husákovi, že ho na premiéru své hry do Ameriky odmítl pustit).

Vzhledem k tomu, že po čtyřicetileté zkušenosti života na Západě dobře vím, jak obtížně se na světové scéně prosazuje kvalita, a ještě k tomu tuplem z exotické, neznámé země jménem Československo, je nutno konstatovat, že měl Kohout velké štěstí. Přispělo k tomu bezpochyby, že jeho hry byly čtivé, zábavné a všeobecně přístupné. Potřebě komunikativnosti svých děl - tedy žádné příliš velké umělecké experimenty - myslím Kohout dobře rozuměl. Když ho varoval německý nakladatel, že příliš složitá struktura české verze jeho "memoárománu" Kde je zakopán pes, kde se prolíná navzájem několik příběhů, je v důsledku neznalosti českých reálií pro německého čtenáře v podstatě nesrozumitelná, Kohout to uznal a pro německé vydání svou knížku přepsal a její složitou strukturu rozpletl.


V druhé polovině sedmdesátých let dostal Kohout s manželkou povolení pracovat v Rakousku na dobu jednoho roku. Po uplynutí této doby se s manželkou automobilem vrátili zpět do Československa - jenže pohraniční orgány je do země nepustily a doslova je odtamtud fyzicky vynesly. Bylo to na pohraničním přechodu v Nové Bystřici. Pohraničníci po vynesení Kohoutových do Rakouska zaklapli závoru a zhasli.

Je to tak trochu paradox, protože v době, kdy lidé z Československa utíkali, se Kohout snažil do země vlámat.

Udělal to ještě jednou, začátkem osmdesátých let, aby poukázal na věznění na Západě ignorovaných a zapomenutých českých disidentů. V době, kdy Gustáv Husák odcestoval na oficiální návštěvu do Vídně, Kohout nasedl do letadla z Německa do Vídně s mezipřistáním v Praze a v nestřeženém okamžiku v Praze z německého letadla vystoupil. Počkal si, až letadlo odletí do Berlína, a pak se ohlásil pražským pohraničníkům s tím, že se chce setkat podle československých povinností definovaných Helsinskou smlouvou, se svou v Praze žijící dcerou. O eskapádě byli informováni rakouští novináři a Husákova cesta do Vídně byla zcela zastíněna tiskovými informacemi o tom, že se Kohout vlámal do Prahy: nakrátko se psalo i o vězněných českých disidentech. V rakouských novinách se objevily titulky "Husák ve Vídni, Kohout v Praze." Husák zuřil.

Kohout s manželkou měli štěstí i v tom, že se jim podařilo ve Vídni získat byt na naprosto neuvěřitelném místě - na vídeňských Příkopech - Graben. Vím to dávno, protože jsem v osmdesátých letech s Pavlem Kohoutem písemně komunikoval a kdesi mám od něho dopis, právě s tou neuvěřitelnou adresou - Vídeň, Graben 7, nebo tak.


Přitom Kohout měl podrobnou znalost života na Západě se všemi jeho klady i zápory - jenže koho by to v Čechách zajímalo. Poznamenává, že po pádu komunismu a po jeho návratu do Prahy se ho nikdo nikdy nezeptal na jeho zkušenosti z vnějšího světa. Je to zkušenost, kterou zaznamenali mnozí - Kundera o tom píše ve svém románu Nevědomost.

Přestože byl Pavel Kohout v německé jazykové oblasti známým a uznávaným dramatikem, i on se stával terčem politických a mocenských intrik. Vystupoval velmi kriticky proti pokrytectví západních, především německých a rakouských levičáků, kteří odmítali podpořit pronásledované české disidenty, které považovali za pravičáky. Během času byl Kohout z německých divadel z tohoto důvodu odstraněn a v několika případech se stal i obětí německé cenzury - Der Spiegel mu odmítl otisknout kritiku německého levicového pokrytectví.

Jak to známe velmi dobře i z anglosaského světa, mocenské poměry a jejich náhlé změny ve sdělovacích prostředcích i jinde (třeba na univerzitách) mohou vést k náhlým změnám  programové strategie, z čistě samolibých, blbých, individuálně mocenských důvodů. S ředitelem rakouské televize si Kohout s manželkou vyjednali natočení televizního seriálu Konec velkých prázdnin, o osudu východoevropských uprchlíků v Rakousku a v západní Evropě. S nápadem natočit takový seriál přišla sama rakouská televize. Kohout vyjednal po pádu komunismu koprodukci tohoto seriálu s Československou televizí - ti se ovšem tak obrovského projektu a velké finanční nabídky z Rakouska zalekli - nebyli zvyklí jakkoliv rozhodovat. Projekt se v ČST uskutečnil až zásluhou jejího ředitele Iva Mathé. Ovšem než byl dotočen, ředitel rakouské televize, který seriál podpořil, byl odstaven, a nový ředitel seriál v rakouské veřejnoprávní televizi nedovysílal, přestože se rakouská televize na jeho výrobě podílela velkou finanční částkou. Snad i proto, že seriál vyzněl i pro Rakousko kriticky.

Blbost lidskou Kohout zaznamenává často - zhatila celou řadu jeho dobře míněných projektů. Když po svém vytlačení režimem do Vídně zjistil, že česká škola ve Vídni používá komunistický slabikář, vyjednal Kohout s rakouskou vládou a s Jiřím Grušou výrobu krásného, poetického, vynikajícího slabikáře pro prvňáčky Máma, táta, já a Eda. Mám ho ještě tady v Glasgow po ruce, hned jak vyšel, jsem si ho tehdy koupil. Jeho výrobu dotovala rakouská vláda - česká menšina v Rakousku, stejně jako všechny ostatní menšiny, měly právo na státní dotaci na učebnice ve svém jazyce. Kohout zjistil, že česká komunita o tyto peníze nikdy nezažádala. Když s Jiřím Grušou na slabikáři začali pracovat, mezi emigrantskými antikomunisty vznikla proti slabikáři obrovská kampaň, protestující proti tomu, že slabikář píše "komunista" Kohout. Když byl slabikář vydán, vídeňská česká škola ho nezačala používat. Proč? "Nenapsali ho pedagogové."


Za normalizace měl Pavel Kohout nesmírně těsný vztah vůči Václavu Havlovi: bylo to, jako by Havel a Kohout byli bratři. Po pádu komunismu pozval Havel kolem Silvestra 1989 Pavla Kohouta na Pražský hrad. Požádal ho, aby připravil seznam doporučených osobností z českého exilu, které by se mohly stát Havlovými poradci. Kohout také připravil stručný dokument o možné kulturně-politické strategii prezidentského úřadu do budoucna. Jenže trvalo to asi den dva, než Kohouta Havlovi poradci z Pražského hradu vyhnali. Prý chtěl správu nad Pražským hradem a prezidentským úřadem převzít!

Strach českých domácích revolucionářů z emigrace a nedůvěra vůči lidem se zahraniční zkušeností byla příznačná. Typický je příklad někdejšího ředitele Československé televize z roku 1968 a pak dlouholetého poslance za italskou socialistickou stranu v Evropském parlamentě Jiřího Pelikána. Protože Pelikán zasedal v Evropském parlamentě léta, znal tam všechny. Nezištně nabídl pražským polistopadovým politikům, že je do Evropského parlamentu uvede a se všemi svými tamějšími spolupracovníky je seznámí. Nechtěli. (Vadilo i to, že Pelikán byl, samozřejmě, "zatracený socialista". - Tato epizoda mimochodem v Kohoutových pamětech není, připomínám ji jen pro pořádek. Jiří Pelikán je dávno mrtvý.)

Kieran Williams ve své nedávné monografii o Václavu Havlovi připomíná, že Havel jako mluvčí Charty 77 za normalizace musel čelit konfliktům mezi mnoha ješitnými a sebestřednými jedinci a že se tím naučil být mistrem kompromisu. Je zjevné, že Havel takovýmto způsobem velmi opatrně našlapoval i po listopadu 1989. Svého někdejšího přítele Pavla Kohouta hodil přes palubu, stejně jako odmítl postavit se na obhajobu Jana Kavana, když se ten stal v devadesátých letech terčem sprosté, neférové pomlouvačné kampaně, kterou proti němu vedl především týdeník Respekt. Vzhledem k tomu, že Havel býval za komunismu hlavním obhájcem "života v pravdě", jeho opatrnictví a politikaření po roce 1989 je značným zklamáním.

Kromě ostré kritiky Václava Klause a poukazu na to, kolik udavačů a pachatelů zla ze sedmdesátých let zůstalo po pádu komunismu nepotrestáno, neobsahuje Kohoutova kniha podstatnější  zhodnocení posledních třiceti let života v Československu/České republice. Ostře kriticky se Kohout staví k aktivitám západních levičáků a mírových hnutí v sedmdesátých a osmdesátých letech, které podle něho ohrožovaly stabilitu a bezpečnost Evropy, a stejně tak kritizuje české hnutí proti americkému radaru v Brdech v druhé polovině nultých let. Myslím, že Kohout motivaci tohoto hnutí nepochopil. I zde Kohout argumentuje, že protiradarové hnutí ohrožovalo bezpečnost ČR - skládalo se podle něho z lidí, kteří nebyli ochotni podpořit obranu České republiky. (Motivace protiradarového hnutí byla ovšem jiná - hlavně šlo o to, že celá protiraketová obrana byl nesmysl, ústupek amerického prezidenta George W. Bushe americkému zbrojnímu průmyslu, který by býval donekonečna investoval obrovské částky z amerických státních peněz do nerealizovatelného projektu.)


S Kohoutovou argumentací, že je vždycky nutno se silou postavit proti násilníkům, autoritářům a diktátorům, lze ovšem stoprocentně souhlasit.

Pavel Kohout s ulehčením ve svém životopise konstatuje, že se České republice podařilo nakonec uniknout hrůzám jak nacistického, tak komunistického teroru. Otázkou je, zda se diktatura do Čech nevrátí v blízké budoucnosti.

Kohout nezaznamenává vzrůst protiuprchlické xenofobie a národovectví ani ve svém doslovu, napsaném v lednu 2018. Přesto je si však vznikajícího nebezpečí vědom. Z konce knihy stojí za to citovat doslova:

"Volil jsem v první přímé volbě před pěti lety Miloše Zemana. Když jsem ho půl roku před ní pozval s jeho ženou Ivanou na oběd v naší sázavské zahradě, přišli na kávu tamní přátelé, neboť jsem chtěl srovnat jejich názor na něho se svým. Pak většina z nich podepsala jeho kandidaturu. Po čtyřech letech jsem mu přišel na Hrad vysvětlit, proč ho příště nechce volit nikdo z nich, a když to ani nevyslechl, poznal jsem, že mluvím s člověkem, který se zásadně změnil. Nepřikrašluji si prezidentování Havla, jako si s odstupem času neidealizuji Masarykovo, ale Václav Klaus a vypadá to zatím že i Miloš Zeman sotva zanechají v  dějinách země stejně pozitivní stopy jako oni. První pro svou zduřelou touhu nevpustit svůj český pašalík do spolku evropských zemí, druhý za kampaň proti údajné 'pražské kavárně', ale v podstatě celé domácí inteligenci, kterou rozpoltil českou společnost vedví." (str. 854-855).

"Žiji příliš dlouho, abych nepoznal příznaky starých katastrof, kterých si nevšímáte podobně, jako jsem si jich kdysi nevšímal já naprosto zajat myšlenkou, že věřím v dobrou věc a její drobné nedostatky nestojí za pochybnost. Když se jich ale sejde víc, mění se množství v novou realitu. V ní pak může občanskou svobodu a s ní i základní lidská práva jediným 'demokratickým' referendem nepoučených vystřídat z hodiny na hodinu další Hitler se svými gestapáky a další Stalin se svými čekisty. Nový Vůdce přitom nespadne z nebe, žije dávno mezi vámi a můžete ho poznat podle poselství závistivé nenávisti přitahující typy jemu příbuzné. Pro většinu společnosti pak propagandou pomalu, ale jistě vytváří nepřítele v duchu doby. K jeho snadnějšímu poznání připojuji:

Že se společnost blíží ke kritickému bodu, u něhož může nastat její už sotva zadržitelný a stále se zrychlující posun od demokracie k některému typu totality, lze poznat, když vrcholní politici

a) začnou pod jakýmikoliv záminkami vykládat a ohýbat ústavu tak, jak to potřebují, a zpochybňovat vazbu naší země k západní civilizaci,

b) se obklopují nevolenými a neprověřenými spolupracovníky, kteří se přesto nekontrolováni účastní špičkových jednání s politiky nedemokratických zemí,

c) začnou s jakýmkoliv zdůvodněním vylučovat ze společnosti 'škodlivé' proudy, jednou menšiny, jindy židy, anebo třeba 'pražskou kavárnu',

d) začnou ať už svým vlivem nebo rovnou zakoupením ovlivňovat média všeho druhu, aby se zbavili jejich kritiky,

e) začnou ovlivňovat justici, takže pak léta pronásleduje nevinné a současně není schopna odsoudit zloděje zadrženého s milonovým lupem v ruce,

f) vhánějí obyvatelstvo do dluhových pastí vedoucích k radikalizaci postižených, kteří čekají pak pomoc od údajně spásné změny demokracie v diktaturu,

g) dovolí, aby titíž lobovali za přijetí referenda, které hodlají použít k odchodu země z Evropské unie a zbavit ji vojenské ochrany NATO,

h) - zet) dávají nejrůznějšími způsoby najevo, že upřednostňují politické systémy, kterými naši zem devastovali už nacisté a komunisté.

Řadu z těchto příznaků lze delší čas snadno poznat v současnu. Z toho, že je tolik lidí u nás pořád nevnímá, plyne varování, že naše poválečné Československo neobývaly miliony blbců, kteří v roce 1946 úmyslně  zvolili nesvobodu, neboť většinu z nich úspěšně zmátli a zmákli předchůdci dnešních Krysařů, kteří podobně usilují zmást a zmáknout i vás, drazí vnuci vlastní i cizí. Jsem u konce a přeju vám, aby se vaše pokolení zachránilo včasným poznáním, které bylo včas dopřáno nám."



Je to hrozné a výmluvně to vypovídá o stavu dnešní české publikační kultury. Vím dobře, proč nedám rukopis knihy z ruky, pokud si v něm sám mnohokrát neprovedu korekturu. Od devadesátiletého autora to však skutečně není férové čekat.