Co Marco Rubio ve skutečnosti míní tím, když hovoří o „civilizační“ obnově

29. 10. 2026

Při bližším zkoumání však vyvstává podezření, že Rubio ve skutečnosti nenabízí žádnou radikálně novou vizi, ale spíše jen opakuje staré pořádky.

Vezměme si například jeho nářek nad tím, že Západ údajně vytvořil vakuum v globálním vedení: „Ostatní s velkou radostí zaplnili vakuum, které jsme zanechali – vakuum způsobené naší slabostí. A jak se sebevědomí Západu otřásalo, jeho protivníci a rivalové byli ještě asertivnější a namísto nás budovali své vlastní bohatství a svou vlastní moc… Pod vedením prezidenta Trumpa se Spojené státy rozhodly pro nekompromisní usilování o národní moc.“

Rubio dále staví západní civilizaci do protikladu k „fanatikům, jako jsou radikální mulláhové z Íránu, jejichž kult smrti oslavuje dětské sebevražedné atentátníky jako národní hrdiny a vykresluje mučednictví jako cíl sám o sobě“.

Je zřejmé, že Rubio si uvědomuje, že myšlenka civilizační obnovy v současné době rezonuje u národních konzervativců. Tím, že se však tak výlučně soustředí na moc jako prostředek k dosažení takové obnovy, ve skutečnosti připravuje rétorický základ pro udržení americké nadvlády. Vyobrazení Íránu jako iracionálně barbarské země také vylučuje jakékoli diplomatické řešení napětí s Teheránem. Takový projev tedy není návodem k americkému ústupu; je to prostě rétorické přejmenování globální války proti teroru z éry prezidenta Bushe.

Po celá desetiletí neokonzervatismus a liberální internacionalismus do značné míry převládaly ve washingtonském establishmentu. Ačkoli se tyto dvě ideologie mohly poněkud lišit ve svých metodách, každá z nich vycházela ze základního intervencionistického impulsu, tedy z využití americké vojenské síly k sociálnímu inženýrství v zahraničí.

Tento impuls vedl demokratické i republikánské vlády k realizaci grandiózních projektů budování států bez časově ohraničených cílů. Není překvapením, že selhaly: debakly v Iráku a Afghánistánu, pád Libye do naprosté anarchie či vyzbrojování „umírněné“ syrské opozice.

To vše dává dostatek důvodů k sebereflexi – nikoli však ohledně způsobu, jakým byl každý projekt proveden, ale ohledně samotných ideologií, z nichž vycházely. Bohužel však k takové sebereflexi ve skutečnosti nedochází. Místo toho, jak Rubio názorně ilustroval, intervenční princip láká elity dál. Reaguje na současnou situaci tím, že přejímá rétoriku, která je přijatelnější pro dnešní populisticko-nacionalistické konzervativce, přičemž však zachovává základní politické recepty jestřábů a neokonzervativců z dob studené války.

Jiní republikáni již využili Rubiova rétorického triku k udržení svých jestřábích pozic. Vezměme si například nedávné prohlášení senátora Rogera Wickera z Mississippi, které ospravedlňuje pokračující americkou podporu Ukrajině. Wicker hovoří o rozhodné reakci NATO na ruskou agresi a své prohlášení uzavírá odkazem na Rubiův projev:„Rubio nám připomněl, že svobodný svět se zrodil v této kolébce demokracie a že Evropa a Amerika jsou stále navzáhem propojeny. Objasnil naši společnou misi slovy: ‚Musíme posílit spojenectví schopné čelit hrozbám naší doby.‘ Po návratu z Evropy s tím nemohu než souhlasit.“

Jak trefně poukazuje Luke Nicastro, vedoucí redaktor časopisu The American Conservative, nejde o nic jiného než o konvenční atlantistický intervencionismus pod rouškou civilizačního ideálu. Je zřejmé, že grandióznost Rubiova projevu nepřispívá k přehodnocení místa Ameriky ve stále více multipolárním světě. Je to recept na americké přetížení sil a dominanci.

Podobná dynamika se odehrává i na americké levici. Uprostřed tvrdého izraelského útoku na Gazu se duch solidarity a sebeurčení pochopitelně stal určujícím étosem progresivního uvažování o zahraniční politice. Při pozorování pokusů propojit tento sentiment s americkou zahraniční politikou i mimo Gazu si však nelze nevšimnout, že jde spíše o pouhé opakování liberálního internacionalismu než o novou, svěží vizi.

Vezměme si například slova kongresmana Ro Khanny (D-Kalifornie), který volá po demokratické zahraniční politice zaměřené na lidská práva a sebeurčení, od Ukrajiny po Gazu a dále. Takové abstrakce jsou základem pro neustálý americký intervencionismus, odtržený od konkrétních amerických zájmů. Nejedná se o odklon od minulosti, ale pouze o zachování wilsonovského idealismu, který do značné míry diktoval americké vměšování do zahraničních záležitostí.

Khanna navazuje na projev poslankyně Alexandrie Ocasio-Cortezové (D-N.Y.) na Mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru. Ta nastínila „zahraniční politiku pro dělnickou třídu“, politiku, která upřednostňuje globální dělnickou třídu před konsolidovaným oligarchickým kapitálem. Na první pohled se zdá, že taková vize vytyčuje novou cestu vpřed, která přesahuje konvenční demokratické uvažování o zahraniční politice. Když však byla na konferenci tázána na probíhající konflikty, jako je válka na Ukrajině, AOC se přesto uchýlila k tradičním liberálně-internacionalistickým frázím a odsoudila americký ústup jako cestu ke globálnímu autoritářství.

Místo toho, aby politici jak zprava, tak zleva přijali zahraniční politiku, která by skutečně přehodnotila americké strategické myšlení, zůstávají oddáni intervencionistickým impulzům odtrženým od konkrétní reality.

Civilizační přístup je jistě ideologií sám o sobě. Nemusí však nutně podněcovat snahu o nadřazenost. Pokud by se Rubio skutečně snažil nahlížet na svět optikou civilizačního přístupu, bylo by pro něj rozumné uznat a pochopit i jiné civilizace mimo Západ.

 

Celý článek v originále ZDE