Proč Rusko Írán nezachrání

24. 10. 2024

Bylo v tom jistá intrika, neboť se jednalo o jejich první setkání po červencovém zvolení reformisty Pezeškjána po smrti jeho tvrdého předchůdce Ebrahima Raísího při leteckém neštěstí. Vzhledem k tomu, že vztahy Ruska se Západem jsou stále nepřátelštější, Moskva má tendenci nesnášet pokusy íránských reformistů o diplomatickou spolupráci se Západem.

Ačkoli obě strany nápadně mlčely o tom, o čem se na schůzce jednalo, situace na Blízkém východě, kdy se Írán připravuje na úder Izraele v odvetě za íránskou raketovou palbu na Izrael z 1. října (sama o sobě byla součástí stupňující se výměny úderů mezi Íránem a Izraelem), byla jistě jedním z hlavních bodů jednání. O několik dní později vydal náměstek ruského ministra zahraničí Sergej Rjabkov přísné varování Izraeli, aby „ani neuvažoval o útoku na íránská jaderná zařízení“. Podle jeho slov „by to znamenalo katastrofický vývoj a naprosté popření všech stávajících zásad v oblasti zajištění jaderné bezpečnosti“.

Z politického hlediska tato prohlášení potvrzují názor íránských zastánců tvrdé linie, že kontakty se Západem, které prosazuje reformistická administrativa, jsou marné a pošetilé, zatímco vztahy s Moskvou jsou místem, kam by Teherán měl investovat svůj diplomatický kapitál.

Když ministr zahraničí Abbás Aragčí na X informoval o výměně názorů s vysokým představitelem EU pro zahraniční politiku Josepem Borrellem o povaze vojensko-technické spolupráce Íránu s Ruskem, konzervativní novinářka Fereshteh Sadeghiová si rýpla, že Aragčí měl Borrellovi raději říci, že do vztahů Íránu s Ruskem Západu nic není.

Tvrdou linii zastávající zákonodárci jako Kamran Ghazanfari mezitím usilují o Pezeškjánovo odvolání na základě údajných nezákonností týkajících se jmenování jednoho z hlavních zastánců íránského dialogu se Západem, bývalého ministra zahraničí Džaváda Zarífa, viceprezidentem pro strategické záležitosti.

Západ mezitím situaci nepomáhá. Do amerických prezidentských voleb zbývají pouhé dva týdny a oba kandidáti se předhánějí v tom, kdo koho v otázce Íránu předstihne. Demokratická kandidátka, viceprezidentka Kamala Harrisová, bizarně prohlásila, že Írán je „největším protivníkem Ameriky“, a bezelstně ignorovala olivovou ratolest, kterou Pezeškján minulý měsíc podal během svého projevu na Valném shromáždění OSN v New Yorku.

Republikánský uchazeč a bývalý prezident Donald Trump mezitím střídá sdělení naznačující otevřenost konstruktivnějším vztahům s Teheránem, zejména prohlášení, že nebude usilovat o změnu režimu v Íránu, s radami Izraeli , aby udeřil na íránská jaderná zařízení. Jeho skutečné výsledky v otázce Íránu v úřadu ho však jednoznačně řadí do tábora tvrdé linie: byl to právě Trump, kdo v roce 2018 neuváženě odstoupil od jaderné dohody s Íránem a přivedl USA a Írán na pokraj války atentátem na velitele Islámských revolučních gard Al-Kods generála Kásema Solejmáního.

Zdá se, že EU není o nic horlivější v hledání diplomatických možností s Íránem než USA. zatímco Borrell a náměstek generálního tajemníka Evropské služby pro vnější činnost, kterou vede, Enrique Mora, stále vedou dialog s Aragčím, EU minulý týden uvalila na Írán nové sankce za údajný transfer balistických raket do Ruska. Jestřábí předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová pohrozila dalšími sankcemi. Borrell je na odchodu a za několik týdnů ho nahradí bývalý estonský premiér Kaja Kallas, který bude pravděpodobně hledat další způsoby, jak potrestat Írán za jeho roli v ruské válce na Ukrajině. Na prvním summitu EU s Radou pro spolupráci v Zálivu (GCC), který se konal tento týden, EU rovněž prosazovala agresivnější formulace ohledně regionálních ambicí Íránu - jen díky vlastní delikátní diplomacii zemí GCC se nakonec podařilo navzdory dřívějšímu nepřátelství ve společném prohlášení dohodnout důležitost „diplomatické spolupráce s Íránem s cílem dosáhnout regionální deeskalace“ .

Tento kontext nevyhnutelně posouvá Teherán stále blíže k Moskvě a může dokonce otupit vnitropolitickou opozici vůči těmto vazbám. Zatímco zastánci tvrdé linie vítají nepřátelství EU jako další důkaz moudrosti jimi preferované politiky „obratu na Východ“, reformisté mohou neochotně dojít k závěru, že při absenci jakéhokoli zájmu Západu pozitivně reagovat na jejich nadbíhání ponechávají obavy o přežití režimu Teheránu jen málo realistických možností, než přinejmenším v dohledné budoucnosti hodit svůj los na Moskvu.

Reformisté mají větší jistotu v tom, že mají jasno o skutečných možnostech a omezeních Moskvy při pomoci Íránu. Jednou z oblastí, kde Moskva a Teherán posílily svou spolupráci, je údajně zpravodajská oblast, zejména pokud jde o Izrael - souběžně se zhoršujícími se vztahy Moskvy s Jeruzalémem. Být si vědom zranitelných míst Izraele však neznamená mít dostatečné schopnosti k jejich rozhodujícímu využití. Írán jistě může zintenzivnit svou hru, ale případné výsledky se projeví až po delší době.

Pokud jde o bezprostřední potřeby Íránu, ruské stíhačky Su-35 a raketové systémy S-400 by jistě mohly posílit jeho protivzdušnou obranu, ale Rusko s jejich dodáním navzdory letitým spekulacím v této věci stále váhá, a to proto, že si dává pozor, aby si neznepřátelilo své klíčové partnery v Perském zálivu, jako jsou Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty - zejména oba zatlačily na naléhání EU, aby sjednotily postoje EU a Rady pro spolupráci v Zálivu vůči Rusku, zejména pokud jde o kritiku EU za jejich roli při obcházení bruselských sankcí vůči Rusku. Za zmínku stojí, že Teherán ani Moskva neprozrazují, zda ambiciózní dokument o strategické spolupráci, který plánují v blízké budoucnosti podepsat, bude obsahovat nějaké bezpečnostní závazky.

Ruský expert na Írán Nikita Smagin šel ještě dál a naznačil, že Moskvu by izraelské údery na íránskou ropnou infrastrukturu mohly dokonce tajně potěšit, protože by odstranily klíčového konkurenta ruské ropy na čínském trhu, a tím výrazně posílily ruský rozpočet.

Írán by mohl nejlépe doufat, že se po výměně úderů s Izraelem nějak usadí prach, ve Washingtonu bude zvolena nová administrativa, která bude ochotna pokračovat v diplomacii s Teheránem a omezit izraelské excesy. To by rozšířilo možnosti Íránu a zároveň snížilo pobídky k podpoře destruktivních sil na Blízkém východě a k jednostrannému sbližování s Ruskem. Při současné trajektorii však existuje jen velmi malá naděje, že by se tak stalo. To Írán staví do pozice, kterou lze v nejlepším případě označit za hluboce nedokonalé sblížení s Ruskem v naději, že by Teheránu přineslo alespoň nějaké výhody, zatímco Moskva žongluje se svými vlastními zájmy na Blízkém východě i mimo něj.

Celý článek v anglickém originále ZDE