Karenční doba, politika a filozofie dějin

7. 9. 2018 / Boris Cvek

V posledních dnech jsem měl možnost vyslechnout na Českém rozhlase Plus různé diskuse a názory ohledně tzv. karenční doby. A myslím, že se v tom ukazuje důležitá rovina mnoha našich politických problémů.

V případě karenční doby jde o to, zda má zaměstnanec, který onemocní, mít nárok na náhradu mzdy už od prvního dne své dočasné pracovní neschopnosti. Levice a odbory říkají, že ano, pravice a zaměstnavatelé říkají, že ne.


Shoda je na tom, že pokud někdo svou nemoc jen předstírá, neměl by mít nárok na žádnou náhradu mzdy. Shoda je i na tom, že zaměstnanci by neměli pracovat nemocní. Kdybychom tedy měli nějakého deux ex machina, který dokáže prozkoumat každého zaměstnance a udělat rozhodnutí podle jeho skutečného zdravotního stavu, nebyl by problém. To ale neumíme.

Pro pravici a zaměstnavatele pak převáží na miskách vah to, že karenční doba přináší výrazné snížení nemocnosti v prvních dnech nemoci, což je pro ně argument, že bez karenční doby by lidé podváděli. Naopak levice a odbory mají na mysli lidi, kteří kvůli karenční době chodí nemocní do práce, protože si nemohou dovolit zůstat doma bez náhrady mzdy. Možná by existovalo řešení v elektronizaci celého systému registrování nemocenské, ale to reálně není na obzoru. A proto se vede bitva argumentů, kde nikdo pořádně neví, jak to ve skutečnosti je.

Dokud ovšem existuje shoda na nějakém humánním, oboustranně spravedlivém cíli, zatímco problém, který lidi rozděluje, je daný omezeností našich reálných možností toho cíle dosáhnout, je podle mne všechno v pořádku. Lze dokonce vést věcnou debatu a zpřesňovat ji. Lze říci, co musíme zjistit, abychom mohli dosáhnout lepších řešení. V tomto smyslu je debata nezbytná pro jakýkoli společenský progres, pro fungování demokracie a veřejné racionality vůbec.

Problém nastává v okamžiku, kdy se nám realita rozpadá na navzájem neslučitelné světy, k čemuž slouží především různé teorie spiknutí. Kdyby např. odbory tvrdily, že vůbec nemá smysl se zaměstnavateli diskutovat, neboť všechno, co zaměstnavatelé dělají a říkají, je podvod, maskující jejich všeovládající spiknutí. Teorie spiknutí přinášejí do našich představ o světě přesvědčení, že víme, jak věci jsou, že za vším je nějaká úmyslná, promyšlená činnost nějaké skupiny. Tímto způsobem se dá interpretovat cokoli, záleží jen na pocitech a zdáních. Pravěcí lidé měli obecné pojetí kauzality (aspoň podle filozofa Cassirera v jeho Filozofii symbolických forem) takové, že pokud za nějakou událostí hledali příčinu, vždy muselo jít o nějakou osobu (včetně duchů).

Je to velmi absurdní, když vezmeme v úvahu, že většina reálných spiknutí, jak je známe z dějin, neuspěla, nebo uspěla jen shodou náhod, nebo když uspěla, tak nakonec musela čelit mnoha nečekaným vlastnostem reality. Každé spiknutí je realita, není to mentální událost, a proto nemůže být redukovatelné na mentální obraz světa spiklenců. Děje se nikoli v jejich mozcích, ale v realitě. Proto je vždy jiné než představy spiklenců o něm. Ze spiknutí proticarských bolševiků se stal poměrně brzy stalinský carismus. Ale o sovětském carismu mluvil už Masaryk za Lenina. Realita je vždy silnější než lidské plány, člověk není pánem světa, ani kdyby udělal sebelepší spiknutí.

Většina plánů v našich běžných životech selhává nebo se vyvíjí nepředvídaným způsobem. A dokonce i v případě, že se uskuteční to, co jsme chtěli, vidíme to jinak v okamžiku, kdy jsme toho dosáhli, než v době, kdy jsme to plánovali. I naše okolí a podmínky, z nichž jsme vycházeli, se mění. Do teorií spiknutí naopak lidé přenášejí archaické představy o oduševnělých, úmyslných příčinách věcí, které někdo rozhodl, o shodě mentálních obrazů reality a reality samotné.

Nicméně pokud člověk dělá jakékoli rozhodnutí, které aplikuje do reality, rozhoduje vždy i o věcech, o nichž vůbec nechtěl rozhodovat, ba ani nevěděl, že o nich rozhoduje. Představa o naší neznalosti je základem tržní ekonomiky. Trh nelze nahradit racionálním plánováním. Plánování je v hlavě, trh je společenská realita. Trh přináší zpětnou vazbu reality. Lze samozřejmě trh kultivovat, aby přinášel své ovoce, bez kultivace se stane škodlivou, zhoubnou džunglí, která žádnou zpětnou vazbu reality přinášet nemůže.

A stejně tak je představa o naší neznalosti a našich omezených možnostech základním předpokladem racionální debaty v demokratické společnosti. Jenom tak se může věcná stránka problémů dostat napovrch, jenom tak můžeme zvažovat evidenci pro a proti a uvědomovat si, že pokud máme nějaké poznání, je to poznání nějak věcně zdůvodněné, tedy nějak omezené, není to poznání samozřejmé, spadlé z nebe do našich hlav, pro něž není žádný jiný důvod než „já si to tak myslím!“.

0
Vytisknout
2887

Diskuse

Obsah vydání | 14. 9. 2018