
Izrael plive na civilizační normy
18. 7. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
4 minuty
Trosky
kostela Svaté rodiny v Gaze jsou stále teplé. Tři další jména přibyla
do seznamu mrtvých: palestinští křesťané hledající útočiště ve
starobylých zdech, nyní rozbitých izraelskými střelami. Devět dalších
krvácí, včetně jejich kněze. Toto není skryté velitelství v suterénu; je
to posvěcené katolické útočiště, součást globálního společenství
sahajícího až k Vatikánu. Jeho bombardování ve čtvrtek nebyla
náhoda. Bylo to prohlášení.
Útok na kostel, který latinský
patriarchát v Jeruzalémě rychle odsoudil, zapadá do děsivého vzorce.
Nemocnice. Školy OSN. Stany uprchlíků. Mešity. Nyní kostely. Každý úder,
bez ohledu na civilní oběti nebo chráněný status podle mezinárodního
práva, posiluje jediné, strohé poselství vycházející z Tel Avivu a z
kuloárů moci tvrdé pravice: Vaše pravidla se na nás nevztahují.
Zatímco ministerstvo zdravotnictví v Gaze, ovládané Hamásem, oznámilo 94 mrtvých za 24 hodin – včetně 26 lidí rozdávajících humanitární pomoc – a pochmurný počet obětí od října stoupl k 59 000 palestinských životů, Slovinsko, členský stát EU, zaujalo stanovisko. Prohlásilo izraelského ministra národní bezpečnosti Itamara Ben-Gvira a ministra financí Bezalela Smotriche za personae non gratae. Jejich zločin? Nikoli tajné operace, ale otevřená rétorika: „podněcování násilí“ a „závažné genocidní výroky porušující lidská práva Palestinců,“ jak uvedla slovinská ministryně zahraničí Tanja Fajonová s cílem vyvinout tlak na Izrael, aby ukončil „nesnesitelné podmínky“ v Gaze.
Odezva Izraele? Mlčení. Nebo ještě hůře, vzdor. Ben-Gvir, který má ve svém obývacím pokoji fotografii palestinského masového vraha a obhajuje „dobrovolnou emigraci“ obyvatel Gazy, zůstává pevně v úřadu. Smotrich, který prohlásil, že „nic jako palestinský národ neexistuje“, nadále řídí finance a rozšiřování osad. Slovinské sankce nebyly přijaty s diplomatickým protestem nebo jednáním. Byly absorbovány, ignorovány – další marné gesto vůči státu, který projektuje absolutní nezávislost.
Tato vzpoura není pouhou brutalitou na bojišti. Je to vypočítaná doktrína, zděná bolestivě, cihlu po cihle: Jedná se o záměrné narušování rozdílů kdysi považovaných za posvátné. Mezinárodní humanitární právo, Ženevské úmluvy – pečlivě vykované z popela globálního konfliktu – spočívají na základním principu oddělení bojovníka od civilisty, vojenského cíle od útočiště. Bombardování kostela Svaté rodiny není jen tragickou chybou; je to úder na samotný tento základ. Když přestane být nedotknutelným posvěcené katolické útočiště, výslovně chráněné zákonem a nesoucí diplomatickou váhu Vatikánu, není bezpečné nic.
Toto odmítnutí sahá daleko za bojiště až do síní globální správy. Prozatímní opatření Mezinárodního soudního dvora, vyžadující po Izraeli, aby zabránil činům genocidy a umožnil život zachraňující pomoc? Prohlášena za „nestoudná“ či irelevantní. Příměří schválená rozhádanou, ale naléhavou Radou bezpečnosti OSN? Ocejchována jako „nezávazná“ či plod zaujatosti.
Klíčové
je, že síla tohoto poselství pramení z toho, kdo ho ztělesňuje v
izraelských vlastních síních moci. Ben-Gvir a Smotrich nejsou okrajoví
radikálové; jsou ministry, jejichž strany tvoří kotvu Netanjahuovy
vládní koalice. Smotrichovo tvrzení, že by měla být Gaza „vymazána“,
Ben-Gvirův otevřený obdiv k židovským extremistům útočícím na
Palestince, jejich společné popírání palestinské národní existence – to
není okrajová rétorika, která by byla rychle odmítnuta. Je to
tolerovaný, ba dokonce posilovaný hlas státu.
Ponurá čísla vycházející z Gazy odhalují konečnou logiku doktríny: ničím nespoutaná síla. Když se akt rozdávání chleba stává hrdelním zločinem, kalkulace upřednostňuje maximální ničivý dopad nad principy rozlišování či přiměřenosti. Bezpečnost, definovaná výhradně jako drtivá převaha, ospravedlňuje jakékoli prostředky, jakoukoli lidskou cenu – uvalenou na Gazu, nebo vybíranou ze svědomí přihlížejícího světa.
Izrael rámuje tento vzdor jako konečné prosazení národní nezávislosti: malý stát, neustále ohrožovaný, který se konečně zbavuje pokryteckých omezení nepřátelského světa. Tento narativ silně rezonuje doma, jako příběh síly po traumatu 7. října.
Trosky v Gaze jsou víc než beton a rozbité vitráže. Jsou to trosky samotných norem, pod jejichž ochranu izraelští zakladatelé kdysi doufali, že se židovský stát zrozený z popela bezpráví uchýlí. Tím, že projevuje tak naprosté pohrdání institucemi, hranicemi (právními i morálními) a názory civilizace, Izrael nebojuje jen s Hamásem. Vede nebezpečnou kampaň proti křehké stavbě mezinárodního řádu samotného.
Ponurá čísla vycházející z Gazy odhalují konečnou logiku doktríny: ničím nespoutaná síla. Když se akt rozdávání chleba stává hrdelním zločinem, kalkulace upřednostňuje maximální ničivý dopad nad principy rozlišování či přiměřenosti. Bezpečnost, definovaná výhradně jako drtivá převaha, ospravedlňuje jakékoli prostředky, jakoukoli lidskou cenu – uvalenou na Gazu, nebo vybíranou ze svědomí přihlížejícího světa.
Izrael rámuje tento vzdor jako konečné prosazení národní nezávislosti: malý stát, neustále ohrožovaný, který se konečně zbavuje pokryteckých omezení nepřátelského světa. Tento narativ silně rezonuje doma, jako příběh síly po traumatu 7. října.
Trosky v Gaze jsou víc než beton a rozbité vitráže. Jsou to trosky samotných norem, pod jejichž ochranu izraelští zakladatelé kdysi doufali, že se židovský stát zrozený z popela bezpráví uchýlí. Tím, že projevuje tak naprosté pohrdání institucemi, hranicemi (právními i morálními) a názory civilizace, Izrael nebojuje jen s Hamásem. Vede nebezpečnou kampaň proti křehké stavbě mezinárodního řádu samotného.
Mrtvoly v kostele Svaté rodiny nabízejí ponuré, nezodpověditelné ticho.
423
Diskuse