Ztratili jsme soudnost?

2. 8. 2018 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Předpokládejme, že míra strachu z jakékoliv hrozby je založena na domnělé pravděpodobnosti jejího naplnění. Budu-li stát neozbrojen před člověkem, který na mě míří zbraní a jeví veškeré znaky toho, že je ochoten zmáčknout spoušť, pravděpodobnost je z racionálního hlediska vysoká. Budu-li věřit urbánním legendám o černých sanitkách (nebo no go zónách, do nichž mohu zajet na dovolenou, stejně jako můžete jet na dovolenou do severních Čech?), mohu samozřejmě pociťovat vysokou míru strachu, jako pociťuje Pavel Urban v případě hrozby muslimské ne-integrace, případně kulturní války (omlouvám se, pokud jsem se v nuancích nestrefil). Ale kde pak zůstalo rácio? Je rozprostřeno ve volně aplikovaných historických souvislostech? Jak se vyrovnává rácio "strachu z vymyšlených hrozeb" s tím, že celá - česká - diskuse na toto téma je stižena vysokou mírou hrubé politické a mediální manipulace? Jak se vyrovnává s tím, že tato idiotská konfigurace zatemňuje diskurs v české společnosti natolik, že chce vláda Ano a ČSSD, podporovaná KSČM, jako prioritu budouvat bezpečnost? V 7. nejbezpečnější zemi světa? Jsem schopen pochopit, že inteligentní lidé podléhají různým fóbiím, ale tohle pominutí smyslů je pro mě krajně nepochopitelné. 
Oceňuju, že se Pavel Urban snaží velmi kultivovanou formou argumentovat a ozřejmovat, jak složité může být vyrovnat se se sociální realitou, ve které žijeme a která nutně formuje přesvědčení. 

Na druhou stranu, není možné nerespektovat, že českou společnost se podařilo populistům posunout úplně mimo realitu. Nezodpovědní blázni typu Zemana, Okamury a mnoha dalším, kteří vytvářejí dojem, že není většího nebezpčí než muslimské imigrace do ČR, a kteří přitom ani prstem nehnou pro to, aby řešili reálné problémy této společnosti, jako je naprosto obsolentní ekonomická struktura, obsolentní vzdělávací systém, který okrádá tuto společnost o budoucnost, uměle udržovaná míra mezd, jež umožňuje minoritě vydělávat na subdodávkách pro bohatší ekonomiky, zanedbaná infrastruktura, korupcí a nepotismem postižená decizní sféra, environmentální problémy, jako je kvalita vzduchu či hrozící nedostatek vody, velké regionální rozdíly, které vytvářejí v relativně malé zemi stav, kdy vedle sebe existují různé světy, míra deziluze z demokracie, vyvěrající do značné míry z dezorientace v měnícím se, nestabilním a jednoduše penetrovatelném informačním prostoru, jsou shledáváni jako lidé s jakýmisi prorockými schopnostmi.

Místo skutečných, hmatatelných a vysoce závažných problémů se budeme utápět v nekonečných diskusích o tom, nakolik jsou populistické žvásty relevantní a utužujeme - k naprosté spokojenosti těchto populistů - jejich agendu. Přesně tohle je ideální stav, v němž se společnost dostává do naprosté krize: místo skutečných bolestí, které ji trápí, zabředává do nekonečných diskusí na téma, které je samozřejmě možné opřádat historickými paralelemi a budoucími scénáři, jenže ji to zároveň odvádí od toho, co je pro ni klíčové, zásadní. 

Těmito nekonečnými diskusemi pouze podporujeme trvající impotenci, která z takové situace reziduuje, vládní programy, odpovídající nikoliv realitě, ale virtualitě diskursivního chaosu digitálně negramotné společnosti, podporujeme budoucí populistický profit a rostoucí míru deziluze, v konečném důsledku též izolacionismus, průsak xenofobie, atakující základní lidská práva a svobody, podporujeme vnitřní společenskou destrukci.

Tak se ptám, jaký v tom může inteligentní člověk vidět smysl...


0
Vytisknout
4203

Diskuse

Obsah vydání | 7. 8. 2018