Svátek Všech svatých a Dušičky jako výraz důsledného realismu
31. 10. 2026 / Boris Cvek
To, že věříme v život našich zemřelých, je výraz našeho realismu, ba přímo smyslu pro fyzickou realitu. Nemám na mysli spiritistické seance, mám na mysli lásku. Věříme proto, že milujeme. Milujeme-li, máme na mysli realitu utrpení a potřebnosti fyzických bytostí.
Láska není science-fiction nebo fantasy nebo duchařina. Není únikem před tím, co se reálně, fyzicky děje našim bližním. Právě naopak. Samaritán viděl reálnou fyzickou bytost, poznal její utrpení a reálně, zcela fyzicky pomohl.
Nepřipomínáme si naše zemřelé proto, že chceme uniknout do zásvětí. Nejsou to lidové pověry a zvyky. Naši zemřelí žijí právě proto, že láska je opak zvyku a pověry. Že vyžaduje poctivost a kontakt, byť třeba jen ve vzpomínce, v myšlence, s někým, kdo je konkrétní, k němuž je třeba vyjít vstříc ve společné realitě.
Věříme v život našich milovaných, ne v bubáky. Věříme, že náš vztah s nimi byl a je vztah konkrétních bytostí, které neunikaly před svým vztahem právě tehdy, když měly na mysli společnou, fyzickou realitu.
Dušičky nejsou marketing. Nejsou zakrýváním selhávání, odváděním pozornosti od fyzické pravdy, nejsou únikem do pohody a falešné naděje. Dušičky jsou totiž neoddělitelně spojené se společenstvím svatých, se svátkem Všech svatých, s dramaty konverze a hledání, s dramaty lidské omezenosti, kterou prozařuje plamen lásky.
Náš vztah k realitě je totiž vztah selhávání, proto je reálný. Je to vztah dramat, je to víra ve svatost. Ne ve svatost získanou, ne ve svatost jako medaili, to by byl marketing, únik, lež. Ale svatost jako drama milování skutečnosti našich bližních, jako drama zahlédnutí skutečnosti a pochopení, jak ve skutečnosti pomoci, jak milovat, jak změnit podmínky a proměnit životy.
Diskuse