Flávio Bolsonaro prohrál o 4,4 milionu hlasů a hledá je ve dvou hodinách navíc

27. 10. 2026 / Fabiano Golgo

Flávio Bolsonaro prohrál o 4,4 milionu hlasů a hledá je ve dvou hodinách navíc

V rodině Bolsonarů se zřejmě dědí zvláštní představa o demokracii: volby jsou svobodné, dokud vyhrává někdo z rodiny. Jakmile zvítězí protivník, začíná pátrání po spiknutí. Jair Bolsonaro po porážce v roce 2022 zpochybňoval volební systém a odmítal jasně uznat vítězství svého soupeře. Jeho syn Flávio nyní převzal nejen otcovy voliče, ale také rodinnou tradici, podle níž se volební porážka nepřiznává, nýbrž vyšetřuje. Tentokrát se hlavním podezřelým staly hodiny.

V neděli 25. října zvítězil Luiz Inácio Lula da Silva ve druhém kole brazilských prezidentských voleb s 64 256 232 hlasy. Flávio Bolsonaro získal 59 826 041 hlasů. Rozdíl činil přesně 4 430 191 hlasů. Přesto poražený kandidát oznámil, že výsledek neuznává a bude požadovat anulování voleb. Důvodem má být rozhodnutí soudce Cristiana Zanina, který krátce po sedmnácté hodině prodloužil hlasování ve stále otevřených volebních místnostech do devatenácti hodin.

Brazilská krajní pravice tak objevila mimořádně pozoruhodný matematický úkaz. Čtyři miliony čtyři sta tisíc hlasů se podle jejího politického příběhu nějakým způsobem schovaly do dvou hodin.

Problém je, že skutečná čísla jsou k tomuto příběhu nesmírně nezdvořilá.

Nejprve si ale připomeňme, co se skutečně stalo. V několika brazilských městech se během volebního dne objevily vážné problémy s veřejnou dopravou. Voliči hlásili nedostatek autobusů a potíže s dopravou k volebním místnostem. V Salvadoru, hlavním městě státu Bahia, zasáhla dokonce volební justice kvůli problémům s provozem autobusů. Jinde komplikovaly dopravu silné deště a záplavy. V zemi, kde miliony lidí nemají vlastní automobil a musí často překonávat značné vzdálenosti, není veřejná doprava v den voleb drobným logistickým detailem. Je podmínkou výkonu volebního práva.

Lulova kampaň proto požadovala prodloužení hlasování. Nejprve v konkrétních postižených oblastech, později v celé zemi. A nyní přichází skutečně krásný detail, který se Fláviovým stoupencům do jejich konspiračního románu příliš nehodí: prodloužení hlasování požadovala také samotná Bolsonarova strana Partido Liberal, konzervativní formace známá zkratkou PL. Jeho kampaň podala přibližně v 15.50 žádost o prodloužení voleb do devatenácti hodin ve vybraných městech jižní a jihovýchodní Brazílie, kde počasí komplikovalo přístup voličů.

Právo volit tedy bylo dobré, dokud se předpokládalo, že ho využijí Bolsonarovi příznivci. Po oznámení výsledku se stejný princip změnil v důvod ke zpochybnění demokracie.

Rozhodnutí skutečně vydal Cristiano Zanin, soudce brazilského Nejvyššího federálního soudu, kterého do funkce jmenoval Lula a který dříve působil jako jeho advokát. Ale prodloužení voleb provedl Nejvyšší volební soud, známý jako TSE, pod vedením Kassia Nunese Marquese, kterého do Nejvyššího federálního soudu nejmenoval nikdo jiný než Jair Bolsonaro. Nunes Marques otevřeně upozornil, že opožděné rozhodnutí přineslo komplikace, protože mnoho volebních uren již bylo uzavřeno. Současně ale nařídil provedení soudního rozhodnutí, oficiálně vyhlásil Lulovo vítězství a potvrdil bezpečnost a správnost sčítání hlasů.

Abychom tedy uvěřili vyprávění o soudním spiknutí proti Bolsonarovi, museli bychom přijmout představu, že do něj byl svým způsobem zapleten také soudce jmenovaný samotným Bolsonarem. Konspirace se začíná poněkud nepříjemně rozrůstat.

A teď přichází aritmetika, která celou konstrukci prakticky rozebírá.

Analýzy technických záznamů brazilských elektronických volebních uren zveřejněné 26. října ukazují, že po sedmnácté hodině bylo v celé Brazílii zaznamenáno přibližně 35 tisíc prezidentských hlasů. Jeden rozbor identifikoval 35 521 takových hlasů, druhý 34 330. Rozdíl vyplývá z použitých dat a metodiky, ale pro podstatu věci je zanedbatelný. Jde přibližně o tři setiny procenta všech platných hlasů.

Lulův náskok přitom činil více než 4,4 milionu hlasů, tedy přibližně 125krát tolik.

A dokonce ani všech těchto 35 tisíc hlasů nelze automaticky připsat soudnímu rozhodnutí. Brazilské volební místnosti totiž běžně nechávají odvolit lidi, kteří se v okamžiku oficiálního uzavření nacházejí ve frontě. Značná část hlasů po sedmnácté hodině by tedy byla odevzdána i bez mimořádného prodloužení. Podrobnější analýza uren, které zůstaly otevřené ještě po 17.45, identifikovala jen 5 052 hlasů zaznamenaných po sedmnácté hodině. Ani toto číslo není přesným počtem hlasů umožněných výhradně rozhodnutím soudu, ale ukazuje, jak nepatrný byl skutečný rozsah mimořádného hlasování.

Ani kdybychom všech 35 tisíc hlasů připsali Lulovi a všechny je odečetli, nemohlo by to výsledek změnit. Aby bylo možné zpochybnit milionový rozdíl, musela by konspirační teorie přestat mluvit o prodloužení hlasování a začít tvrdit, že někdo zmanipuloval miliony hlasů odevzdaných dávno před sedmnáctou hodinou.

A právě sem se podobné příběhy obvykle přesouvají. Když nevyjde první vysvětlení, přidá se další, složitější a méně ověřitelné.

Brazilský elektronický volební systém však nefunguje tak, že by po uzavření volebních místností někdo seděl u centrálního počítače a přepisoval jednotlivé hlasy. Urny zaznamenávají hlasování lokálně, nejsou připojeny k internetu a po ukončení hlasování vytvářejí vlastní souhrnný protokol výsledků, takzvaný boletim de urna. Jeho údaje lze porovnat s výsledky přijatými centrálním systémem. Existují také digitální podpisy, záznamy činnosti zařízení a další mechanismy umožňující nezávislé kontroly.

Je důležité rozlišovat mezi odevzdáním hlasu, uzavřením urny a centrálním sčítáním. V sedmnáct hodin nebyla většina hlasů ještě centrálně sečtena. Soud dokonce musel zveřejňování výsledků dočasně přerušit, když bylo zpracováno asi čtvrt procenta uren. To ale neznamená, že hlasy ještě neexistovaly nebo je bylo možné libovolně měnit. Drtivá většina voličů již odhlasovala a jejich hlasy byly zaznamenány v jednotlivých zařízeních. Centrální zpracování jejich výsledků pokračovalo po devatenácté hodině.

Samozřejmě žádný technický systém na světě si nezaslouží náboženskou víru ve vlastní neomylnost. Právě proto existují kontrolní a auditní mechanismy. Kdo tvrdí, že byly miliony hlasů změněny, musí předložit konkrétní technické důkazy, nesrovnalosti v protokolech nebo ověřitelné výsledky auditu. Dosud nic takového předloženo nebylo. Pouhá existence dvou hodin navíc není důkazem manipulace s hlasy odevzdanými během předchozích deseti hodin.

Flávio navíc během svého povolebního vystoupení tvrdil, že zástupci jeho strany byli odstraněni z bezpečnostní místnosti volebního soudu. TSE tuto informaci výslovně označil za nepravdivou. Vysvětlil, že takzvaná sala-cofre není veřejným prostorem pro stranické pozorovatele, zatímco místnost, kde probíhá kontrola sčítání, jim byla přístupná. Dva zástupci Bolsonarovy strany se na kontrole voleb skutečně podíleli a soud uvedl, že jejich přítomnost dokládají záznamy a videozáznamy.

Je pozoruhodné, jak rychle se z otázky, zda bylo rozumné prodloužit hlasování, stal příběh o tajných místnostech a podezřelých soudcích. Konspirační teorie potřebuje neustálý přísun nových záhad, protože každá zodpovězená otázka ohrožuje její existenci.

Ještě zajímavější je reakce samotných Bolsonarových spojenců. Rogério Marinho, senátor a hlavní koordinátor Fláviovy prezidentské kampaně, po oznámení záměru napadnout výsledky novinářům sdělil, že rozhodnutí přišlo od samotného Flávia. „Rozhodnutí vůdce je naším rozhodnutím," prohlásil. Formálně tak vyjádřil loajalitu, nikoli nesouhlas. Současně však odpovědnost za politickou strategii velmi elegantně přenechal kandidátovi. Je to věta, kterou by si zasloužil zarámovat každý politik, jenž chce zůstat na palubě, ale nerad by osobně držel kormidlo.

Ne všichni na brazilské pravici ovšem považují popírání výsledků za rozumnou investici do politické budoucnosti. Felicio Ramuth, viceguvernér státu São Paulo a představitel politického tábora, který Flávia podporoval, veřejně potvrdil důvěru v brazilský volební systém. Současně upozornil na očividný rozpor: jestliže Bolsonarova strana sama požadovala prodloužení hlasování, proč začala jeho legitimitu zásadně zpochybňovat teprve po oznámení porážky?

Také vedení několika stran, které Flávia ve druhém kole podporovaly, včetně Republicanos, União Brasil a Podemos, uznalo Lulovo vítězství. Neznamená to, že se brazilská pravice stala příznivcem Luly. Znamená to pouze, že část jejích představitelů stále chápe rozdíl mezi politickou opozicí a odmítnutím volebního výsledku.

V tom spočívá širší problém, který Brazílie neřeší poprvé a který dobře známe také ze Spojených států. Donald Trump po porážce v roce 2020 nepředložil důkazy schopné prokázat rozsáhlou volební manipulaci, přesto z přesvědčení o ukradených volbách učinil jeden z pilířů svého politického hnutí. Jeho tvrzení přežila neúspěšné soudní žaloby i opakovaná vyvrácení. Pro část voličů se stala otázkou politické identity, nikoli ověřování skutečnosti.

Jair Bolsonaro používal obdobnou metodu. Dlouho před svou porážkou v roce 2022 vyvolával pochybnosti o elektronickém hlasování. Když prohrál, jeho hnutí již mělo připravenou veřejnost ochotnou věřit, že vítězství protivníka je samo o sobě podezřelé.

Jeho syn nyní pracuje se stejným politickým mechanismem. Z porážky lze udělat křivdu, z křivdy mobilizaci a z mobilizace dlouhodobý politický kapitál. Skutečnost, že proti němu hlasovalo o 4,4 milionu lidí více než pro něj, je pro tento mechanismus méně důležitá než přesvědčení jeho příznivců, že jim vítězství někdo ukradl.

Bolsonarismus totiž nepotřebuje, aby konspirační teorii uvěřila většina Brazilců. Stačí, aby jí uvěřila dostatečně početná část jeho vlastních voličů. Ti pak nebudou přemýšlet o tom, proč jejich kandidát prohrál, jaké chyby udělala jeho kampaň a proč Lula dokázal ve druhém kole obrátit výsledek. Budou přemýšlet o tom, kdo je zradil, kdo je okradl a komu je třeba se pomstít.

A právě to je na podobných strategiích nejnebezpečnější. Nejde pouze o poškozování pověsti volebního systému. Jde o změnu samotného významu demokracie. Pokud pro určitou politickou skupinu existuje jediný legitimní výsledek — její vlastní vítězství — pak volby přestávají být způsobem rozhodování o moci a stávají se pouze ceremonií, která má potvrdit předem stanoveného vítěze.

Lulovo vítězství přitom není žádným bianco šekem. Téměř šedesát milionů Brazilců volilo jeho protivníka, Kongres zůstává silně konzervativní a prezident bude muset vládnout zemi hluboce rozdělené sociálně, kulturně i politicky. Existuje mnoho oprávněných důvodů Lulovu vládu kritizovat. Ostatně právě tak funguje demokratická opozice: přijme výsledek, kontroluje vítěze a snaží se přesvědčit voliče, že příště nabízí lepší alternativu.

Flávio Bolsonaro si místo toho vybral osvědčenou rodinnou disciplínu: prohrát a začít vysvětlovat, proč se porážka vlastně nesměla stát.

Donald Trump kdysi ukázal, že politická lež může být účinnější než přiznaná porážka. Jair Bolsonaro tuto lekci přenesl do Brazílie. Flávio teď dokazuje, že ji doma dobře pochopil.

Možná je tedy načase doplnit do politologických učebnic nový pojem: bolsonarovská demokracie. Systém, v němž občané smějí svobodně hlasovat, soudy smějí kontrolovat volby a hlasy smějí být sečteny — ovšem pouze za podmínky, že po sečtení vyjde správné příjmení.

A jestli nevyjde, není třeba měnit politiku. Stačí obvinit hodiny.