Každé celostátní volby jsou důležité a mnohé z nich hrají na obavy voličů. Žádné však pro tolik izraelských židů nepůsobily tak zásadně a zlověstně jako ty dnešní

A není divu: Mají šanci vynést verdikt nad polarizujícími rozhodnutími, která už léta rozdělují zemi – a vybrat si mezi diametrálně odlišnými vizemi budoucnosti Izraele.

Snad nejintenzivnější emoce mezi odpůrci Netanjahua vyvolává otázka, zda bude tento dlouholetý premiér, proslulý svými schopnostmi politického přežití, požádán o zodpovědnost za nejhorší selhání národní bezpečnosti v historii Izraele, masakr ze 7. října 2023.

Ačkoli byl tento útok traumatizující a šokující, v sázce je mnoho dalších zásadních otázek týkajících se charakteru Izraele.

Oslabí země svou soudní moc a udělí vládě mnohem větší pravomoci? Přepíše společenskou smlouvu tak, aby vyžadovala službu a obětavost od všech vrstev společnosti?

Zastaví zrychlující se emigraci dříve, než odliv mozků ohrozí její ekonomiku založenou na technologiích a hned poté i její proslulou armádu?

Bude dál vzdorovat  Izrael celosvětovému odsouzení a pokusí se jednou provždy zmařit palestinské aspirace na vlastní stát, čímž potenciálně ohrozí své vztahy se Spojenými státy? Nebo změní kurz a pokusí se napravit vztahy, alespoň s Washingtonem?

A konečně, skončí Netanjahuovo funkční období právě v okamžiku, kdy jeho nejvěrnější příznivci věří, že jeho pevnost a schopnosti jsou nejvíce potřebné k tomu, aby čelil izraelským protivníkům na globální scéně?

Tyto otázky vyvolávají tak velké rozpory a země je natolik polarizovaná, že ani jasný výsledek voleb nemusí stačit k tomu, aby se tyto rozkoly začaly hojit.

„Ať vyhraje kdokoli, druhá strana bude mít pocit, že není součástí izraelského státu,“ řekl Yuval Eylon, izraelský kontradmirál ve výslužbě a výzkumník z Institutu pro studium národní bezpečnosti v Tel Avivu.

V nedávném průzkumu institut zjistil, že 39 procent Izraelců se obává násilí mezi různými skupinami společnosti – stejně jako se obávají íránské jaderné zbraně.

„Je to skutečně nebezpečí pro izraelský stát jako ideu,“ řekl pan Eylon. „Před deseti lety lidé říkali, že bychom si poradili i s jaderným Íránem, protože jsme jako země silní, silní zevnitř. Ale pokud nemáte jednotu lidu, pak se vnější hrozba stává smrtelnou hrozbou.“

Dan Ben-David, prezident Institutu Shoresh pro socioekonomický výzkum, již roky varuje, že Izrael čelí demografickému bodu, ze kterého není návratu.

Zaměřil se především na ultraortodoxní židy, neboli charedim, kteří mívají mnoho dětí a vychovávají je v náboženských školách, kde se neučí matematika, přírodní vědy, angličtina ani občanská výchova. Zároveň dostávají mnohem více dotací, než kolik odvádějí na daních, a to především díky Netanjahuovi, který se spoléhá na jejich podporu, aby se udržel u moci.

Podíl ultraortodoxních židů na celkové populaci se každých 25 let zdvojnásobuje, ačkoli stále méně z nich je připraveno na práci v moderní ekonomice.

To je neudržitelný trend, varuje Ben-David, a klíčový faktor, který vede k dalšímu jevu: Již nyní pouhých 20 procent izraelských pracujících zajišťuje 93 procent všech příjmů z daně z příjmu, zatímco polovina všech Izraelců je tak chudá, že neplatí vůbec žádnou daň z příjmu.

Zásadní je, že ultraortodoxní židé se také vyhýbají vojenské službě – nejprve na základě desítky let trvající výjimky a poté, co Nejvyšší soud v roce 2024 nařídil zahájení branné povinnosti, jednoduše tím, že se vyhýbají odvodu.

Válka v Gaze tuto otázku vynesla do popředí. Přibližně polovina izraelských občanů slouží v armádě a nese břemeno obrany země, ať už v podobě obětí nebo povinné služby v záloze, zatímco mnoho charedim hlasitě prohlašuje, že raději zemřou, než aby byli povoláni, a blokují dálnice a železniční tratě protesty.

„My sami tu visíme na vlásku,“ řekl v rozhovoru Israel Friedman, šéfredaktor charedimského deníku Yated Ne’eman. „V sázce je naše právo být charedim.“

Ben-David, jehož doporučení v různé míře přijala většina opozičních lídrů, tvrdí, že výsledná vlna rozhořčení namířená proti ultraortodoxním židům vytvořila vzácnou příležitost nejen k tomu, aby se nechali odvádět do armády, ale také ke snížení jejich dotací, k reformě selhávajícího vzdělávacího systému a k přeorientování Izraele směrem k udržitelné budoucnosti.

Pokud se opozici nepodaří nyní sesadit Netanjahua a charedské strany, říká, Izrael už možná nikdy nedostane další šanci.

Odliv mozků již probíhá: Země čelí akutnímu nedostatku lékařů, více lidí ze země odchází, než do ní přistěhovalců přichází, a ti, kteří odcházejí, jsou vzdělanější a lépe vydělávají než ti, kteří zůstávají.

Pokud by se dostatečný počet z přibližně 300 000 izraelských lékařů, pracovníků v technologickém odvětví, profesorů a inženýrů – tedy občanů, kteří by nejsnadněji mohli najít práci jinde – rozhodl emigrovat, řekl Ben-David, ti, kteří zůstanou, by byli příliš nekvalifikovaní na to, aby zachránili ekonomiku nebo se ubránili.

Izrael prostě „nebude existovat“, řekl. „Bude po všem.“

Hrozba mezinárodní izolace

I někdejší Netanjahuovi spojenci se obávají, že mezinárodní izolace Izraele by  mohla stát hodně.

Michael Oren, který byl Netanjahuovým místopředsedou vlády a velvyslancem ve Spojených státech, uvedl, že šíření sankcí proti Izraeli v souvislosti s jeho podporou osadníků na okupovaném Západním břehu by mohlo ekonomiku zničit.

„Budeme mít na výběr, zda budeme stavět v E1, nebo zda budeme mít ekonomiku,“ řekl s odkazem na rozsáhlou oblast mimo východní Jeruzalém, kde vláda prosazuje výstavbu nové izraelské osady. Kritici tvrdí, že by to fakticky rozdělilo Západní břeh na dvě části, čímž by vznik souvislého palestinského státu byl prakticky nemožný.

Oren uvedl, že nová vláda by naopak mohla získat určitou míru globální přízně tím, že ukončí násilí ze strany domobrany a nelegální výstavbu osad na Západním břehu, vyjádří svou touhu po míru s Palestinci a zřekne se územních ambicí v Gaze, Sýrii či Libanonu.

Dodal však, že škoda ve vztazích s některými americkými demokraty již byla napáchána: „Už nejde o to, co děláme, ale o to, kým jsme, a bez ohledu na to, kdo bude premiérem, to moc nezmění.“

Obavy ohledně bezpečnosti a soudů

Mnoho Izraelců, kteří jsou proti vládě, popisuje úterní hlasování jako rozhodující.

„Budova hoří,“ řekl Paul Gross, autor nové knihy o izraelské demokracii, který se narodil ve Velké Británii, „a v těchto volbách jde o to, uhasit ten požár.“

Největší obavy mu podle vlastních slov dělá vyhlídka, že by vláda mohla dokončit to, co započala v roce 2022: snahu oslabit soudnictví a získat si prakticky neomezenou moc.

„Minule jsme vždy mohli říci, že tohle není to, pro co lidé hlasovali,“ řekl. „Netanjahu vedl kampaň na téma bezpečnosti a Íránu, ne na téma soudní reformy. Tentokrát nikdo nemůže tvrdit, že neví, jaké jsou záměry vlády.“

Bez silného soudnictví si dokáže představit, že by některé demonstrace mohly být zakázány, uvedl a poznamenal, že Netanjahuovi spojenci již hlasovali za zákaz některých politických stran, avšak Nejvyšší soud tyto kroky zastavil. Bez této soudní kontroly „se skutečně ocitnete v autoritářském prostředí,“ řekl. „To je velmi děsivé.“

Zastánci soudní reformy ji samozřejmě vnímají pozitivně, jako šanci posílit demokracii tím, že se odebere moc soudcům a byrokratům „hlubokého státu“ a vrátí se voleným zákonodárcům a ministrům.

Tato perspektiva však vede mnoho Izraelců k tomu, že si pořizují nebo obnovují zahraniční pasy a zvažují možnosti jinde.

Alexandra Benjaminová, která se před čtvrt stoletím přestěhovala do Izraele z Londýna, uvedla, že z beznaděje nad politickou situací v zemi uvažuje o odchodu.

Zmínila rozšířené pošlapávání práv arabských občanů a politické levice a to, jak byli někteří občané ochotni obětovat izraelské rukojmí držené v Gaze ve jménu zničení Hamásu.

„Pokud skončíme se stejnou vládou, prostě si nedokážu představit, jak bych mohla v Izraeli dál žít,“ řekla paní Benjaminová. „Mají moje děti tady opravdu budoucnost? A co já? Je stát Izrael vůbec udržitelný?“

Paní Benjaminová (49) prožila v Izraeli těžké časy, včetně druhé intifády, kdy při útocích zahynulo asi 1 000 Izraelců, ale až dosud neuvažovala o odchodu. „Vnější“ hrozby, jako například ze strany Íránu, ji podle jejích slov nikdy neodradily od toho, aby zde zůstala.

„To nezpochybnilo můj smysl pro poslání ani pocit sounáležitosti s touto společností, s tím, kým jsme a kým chceme být,“ řekla. „Ale musíte se rozhodnout: změnila se země natolik, že už v ní nemohu zůstat a plně se za ni zasazovat?“

Dodala: „Je to beznaděj ohledně země, ale také otázka: kdo jsou ti voliči, kteří tyto lidi znovu zvolí?“

Spory o identitu a víru

Jen málokterý příznivec současné vlády hovoří o emigraci.

Mnoho pravicových Izraelců naopak tvrdí, že právě jejich odhodlání zůstat za každou cenu z nich dělá skutečné sionisty a dává jim morální převahu nad ostatními, uvedl Shraga Bar-On, osadník a profesor židovského myšlení na Shalom Hartman Institute.

I oni však vnímají, že je v sázce nesmírně mnoho.

Pro izraelské osadníky vedené krajně pravicovým politikem Bezalelem Smotrichem, ministrem financí ve vládě, by znovuzvolení znamenalo šanci zasadit smrtelnou ránu řešení dvou států a vyhlásit izraelskou svrchovanost nad Západním břehem – územím, které oni považují za své biblické dědictví, a srdce potenciálního palestinského státu, jenž pro ně představuje zásadní hrozbu.

„Kdyby, nedej bože, k moci přišla levicová vláda, její pohled na Judeu a Samaří by byl zcela odlišný,“ řekl Yair Frank, rabín osady Amihai, přičemž použil biblické názvy pro Západní břeh. „Rozvoj by se mohl zastavit, nebo by se situace mohla ještě zhoršit.“

Pro neochvějné Netanjahuovy příznivce  je mezinárodní izolace Izraele jen dalším důvodem, proč ho udržet u moci. Často říkají, že nikdo jiný není schopen bránit zemi, vést války na více frontách a postavit se prezidentu Trumpovi, natož pak ostatnímu světu.

Mezi ultraortodoxními židy je rétorika ještě apokalyptičtější. Někteří říkají, že se cítí nenáviděni nebo démonizováni, a srovnávají svou situaci s tím, jaké to bylo být židem v Německu ve 30. letech.

Friedman, redaktor z řad charedim, argumentoval, že studenti ješivy by měli být osvobozeni od vojenské služby, protože armáda ohrožuje charedský způsob života. „Toto je armáda s genderovou agendou, armáda s vzdělávací agendou,“ řekl. „Proti tomu se stavíme: proti tavícímu kotli. Nechci tavící kotel. Chci být Amish.“

Hluboké rozkoly

Pro některé je snad nejděsivější věcí na volbách možnost, že jejich výsledek nijak neuklidní napětí, které v izraelské společnosti vře.

Ehud Olmert, bývalý premiér, uvedl, že se obává, že polarizace by mohla vyvolat násilí. „Vždy to bylo skryto pod aktuálními tématy, ale nikdy jsme se nedostali do bodu fyzické konfrontace, jako je tomu nyní,“ řekl.

Podle  Bar-Ona to vypadá, jako že „každá část izraelské společnosti je naprosto přesvědčena, že ostatní ji chtějí zničit.“

Někteří Izraelci hledají srovnání v dávných dobách a poukazují na to, že Izrael, který existuje 78 let, je zhruba stejně starý jako dva židovské státy, které nepřežily ani do třetí generace: biblické království Saula, Davida a Šalamouna a hasmonejská dynastie, která padla pod náporem římského Pompeia Velikého.

Amotz Asa-El, zkušený publicista, ve své nové knize tvrdí, že moderní Izrael nedokáže vzít na vědomí ponuré poučení z dávných židovských občanských válek.

„Cítím ochotu a schopnost útočit na vlastní židovské soukmenovce,“ řekl. „Takhle začínají občanské války. Promluvte si s lidmi a ucítíte, že se navzájem nenávidí.“

Připomněl postřeh historika z prvního století: „Josephus v jedné pasáži píše, že Židé byli tak rozdělení, zatímco se blížili Římané, že spory pronikly do rodin a rozdělily je na dvě části,“ řekl. „Mám pocit, že se to děje i tady.“

Zdroj v angličtině ZDE

Vytisknout