Brusel odložil rakouský plán na omezení sociálních sítí dětem. Kdo rozhoduje o jejich ochraně?

30. 10. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Co vlastně Rakousko navrhuje?

Rakouská vláda představila návrh zákona v červenci 2026 a 28. července jej oznámila Evropské komisi. Jeho cílem je omezit přístup dětí mladších čtrnácti let k určitým platformám, například TikToku, Instagramu, YouTube nebo Snapchatu.

Nejde ale o zákaz internetu ani všech sociálních sítí. Rakouský návrh se zaměřuje na platformy, které využívají funkce podporující dlouhodobé a opakované používání. Patří mezi ně doporučovací algoritmy, nekonečné posouvání obsahu, automatické přehrávání videí, různé odměňovací mechanismy nebo upozornění, která uživatele přivádějí zpět k aplikaci.

Právě tyto funkce považuje rakouská vláda za zvlášť problematické u dětí. Nejde tedy pouze o to, jaký obsah nezletilí sledují, ale také o způsob, jakým jsou digitální služby vytvořeny a jak ovlivňují jejich chování.

Návrh počítá s ověřováním věku uživatelů. Rakouská vláda přitom tvrdí, že kontrola věku nemusí znamenat předávání osobních údajů jednotlivým platformám. Chce využívat technologie, které potvrdí pouze to, zda uživatel dosáhl požadované věkové hranice.

Původně se počítalo s tím, že zákon začne platit od 1. ledna 2027. Právě tento plán nyní narazil na evropskou legislativu.

Proč do toho vstoupila Evropská komise?

Možná překvapí, že Evropská komise může členskému státu pozastavit přijetí zákona, který se týká ochrany jeho vlastních dětí. Není to však tak, že by Brusel mohl libovolně rozhodovat o každém národním zákoně.

V tomto případě se Komise opírá o evropskou směrnici 2015/1535. Ta ukládá členským státům povinnost předem oznamovat některé návrhy technických předpisů, mimo jiné pravidla týkající se digitálních služeb.

Důvod je poměrně praktický. Internetové platformy působí současně v mnoha evropských zemích. Kdyby si každý stát stanovil vlastní technické požadavky, vznikla by pro jejich provozovatele složitá a nepřehledná situace. Jedna země by požadovala určitý způsob ověřování věku, jiná by stanovila odlišné podmínky a další by zavedla jinou věkovou hranici.

Evropské právo proto počítá s tím, že se takové návrhy nejprve oznámí Komisi. Ta je může posoudit a v určitých případech požadovat, aby stát s jejich přijetím počkal.

Právě to se stalo Rakousku. Směrnice v článku 6 odst. 4 umožňuje prodloužit odkladnou lhůtu až na dvanáct měsíců, pokud Evropská komise zjistí, že se připravovaný národní předpis týká oblasti, kterou už pokrývá návrh evropského právního předpisu předložený Evropskému parlamentu a Radě.

Rakousko oznámilo svůj návrh v červenci. Evropská komise následně předložila vlastní návrh evropských pravidel a rozhodla, že rakouský zákon musí počkat. Dvanáctiměsíční lhůta se počítá od oznámení národního návrhu, nikoli až od říjnového oznámení Komise.

To je důležité i pro pochopení celé situace. Komise rakouský zákon definitivně nezamítla a nerozhodla, že Rakousko nesmí děti chránit. Využila právní mechanismus, který má zabránit tomu, aby jednotlivé státy přijímaly vlastní pravidla v době, kdy se stejnou oblastí zabývá připravovaná evropská legislativa.

Evropská unie chce jednotná pravidla

Evropská komise představila 17. září 2026 návrh nařízení označovaný jako EU KIDS Act. Jeho cílem je sjednotit ochranu dětí při používání sociálních sítí a dalších rizikových digitálních služeb.

Návrh počítá s postupným přístupem podle věku. Děti mladší třinácti let by si nemohly zakládat vlastní účty. Ve věku třinácti a čtrnácti let by mohly využívat omezené účty pod dohledem rodičů nebo zákonných zástupců, s omezeným okruhem kontaktů a časovým limitem. Samostatné účty by si mladí lidé mohli zakládat od patnácti let.

Evropský návrh se ale nezastavuje u věkových hranic. Počítá také s omezením funkcí, které mohou podporovat nadměrné používání digitálních služeb. Jde například o nekonečné posouvání obsahu, automatické přehrávání nebo nevhodně nastavená upozornění. Pozornost věnuje také bezpečnějšímu nastavení účtů nezletilých a ověřování věku.

Důležitá je změna v tom, kdo má nést odpovědnost. Evropská komise chce, aby provozovatelé platforem museli prokazovat, že jejich služby jsou pro děti bezpečné a přiměřené jejich věku. Nestačí tedy spoléhat na to, že rodiče budou sami kontrolovat každou aplikaci a každou hodinu, kterou jejich dítě stráví na internetu.

Zatím jde ovšem pouze o legislativní návrh. Musí jej projednat Evropský parlament a Rada EU a jeho konečná podoba se ještě může změnit.

Rakousko nechce čekat

Rakouská vláda rozhodnutí Komise kritizuje. Její představitelé zdůrazňují, že evropskou iniciativu podporují, ale nechtějí, aby se ochrana dětí odkládala do doby, než se evropské instituce dohodnou na konečné podobě nových pravidel.

Spor tedy není v tom, zda mají být děti chráněny. V tom se rakouská vláda a Evropská komise v zásadě shodují. Rozdílný je jejich pohled na to, jak rychle a jakým způsobem lze ochranu prosadit.

Rakousko chce mít možnost přijmout vlastní zákon a reagovat na situaci, kterou považuje za naléhavou. Komise se obává, že podobné národní iniciativy povedou k rozdílným pravidlům v jednotlivých zemích. Provozovatelé platforem by pak museli plnit různé povinnosti podle toho, ve kterém státě službu poskytují.

Evropská komise na tiskové konferenci 29. října výslovně uvedla, že chce zabránit roztříštění společného trhu. Zároveň zdůraznila, že odklad národních zákonů neznamená, že platformy mohou mezitím rezignovat na ochranu dětí. Jejich povinnosti podle již platného nařízení o digitálních službách zůstávají v platnosti.

A co Česká republika?

Podobná debata se vede také u nás. Andrej Babiš, který byl v únoru 2026 opět šokován, tentokrát vlivem sociálních sítí a jejich algoritmů na děti, se veřejně vyslovil pro zákaz jejich používání dětmi mladšími patnácti let. O možnosti takového opatření se hovořilo i v dalších vládních vyjádřeních. Politické prohlášení ale není totéž co konkrétní zákon. Česká republika zatím nemá obecný zákaz, který by dětem mladším patnácti let bránil používat sociální sítě.

V českém právu přitom hranice patnácti let už existuje. Podle § 7 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, může dítě samo udělit souhlas se zpracováním osobních údajů v souvislosti s nabídkou služeb informační společnosti až po dovršení patnáctého roku věku.

Toto ustanovení se ale často vykládá nepřesně. Neznamená, že děti mladší patnácti let nesmějí používat sociální sítě. Řeší něco jiného: kdo může za dítě udělit souhlas se zpracováním jeho osobních údajů. Pokud dítě patnácti let ještě nedosáhlo, je k takovému souhlasu potřebný zákonný zástupce.

Česká debata se tedy zatím pohybuje mezi politickými návrhy, ochranou osobních údajů a prevencí rizik na internetu. Samostatnou otázkou je, zda by se Česká republika měla vydat cestou Rakouska a přijmout vlastní věkové omezení, nebo počkat na společná evropská pravidla.

Zákaz sám o sobě děti neochrání

V celé debatě se někdy zapomíná, že Evropská unie už dnes ochranu nezletilých v digitálním prostředí upravuje. Nařízení o digitálních službách, známé pod zkratkou DSA, ukládá v článku 28 online platformám přístupným nezletilým povinnost přijímat přiměřená opatření k zajištění vysoké úrovně soukromí, bezpečnosti a ochrany dětí.

Platformy tedy nemohou tvrdit, že za bezpečnost dětí odpovídají výhradně rodiče. Mají vlastní povinnosti a musí se zabývat riziky, která jejich služby představují. DSA zároveň zakazuje cílenou reklamu nezletilým založenou na profilování jejich osobních údajů, pokud platforma s dostatečnou jistotou ví, že jde o nezletilého uživatele.

Případné věkové omezení však přináší další otázky. Jak se bude věk ověřovat? Jak zabránit tomu, aby kvůli tomu museli uživatelé předávat platformám zbytečné množství osobních údajů? A co se stane, když děti začnou používat jiné služby nebo si založí účet prostřednictvím starší osoby?

Vedle toho zůstává problém samotného fungování platforem. Ani zákaz přístupu mladších dětí automaticky neodstraní kyberšikanu, sexuální obtěžování, nevhodný obsah nebo algoritmy, které uživatele u obrazovky udržují co nejdéle.

Proto je důležité, aby se debata neomezila pouze na otázku, od kolika let smí dítě používat sociální síť. Stejně důležité je, jaké povinnosti mají provozovatelé a jak stát zajistí, aby je skutečně dodržovali.

Kdo tedy rozhoduje?

Rakouský případ ukazuje, že ochrana dětí na internetu už není jen otázkou jednotlivých rodin nebo národních vlád. Digitální služby překračují státní hranice a pravidla pro jejich provoz se stále více sjednocují na evropské úrovni.

Evropská komise má důvod usilovat o společná pravidla. Rozdílné národní zákony mohou způsobit problémy nejen provozovatelům platforem, ale také samotnému prosazování ochrany dětí. Na druhé straně je pochopitelné, že členské státy nechtějí čekat na dlouhý evropský legislativní proces, pokud považují vlastní opatření za naléhavá.

Z právního hlediska tedy nejde o jednoduchý spor mezi Bruselem a Rakouskem. Jde o hledání hranice mezi pravomocemi Evropské unie a odpovědností členských států. A tato hranice se bude v digitálním prostředí nepochybně řešit stále častěji.

Pro Českou republiku je rakouský případ důležitý také proto, že podobná otázka může brzy stát před našimi zákonodárci. Pokud se rozhodnou zavést věkové omezení sociálních sítí, budou muset počítat nejen s domácí politickou debatou, ale také s pravidly evropského práva.