Krajní pravice nejsou fašisté – o to může být nebezpečnější

24. 10. 2024 / Matěj Metelec

Ten se jako významná síla do politické arény nejspíš už ve své klasické podobě nikdy nevrátí, podobně jako se do ní nejspíš nikdy nevrátí mnišské řády. I ty po staletí tvořily významný faktor evropské politiky, a jezuitství hrálo roli strašáka v katolických zemích ještě ve 20. století. Ve svých Sešitech z vězení se významu jezuitů (a rovněž svobodných zednářů) extenzivně věnoval dokonce i italský marxista Antonio Gramsci. Mimo jiné proto, že spiknutí a tajná společenstva byla v 19. století výrazným prvkem revoluční i kontrarevoluční politiky, a to nejen v Itálii, která byla pletichami, kamarilami a konspiracemi proslulá už od středověku. Dneska by se zákulisními machinacemi jezuitského řádu asi zabýval málokdo – ne že by bylo méně konspiračních teoretiků, ale ústřední postavy konspiračních teorií jsou jiné, více odpovídají současnosti, dá-li se to tak říci o establishmentových kanibalech, rozsévačích chemtrails nebo reptiliánech.

Důsledky jsou ovšem dvousečné – protože fašismus coby jediná významná hrozba autoritářství zprava v poválečné éře zcela zaujal, zvláště levicovou, imaginaci, pozapomnělo se na starší a chronologicky původnější formy krajní pravice. Právě jejich aktualizované formy se dnes úspěšně vracejí na scénu, a jako dřív se zaštitují šovinismem, antisemitismem (který dnes ovšem do značné míry nahradila islamofobie), kontrastem zkažených kosmopolitních elit a autentického, v domácí půdě zakořeněného, lidu (který zpravidla reprezentují paradoxně příslušníci elit), kultem vůdce atd. Tato krajní pravice o sobě oprávněně může říci „ale vždyť my přece nejsme fašisté“ a nárokovat si demokratickou legitimitu, ba co víc, označovat se za ty skutečné demokraty, kteří stojí na straně lidu proti mocným.

Fašismus coby hnutí a ideologie byl ve skutečnosti vlastně jen vyhroceným projevem starších podob krajní pravice, který se zformoval v době polymorfní krize po první světové válce. Navazoval na starší a rozrůzněnější tradici, jež by se dala souhrnně nazvat pojmem reakce, jehož politický význam definoval postoj k Francouzské revoluci. V době bezprostředně po revoluci byla reakce sice spjatá hlavně s ultraroajalismem a hájila zájmy aristokracie, neotřesitelnost legitimních základů monarchie a pozemkové vlastnictví, už v půlce 19. století už ale bylo na scéně i nové autoritářství, jehož průkopníkem se stal Ludvík Napoleon III.

Ten se nejprve nechal zvolit francouzským prezidentem, aby se o několik málo let později prohlásil císařem. Právě z textu Osmnáctý brumair Ludvíka Bonaparta pochází slavný Marxův výrok „jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“. Svá rozhodnutí si Ludvík Napoleon nechal potvrzovat referendy a stal se tak nejen klasickým „falešným přítelem obyčejných lidí“, ale také prvním politikem, který úspěšně instrumentalizoval „přímou demokracii“ coby nástroj autoritářství.

Reakční síly nejsou dnes o nic lepším partnerem pro rozvoj demokracie, než byly v 19. století. Skutečnost, že opustily puč jako privilegovanou dálnici k moci, však činí vypořádání s nimi možná spíš obtížnějším. Snaha brát jim vítr z plachet přejímáním jejich témat vedla v Evropě v posledních letech hlavně jen k jejich hlubší mainstreamizaci, a ti, kdo z toho chtěli krátkodobě těžit u volebních uren, často následně zplakali nad výdělkem (protože voliči se zachovali podle přísloví, že je lepší jít ke kováři než ke kováříčkovi).

O nic lepší ale není ani snaha hledat v nich spojence na základě toho, že jsou hlasitými kritiky současného establishmentu. Představa o symetrické antiestablishmentovosti „zprava i zleva“, na níž by někteří chtěli založit taktické spojenectví levice s krajní pravicí, je nucena přistoupit na to, že rozdíl mezi demokratickým univerzalismem a partikularistickým šovinismem je vlastně pouze kosmetický, a tím v posledku popřít samotný raison d'être levicové politiky.