NAZA podruhé: okupace, demokracie a odmítání vědět

24. 10. 2026 / Muriel Blaive

 

„Prvotní hřích“ okupace

Hned na začátku diskuse moderátorka Ruth Katz provokativně poznamenala, že označovat Izrael za „demokracii“ je tak trochu oxymóron. Někdo z publika namítl, že přece nikdo nemůže popřít, že Izrael demokracií je. Právě zde Waldmanův vstup užitečně posunul debatu k podstatě věci. Nejde jen o to, že Netanjahuova „justiční reforma“, zahájená v roce 2023, usilovala o omezení pravomoci Nejvyššího soudu přezkoumávat vládní rozhodnutí a zákony a o posílení vlivu vládní koalice na jmenování soudců – už to samo by podkopávalo nezávislost soudnictví. Ještě podstatnější však je, že izraelský Nejvyšší soud, teoreticky jeden ze strážců demokracie, po desítky let řešil právní ospravedlnění vojenské správy na Západním břehu. Krize kolem Netanjahuovy reformy tak odhalila rozpor, který byl v izraelském právním systému zabudován už dávno.

Vzhledem k situaci po holokaustu jsem připravena přijmout vznik židovského státu jako obhajitelnou odpověď na naléhavou potřebu zajistit židům útočiště a bezpečí, navzdory koloniálnímu rozměru tohoto projektu a těžkým křivdám způsobeným Palestincům během nakby. Plán OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 ostatně počítal se vznikem židovského i arabského státu. V roce 1967 však Izrael už existoval a úspěšně se stabilizoval. Jeho euforii po vítězství v šestidenní válce, kterou právem vnímal jako existenční hrozbu, lze dobře pochopit. Vojenské vítězství ale nezakládá svrchovanost nad dobytým územím; mezinárodní společenství takové získání území neuznalo a rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 znovu potvrdila nepřípustnost nabývání území válkou. Za izraelský „prvotní hřích“ bych proto označila následné rozhodnutí upevnit okupaci Gazy a Západního břehu, místo aby ji Izrael ukončil politickou dohodou. Na tomto postřehu samozřejmě není nic zvlášť originálního. Vynikající dokument Ra’anana Alexandrowicze a Lirana Atzmora The Law in These Parts z roku 2011 podrobně ukázal, jak izraelské úřady vytvářely právní rámec okupace a postupně přetvářely právo tak, aby do něj vtěsnaly situaci zásadně neslučitelnou s demokratickými principy. Okupace působila rozkladně nejen na okupované, ale i na okupanty.

Masakr ze 7. října a následný útok na Gazu nyní dodávají tomuto rozporu tragickou naléhavost: jak může stále ještě relativně demokratická společnost – byť je její demokratický charakter pod neustálým útokem – schvalovat rozsáhlé válečné zločiny a etnické čistky? Stručná odpověď zní, že se demokracie nevzdala ze dne na den. Proměna probíhala postupně, právě prostřednictvím normalizace okupace, přizpůsobování právních institucí a souběžné dehumanizace obyvatelstva, jehož práva jsou dlouhodobě považována za druhořadá, i přijímání násilí vůči němu. Troufám si tvrdit, že bez okupace započaté v roce 1967 a praktik nadvlády, které upevnila, by izraelská společnost možná nikdy nedospěla až sem.

Mezi věděním a ochotou postavit se pravdě čelem

Je pro mě těžké uvěřit, že by většina Izraelců – s výjimkou úzkého okruhu fanatických osadníků a těch, kdo je podporují – zůstala netečná, kdyby byla přímo konfrontována s důsledky toho, co se děje jejím jménem. Jedna věc je schválit nálet na dálku stisknutím tlačítka. Něco docela jiného by bylo postavit vysokého funkcionáře Hamásu před popravčí četu a pak se dozvědět, že abyste ho mohli zabít, musíte zároveň zastřelit pětadvacet žen a dětí. Nebo dvě stě. Nebo pět set.

Dokážu si představit, že by mnoho lidí souhlasilo s popravou teroristy, ale velmi pochybuji, že by byli připraveni chladnokrevně střílet malým dětem do obličeje. Právě fyzický a psychický odstup mezi rozhodnutím a jeho důsledky umožňuje přijímat postupy, které by jinak byly morálně nesnesitelné. Waldman však v této souvislosti vyslovil zvlášť znepokojivý postřeh: přestože se v Izraeli blíží volby, Gaza ani Západní břeh jako by v izraelské veřejné debatě nezabíraly mnoho místa. Podle něj je mnoho Izraelců málo informováno, a co je ještě podstatnější, osud Gazy je nijak zvlášť nezajímá.

Tím se dostáváme k rozlišení, které je jádrem tohoto článku: informace mohou být dostupné, aniž by je někdo vyhledával. Člověk na ně může narazit, aniž by je přijal, a může je přijmout, aniž by jim dovolil cokoli změnit. Společnost může intuitivně vědět, co se děje jejím jménem, a přesto si uspořádat veřejný život tak, jako by to nevěděla.

Německá zkušenost: vědět, nevědět a mlčet

Německo-izraelský spisovatel Waldman, držitel společného doktorátu univerzit v Berlíně a Jeruzalémě, nabídl zajímavé srovnání s poválečným Německem. Navzdory svému pochmurnému hodnocení současné situace vyjádřil přesvědčení, že se izraelská společnost nakonec, podobně jako Německo po pádu nacismu, vyrovná s tím, co udělala. Tuto naději v zásadě sdílím, ale jako historička si musím klást otázku, jak dlouho takový proces potrvá a co ho vyvolá.

Hranice srovnání nacistického Německa a dnešního Izraele však musejí být jasné hned od počátku: nestavím je na roveň ani netvrdím, že zločiny spáchané v Gaze jsou ekvivalentem holokaustu. Systematické pronásledování a vyhlazování evropských židů napříč celým kontinentem, průmyslová mašinérie vyhlazovacích center a snaha zničit celý národ tvoří specifickou historickou konfiguraci. Rozsah, metody a cíle byly jiné, zůstanou navždy – jak je třeba doufat – bez obdoby a nelze je jednoduše vtěsnat do analogie. Uznání této specifičnosti nijak nesnižuje utrpení Palestinců ani nerozhoduje o tom, zda zločiny spáchané v Gaze představují genocidu podle mezinárodního práva – genocida nemusí být opakováním holokaustu, aby splňovala definici genocidy.

Srovnávám sociální a politické mechanismy, jejichž prostřednictvím se lidé vyhýbají konfrontaci s tím, co by mohli vědět, mlčí o tom, co si pamatují, a následně rekonstruují minulost tak, aby si zachovali morálně přijatelný obraz sebe samých. Srovnávací studium těchto mechanismů nestaví na roveň zločiny, k nimž se vztahují.

Nikdy mě nepřesvědčovalo tvrzení, že obyčejní Němci během druhé světové války o vyhlazování evropských židů nic nevěděli. Židé, kteří se skrývali a neměli přístup k informacím, přitom nebezpečí deportace chápali dostatečně jasně. Jak vypráví malý chlapec v poloautobiografickém románu Louise Begleyho Wartime Lies, když jejich skupinu zadrželi ve Varšavě a dozvěděli se, kam je posílají, rozklepaly se mu při té odpovědi nohy: Osvětim. Často jsem tento problém shrnovala takto: kdo chtěl vědět, věděl; kdo vědět nechtěl, nevěděl – totéž mimochodem platí pro československou společnost a zločiny provázející vyhnání sudetských Němců. Nešlo jen o přístup k informacím, ale o ochotu je vyhledávat a postavit se jejich důsledkům. Adorno tento problém pojmenoval ve svém eseji z roku 1963 „Co znamená vyrovnávat se s minulostí?“: touha udělat za minulostí tlustou čáru se může stát způsobem, jak se vyhnout právě té konfrontaci, kterou skutečné vyrovnání vyžaduje.

Veřejné uznání zločinů, soukromé popírání

Po roce 1945 tuto selektivní nevědomost v Německu dále posílilo Schweigen: nejen mlčení v doslovném smyslu, ale společensky udržovaná praxe nemluvení o tom, co lidé věděli, tušili nebo si pamatovali. Nemusela vyžadovat výslovnou dohodu; mohla fungovat prostřednictvím sdílených konvencí o tom, jaké otázky se nemají klást, které zkušenosti mají zůstat soukromé a o kterých stránkách minulosti je lépe nemluvit. Hermann Lübbe tento jev později teoreticky popsal jako kommunikatives Beschweigen, tedy „komunikativní mlčení“ o nacistické minulosti, které podle něj usnadnilo opětovné začlenění bývalých nacistů do nové demokratické společnosti.

Lübbeho interpretace byla patrně zčásti apologetická, neboť sám byl v letech 1944–1945 členem NSDAP. Přesto pojmenovala důležitou politickou funkci kolektivního mlčení: usnadňovat začlenění do společnosti a přitom ponechávat otázky individuální odpovědnosti nevyřešené. Výzkum německé politiky paměti Catherine Perron obdobně ukazuje, že veřejné připomínání minulosti utvářejí politické zápasy o to, čí utrpení bude uznáno a jak bude zasazeno do vztahu k nacistickým zločinům. Mlčení a zapomínání nemusejí být pasivními jevy: lze je politicky podporovat a společensky udržovat, a tím určovat, které zkušenosti se mohou veřejně přiznat a které musejí zůstat nevyřčené. Zajímavé je právě to, jak společnosti kolektivně vyjednávají o tom, co si budou pamatovat, o čem budou mluvit a co budou aktivně odmítat vědět.

Podstatné je, že německé společnosti trvalo několik desetiletí, než se začala vážně vyrovnávat se svou spoluúčastí na nacismu – a i potom byl tento proces nerovnoměrný. Eichmannův proces v roce 1961 a frankfurtský osvětimský proces v letech 1963-1965 znovu přivedly nacistické zločiny do středu veřejné pozornosti. Generační vzpoura roku 1968 zpochybnila mlčení rodičů; televizní seriál Holocaust, vysílaný v roce 1979, vnesl vyhlazování židů do milionů německých domácností; a výstava Zločiny Wehrmachtu, poprvé otevřená v roce 1995, narušila útěšný mýtus, že pravidelná německá armáda se nacistických zvěrstev neúčastnila. Jak však ukázali Harald Welzer, Sabine Moller a Karoline Tschuggnall ve své knize z roku 2002 Můj děda nebyl nácek (Opa war kein Nazi, česky 2010), německé rodiny ještě dlouho poté, co se nacistické zločiny staly součástí veřejného historického vědomí, vytvářely příběhy, v nichž jejich vlastní příbuzní vystupovali jako nevinné oběti, nebo dokonce odpůrci režimu. Viz například případ Leopolda von Mildensteina zachycený v dalším skvělém izraelském dokumentu, Byt (HaDira, Arnon Goldfinger, 2011). Veřejné uznání a soukromé popírání mohou pozoruhodně dobře koexistovat.

Tento mechanismus je důvěrně známý ze středoevropského postkomunistického prostředí. Jak jsem už argumentovala v Britských listech, český stát bývalý komunistický režim oficiálně odsuzuje a snaží se vytvářet kolektivní paměť, v níž byli téměř všichni jeho oběťmi a sotva kdo se podílel na jeho udržování. Archivy zpřístupnil ve velkém rozsahu, ale přitom se převážně vyhýbá znepokojivým důsledkům dokumentů, které ukazují, jak hluboce režim závisel na spoluúčasti obyčejných lidí a jejich přizpůsobování jeho vládě. Historické doklady nemusejí zmizet ani zůstat skryté; jejich výklad se spíše přeuspořádává tak, aby zachoval uklidňující rozlišení mezi pachateli a oběťmi.

Závěr: od vědění k ochotě přiznat si pravdu

Problém je v tom, že taková vyprávění o kolektivní nevině nakonec nevyhnutelně ovlivní i to, jak se společnost chová k těm, kdo je zpochybňují. Pokud morální identita společnosti spočívá v představě, že je společenstvím obětí, může být požadavek, aby si přiznala vlastní provinění, vnímán jako zrada. Waldman přirovnal výzvy k odebrání izraelského občanství tvůrcům filmu NAZA k postupu východoněmeckého režimu vůči Wolfu Biermannovi, který byl v roce 1976 zbaven občanství NDR za kritiku režimu. Je to výmluvná paralela: místo aby se zabývali kritikou, snaží se představitelé moci vyloučit kritiky z národního společenství a chránit kolektivní vyprávění před nepohodlnými důkazy. Problémem už není to, co bylo odhaleno, ale domnělá neloajalita těch, kdo to odhalují. Netřeba dodávat, že taková reakce není pro demokracii příznačná.

Německá zkušenost s nacismem i česká zkušenost s komunismem naznačují, že dostupnost informací ani plynutí času samy o sobě nutně nevedou k vyrovnání s vlastní odpovědností. Překážkou často není nedostatek důkazů, ale kolektivní vyprávění, jejichž prostřednictvím se důkazy vykládají, zneškodňují nebo odmítají. Otázkou tedy je, jak tato vyprávění rozbít a zastavit masové zabíjení, které už nyní pomáhají ospravedlňovat. Kontrast mezi západním a východním Německem naznačuje, že překonání těchto mechanismů vyžaduje dlouhou, trpělivou a nákladnou práci na budování občanské společnosti schopné takové veřejné vyrovnávání udržet. Tato práce však probíhala za velmi specifických historických podmínek: spojenecké okupace, norimberských procesů a dalších trestních stíhání a rozsáhlé americké podpory obnovy i investic do intelektuálního života, včetně tajného financování kultury a kontrakultury CIA prostřednictvím Kongresu pro svobodu kultury. Poválečné hospodářské oživení a rostoucí důvěra v budoucnost rovněž pomohly vytvořit trvalý společenský základ demokracie. To vše vyžadovalo desetiletí a odehrávalo se za příznivých okolností, které se dnes zřejmě sotva zopakují.

Podobnou občanskou práci samozřejmě vykonávají lidé i v Izraeli: samotní tvůrci filmu NAZA, vojáci a příslušníci zpravodajských služeb, kteří souhlasili s tím, že promluví, Ofer Waldman a další odvážní jednotlivci ochotní zpochybnit převládající výklad. Potřebují ochranu, prostředky a veřejnost ochotnou naslouchat. Byla bych se však Waldmana ráda zeptala: jestliže se izraelská společnost nakonec bude muset vyrovnat s tím, co udělala, co by mohlo tento proces urychlit? Jak proměnit vědění v ochotu přiznat si pravdu a tu zase v ochotu jednat? Případné vyrovnání v daleké budoucnosti totiž nabízí jen malou útěchu Palestincům, jejichž životy jsou v sázce právě teď. Nedokážu nabídnout jednoduchý návod, jak toho dosáhnout. Naléhavým úkolem v Izraeli je však překonat popírání, dokud ochota přiznat si pravdu ještě může změnit to, co se děje.