Bodláky Václava Duška

Časy se mění

2. 8. 2018 / Václav Dušek

Rozcapený komediant prý urazil hrdé bytosti, které mají hlouběji do kapes, takže je pobuřuje snobská drahota v restauračních provozech při veselém festivalu filmovníků, jak filmařům říkal profesor Zdeněk Nejedlý. Nic proti názoru velikána celuloidového cirku, ale má kušovat, poněvadž peníze získal s jeho týmem údajně i z rozpočtu státních drancovaných pokladů. Drby o hrabivosti, nenažranosti a namyšlenosti prezidenta velikánů plátna berme s rezervou, ale nechť si nechá za kloboukem mrzké rozumy, že kdo málo pracuje, nemusí do restaurantu určenému jako závodka pro hvězdovité vyvolené chodit. Škoda, že umělec větší, než samotný Rin Tin Tin trošilinku fyzicky nepracoval, třeba volil by smířlivější slovník.

Časy se mění – už ho neuvidím v Braníku na nádraží, jak tam přijedou esenbáci a naženou vyčíhnuté desperáty do hytláků, a hurá s nimi na bramborovou brigádu, už ho neuzřím, jak s kolegy Hamlety čte z knihy přírodního autora, o kterém se u stolu hojnosti, po odchodu věrchušky, vyjádří velmi negativně – nic horšího ještě nečetl. Časy promění člověka z ukrytého zbabělce v hrdinu všedních revolučních dnů; kolem peněz v kultuře se motají přísavky v podobě zombie, kdeže říkánka z let kulturně hubených – komedianti jedou, bídu s sebou vezou. On není festival, jako festival. Můžeš si hrát na světovost, ale slámu z bot musíš holt vyklepat. Imrvére jsme v zajetí reklamních triků – taháme si tričko, pod ním nic moc nádobíčko, dráždíme světovostí v místech, kde o nás neslyšeli a slyšet nebudou; vejtahové přibývají a vydávají se ke kolumbáriím totálních zapomnění. Apoštolská smečka kádruje, má dovoleno.

Idioti mají přednost, čas nečas, doba nedoba! U nás doma si potrpíme od nepaměti na tituly – máš-li titul, máš vyhráno. Ovšem máš-li plechovou hubu a zwerge zdá se ti být v zrcadle Narcisa obrem, potom máš našlápnuto k politickému lízu. Cintat si pentli za slušný plat se vyplatí, hlavně se nenechat odstrčit zapšklými filozofickými idioty. Optikou brouků nálevníků mžourají do podhradí, vedle zástupců silných stran bez větší stranické základny, hlavně samožerní vzteklouni, pomlouvači, semilští chasníci, gazdíci, kalousci, mezci, odpovědné partajní fanynky; boj s Hradem a jeho podezřelými strážci, toť skomírající zábava servírována prostému lidu. Učinili jsme z pohodlnosti kozly zahradníky a nyní se divíme, durdíme, cítíme se podvedeni – soudy měří nestejným metrem, prokurátoři se mýlí, policisté vyšetřují halabala, po světě se rozvalují zločinci a tropí si z nás šoufky... chudák podřipský mafiánek má v africké věznici nelidsky svíravou celu, tak se ho zastaneme, ti mizerové bezdomovci z podmostí, laviček a lesíčků, remízek i vyrabovaných domů si naše zastání nezaslouží. Nepracují, páchnou, překáží, pryč s tou pakáží! Kam s nimi, zavilí demokraté, partajnice, drahé giftnudl, umělecké blechy, jevištní nasebáci, raďte!

Časy se mění, není divu, že nepoznáváme spravedlivé z dob nespravedlivých! Kvílela dáma ve výčepu, jak musela opustit království krále Karla Gustava, kde není lehké živobytí a k tomu dusivé daně... pražanda v božské italské zemi si nestěžovala, kdo miluje, žije... a Američanka z Vysočan si zachovala soudnost – bordel je všude, po celé planetě, proto nemusíme smutnit, ale užívat si lásku, mír, pokoru – a nechat žít druhé! Závistivé zvolené cuchty prskají jedovaté sliny. Balvany minulosti se odstraňují zvolna, pomalu; máme paměť, vzpomínáme, zapomínáme, odpouštíme, obviňujeme, chceme být lepší, a ono se to holt nelepší – ztrácíme naději před vytčeným cílem, vzýváme Stvořitele, aby okamžitě zakročil, ihned pomohl, rychle potrestal, nedopustil újmy slabých, zapudil lotry a jejich pomahače... odvedl nás do snové zahrady ke spočinutí před namáhavou cestou zvanou život.

V nelehkém bytí nepomůže jakýkoli bolehlav. Zázraky se dějí – a nedějí. Koupím okamžitě zázrak a bude-li fungovat podle mých představ, dám vědět veřejnosti, kde si zázrak jednou provždy pořídit. Namyšlení lidé jsou zázraky sami sobě. Čas nečas, lhaní neustává. Onehdy kouknu na ranní televizní vysílání, kde se současný baron Prášil hrdinsky vyjadřoval k minulosti – a hle, z kádrových důvodu nemohl studovat školy, ty nejmenoval, takže skončil na právech. Uf, to jsem si oddechl, revolucionář poučil nepoučitelné, že legrace musí být. Duchovní nahota, svatá prostota. V místní nálevně čtu poučení – Kdo začne o politice, dostane přes hubu!   A připsáno tužkou – debil ze Semil. Domácí úkol pro kverulanty: Co činit v trvalém bezčasí. 

0
Vytisknout
1831

Diskuse

Obsah vydání | 7. 8. 2018