Blažená cesta ke „kultuře oběti“: Jak Česká republika zapomněla na svou komunistickou minulost

23. 10. 2024 / Muriel Blaive

 

S blížícím se 35. výročím sametové revoluce se tato skepse vytrácí. Bohužel důvod, proč tomu tak je, není nijak zvlášť potěšující: je to jen proto, že málokdo mladší padesáti let si ještě vůbec pamatuje komunistické období. Ti, kdo se touto érou nezabývají profesionálně, již na ni nemají téměř žádné osobní vzpomínky a většina se o komunistické minulosti ve škole nikdy příliš neučila, protože byla z velké části vynechána z učebních osnov.

Když historie neodpovídá státnímu narativu, předstírejte, že neexistuje

V minulých desetiletích se skutečně ukázalo jako nemožné učit ve škole, že komunismus byl zlý a „všichni jsme byli oběti“, když si rodiče žáků naopak zcela zřetelně pamatovali, že za komunismu nikdo nebyl bez práce a dovolená u moře byla finančně podporována odbory. Nejlepší metodou, jak se těmto znepokojivým výzvám ve třídě vyhnout, bylo a je o komunistické minulosti mlčet. Tím nechci snižovat chvályhodnou práci vzdělávacího oddělení Ústavu pro studium totalitních režimů, které se snažilo toto příliš zjednodušené vyprávění obohatit o nuance, aniž by si to zakladatel ústavu uvědomoval. Přestože se oddělení později pod vedením Hazdry-Matějky dařilo, chybělo mu potřebné financování a celková politická podpora, nemluvě o dostatku času, aby mohlo mít širší dopad. Po kolektivní rezignaci v roce 2022 nahradil Čeňka Pýchu v jeho čele policejní expert, vynikající učebnice, kterou oddělení kolektivně sestavilo, byla stažena a do čela stěžejního časopisu ústavu Paměť a dějiny byl dosazen sportovní novinář. Nastala vskutku podivuhodná doba.

V letech po listopadu 1989 byly rodinné příběhy o komunistické minulosti často apolitické – zaměřovaly se spíše na narození, sňatky a svátky než na politickou angažovanost nebo ideologický odpor. Počátkem nového tisíciletí se však soukromé vyprávění změnilo. Když jsem své studenty požádala, aby udělali rozhovory se svými rodiči a prarodiči, zjistili, že poté, co ekonomická realita postkomunistické éry zasáhla tuto zemi, nový, konejšivý (uklidňující) neoliberální veřejný narativ už nedokázal nadále zakrývat skutečnost, že na komunistický režim se v té době s nostalgií vzpomínalo kvůli jeho sociálnímu zabezpečení společnosti.

A přesto později došlo k hlubší proměně. V posledních deseti až patnácti letech začala česká veřejnost konečně zvnitřňovat narativ statusu kolektivních obětí, který jí byl vtloukán do hlavy. Mnozí si nyní „vzpomněli“, jak se jejich rodiny staly obětí režimu a vždy se mu bránily – přestože tyto vzpomínky dříve neexistovaly.

Žádná veřejná osobnost nereprezentuje tuto kolektivní cestu k blaženému viktimismu (pocitu, že jsem oběť), neboli kultuře oběti, lépe než sám Václav Havel. Ve svém slavném eseji Moc bezmocných z roku 1978 disident Havel bystře analyzoval českou společnost jako „autototalitní“, tj. jako společnost, která podporuje a vlastně ztělesňuje posttotalitní fázi komunistického režimu tím, že přijímá roli, kterou jí komunističtí vládci přisoudili. V době své smrti v roce 2011 se však Havel stal hluboce konzervativním a přijal antikomunistický narativ prvního ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Žáčka. Je jednou ze sladkých ironií života, že Havel by tento narativ pravděpodobně o třicet let dříve odmítl, protože by jistě dekonstruoval jeho průhledný ideologický program, jehož cílem nebyla reflexe dějin, ale diskreditace levice přepisováním národního narativu. V současné době se k Havlovu dědictví může stejně hlásit jak liberální levice, tak i konzervativní pravice.

Proměna kdysi velmi komunistické země v národ antikomunistů

Před několika dny jsem v Praze strávila velmi příjemný večer intelektuální diskuse s mladými novináři. Představila jsem se jako historička Československa a vycítila jsem, jak zvláštním, možná až exotickým se toto podstatné jméno, Československo, stalo. Po léta jsem kritizovala Francii, Velkou Británii a Západ obecně za jejich odmítavý postoj k tomu, co nazývali „východní Evropou“ – což se Kundera po většinu svého života snažil napravit tím, že střední Evropu vrátil na mentální mapu Západu. Znovu a znovu jsem odsuzovala nepřijatelnou frázi, kterou Chamberlain zradil Československo při Mnichovské dohodě v roce 1938, kdy Československu byly odebrány Sudety, aby byly předány Hitlerovi (a ano, historická paralela se současnou situací na Ukrajině je zde zcela oprávněná): „Jak strašné, fantastické, neuvěřitelné, že bychom měli riskovat světovou válku kvůli hádce ve vzdálené zemi mezi národy, o nichž nic nevíme.“ K mému vlastnímu překvapení – přiznám se, že ani já jsem to nepředvídala – se Československo stalo vzdálenou zemí, o které nic nevíme, i pro dnešní mladé Čechy.

Po pětatřiceti letech zkreslování komunistického období, tj. naší bezprostřední minulosti, jako „zločinné“ a „ protiprávní“ v parlamentu, po opakování stejného poselství stále dokola v české politice, po vytvoření Ústavu pro studium totalitních režimů, aby tomuto narativu dodal nový impuls, když začal ve společnosti ztrácet dech, po zapojení pražských médií do tohoto procesu, po četných filmech předkládajících melodramatickou a zavádějící vizi minulosti – vzpomeňme na Hořící keř Agnieszky Holland nebo v poslední době na Vlny Jiřího Mádla – a po selhání výuky kritičtějšího pohledu na dějiny ve školách, nebo spíše po selhání výuky na komunistické dějiny vůbec, se česká veřejnost nakonec podvolila. Samozvaným „antikomunistům“ se podařilo vytvořit národní fikci, podle níž téměř všichni trpěli komunismem a byli jeho obětí. Na detaily se příliš nedívejte, ale zapamatujte si poselství: komunismus byl zlý. Volte ODS!

Lidé kdysi věděli, že tento narativ o „zlém komunismu“ je zcela umělý; svého času se mi dostávalo slušné podpory ze strany běžných diváků mého dokumentárního filmu o roce 1956 nebo čtenářů mých článků v Britských listech, i když v mainstreamových médiích se o takových obyčejných lidech dočtete jen zřídka. Tato generace však pomalu vymírá a její vzpomínky na minulost jsou z veřejného povědomí do značné míry vymazány.

Situace země, která dnes o své nedávné historii ví jen málo nebo vůbec nic, a přitom je standardním způsobem vzdělávána o vzdálenější minulosti, je zvláštní. Je to o to zvláštnější, že ti z nás, kteří si ji pamatují, mohou snadno rozeznat trvalý vliv této nedávné minulosti na současnost, ať už jde o všeobecnou nedůvěru k politikům, obecné pohrdání veřejným blahem a prospěchem druhých, bující korupci, rasismus, společenskou nechuť k abstraktním úvahám a odpor k intelektuálům a všeobecnou zálibu v černobílém vyprávění – stejně jako za starých dobrých časů, kdy nám Rudé právo říkalo o světě vše, co jsme potřebovali vědět.

Křehký vztah mezi minulostí a přítomností určuje psychiku společnosti

Otázkou zůstává: může současnost existovat v tak abstraktním vakuu, odlišném od minulosti, která jí bezprostředně předcházela? Mohou být přítomnost a minulost dvě nezávislé entity? Jak dlouho může společnost udržovat zkreslenou verzi nedávné historie, mimochodem hrubě vykonstruovanou reprezentaci, aniž by se rozpadla? Jak naznačuje koncept habitu sociologa Pierra Bourdieua, naše identita je utvářena způsobem, jakým jsme byli v průběhu času formováni. Zapomenout na nedávnou minulost znamená pro společnost vytvořit jakousi historickou schizofrenii, v níž je identita roztříštěná a paměť oddělená. Na úrovni národa je přísně vzato nemožné představit si společnost zavěšenou v čase a vztahující se pouze ke vzdálenější budoucnosti, přičemž zapomíná na svou nedávnou minulost. Je to stejně nemožné, jako kdyby identita mohla existovat bez paměti. Kdo bychom byli, kdybychom nevěděli, jaká je naše osobní historie, odkud pocházíme, kdo jsou naši rodiče a co z nás udělaly naše zkušenosti? Několik lidí, kteří po úrazu ztratili paměť a nepamatují si nic o svém dřívějším životě a svých blízkých, může dosvědčit, jak je to bolestné.

Případy takové kolektivní amnézie vedou jednotlivce k podivnému jednání. Musím si zde vzpomenout na Javiera Cercase, katalánského spisovatele, který napsal pozoruhodnou knihu o lži a podvodu na příkladu Enrica Marca, barcelonského dělníka, který se za druhé světové války přihlásil na práci do Německa, ale po Francově smrti se vydával za politického vězně v německém koncentračním táboře Flossenbürg. Jeho podvod zašel tak daleko, že se stal mluvčím přeživších holocaustu v nové španělské demokracii. Jako podvodníka ho nakonec odhalil historik Benito Bermejo, ale až po čtvrt století vytrvalého veřejného lhaní.

Zajímavé je, že mnozí Marcovi noví, postfrankističtí souputníci v průběhu let vycítili, že na jeho příběhu něco nesedí, ale nevadilo jim to – Marco byl sympatický a pro jejich sdružení obětí dělal dobrou práci pro veřejnost, tak co na tom, že některé detaily úplně neseděly? Tento případ ukazuje, jak mlhavý může být pojem historické pravdy. Co je pravda: to, co se skutečně stalo, nebo to, čemu lidé chtějí věřit? Možná bychom tomu měli říkat „vytoužená historická pravda“. Historikové mají tendenci označovat to za politickou instrumentalizaci dějin, která je stejně pradávná jako dějiny samy.

Bývalá Německá demokratická republika představuje zajímavý protějšek k českému a španělskému případu. Jak jsem se v Britských listech často zmiňovala, východní Němci měli eminentní zájem na obraně vlastní historické zkušenosti s komunismem, tj. své identity, proti tomu, co pociťovali jako koloniální převzetí ze strany NSR. Zdaleka nezapomínali na svou komunistickou minulost, ale snažili se ji západním Němcům připomínat ze dvou zdánlivě protichůdných důvodů: aby bylo uznáno jejich utrpení a aby obhájili názor, že ne všechno za komunismu bylo horší než v západoněmeckém kapitalistickém „ráji“ – v některých ohledech právě naopak. Například ačkoli je Američanka, antropoložka Kristen Ghodsee zaujala publikum po celém světě svým tvrzením, že ženy měly za socialismu lepší sex.

Francouzský historik Nicolas Offenstadt zkoumal hmotné i nehmotné stopy bývalé NDR i po sjednocení. Bývalou NDR vnímá jako „laboratoř paměti“, prostor, kde dochází ke sporům o různé interpretace minulosti. Jeho práce ukázala, a možná je to smutné, že mnoho vzpomínek na NDR se nepodařilo zahrnout do nového vyprávění o sjednoceném Německu, což přispělo k pocitu vyloučení ze strany mnoha východních Němců. Vzestup krajní pravice při nedávných volbách v Sasku a Durynsku je toho jistě důkazem. Navzdory monumentálnímu úsilí ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi, jako bylo téměř okamžité otevření archivů východoněmecké tajné policie Stasi, které v prvních letech přilákaly více než dva miliony návštěvníků, značné investice do vzdělávání, které umožnilo jak převzetí státu západním Německem, tak jedinečná skutečnost, že západní Němci mluvili stejným jazykem a mohli snadno nahradit zdiskreditované úředníky, zavedení spravedlnosti týkající se bývalých funkcionářů odpovědných za komunistické represe, nebývalá míra odškodnění obětí, užitečné zkušenosti, které přinesli západoněmečtí historici, kteří vypracovali sociální dějiny nacismu, jež se ukázaly být do značné míry adaptabilní na komunismus – jen další domácí diktaturu –, nebo, jak jsem o tom nedávno psala, propracovaná metodologie restituce paměti tohoto období v německých muzeích komunistického období, se bývalá východoněmecká společnost stále cítí do značné míry marginalizovaná, opomíjená a uražená.

Zářivá budoucnost statusu kolektivních obětí

Stále méně lidí v České republice a dalších postkomunistických zemích si ještě pamatuje, že náš současný obraz minulosti byl uměle vytvořen a vnucen obyvatelstvu, které s ním nemuselo souhlasit, ale nemělo do toho co mluvit. Když však média a politici zkreslují naši představu o minulosti jako o „minulosti kolektivních obětí“ do té míry, že si už nepamatujeme, co se skutečně stalo, jak přesně definovat současnost, která z ní vyrostla?

Toto umělé rozdělení minulosti a přítomnosti a z něj vycházející umělá současnost není jen akademickým problémem; oslabuje smysl společnosti pro historickou kontinuitu a odpovědnost. Bez konfrontace s minulostí, zejména s jejími nepříjemnějšími částmi, jako je spolupráce nebo přizpůsobení se komunistické či nacistické nadvládě, zůstává narativ oběti nezpochybněn a tato selektivní amnézie brání sebereflexi, která je pro skutečné usmíření nezbytná. Výsledné vakuum historického poznání usnadňuje populistickým a autoritářským hnutím manipulaci s minulostí a její reinterpretaci, což může vést k obnovení nedemokratických tendencí – výstižným příkladem je Maďarsko Viktora Orbána.

Taková prázdnota v historickém povědomí nevyhnutelně povede ke ztrátě kolektivní paměti, která společnost připraví o důležitá poučení z vlastní minulosti. Občané, kteří si nejsou vědomi nebezpečí, chyb a odolnosti, jež se projevily v době komunismu, jsou také méně připraveni zvládnout nové výzvy, které představuje populismus. Společnosti potřebují smysl pro historickou kontinuitu, aby pochopily, kde byly, kde jsou a kam směřují. Historická schizofrenie, při níž oslavuje své dávné dědictví, ale cítí se odtržena od nedávné minulosti, nemůže nevyústit v neúplnou nebo roztříštěnou kulturní identitu. Signalizace statusu oběti, ačkoli na povrchní úrovni uklidňující, není produktivním způsobem budování kolektivní identity.