Bodláky Václava Duška

Lovci štěstí

17. 9. 2018 / Václav Dušek

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Pyšné nuly se holedbají v kolbišti společenské bezvýznamnosti, vystrkují růžky, roztáčí rulety v nekončícím přesvědčení, jak spolknou tučnou výhru. Manifestní bludičky věří na  zázraky; laškování nebere konce, urážky, vulgarita, tupost, malichernost, demokratická laxírka, kdo neřve s námi, řve proti nám! Boření dějin se odehrává po celém světě – ještě včera jsme pouštěli opožděným národům žilou a dnes se podivujeme nad jejich krutostí, bezohledností a nevděkem. Úlitba nejen bohům, vrávoráme nad dějinnými poznatky, bída ducha zachvacuje svět s pravidelností kyvadla. Čekáme na autorského biologa samouka, jak vysvětlí zrození ptáka rosomáka, nevědět znamená tápat! Vyhoření myšlenkových obrů ohrožuje rovnováhu světového míru. Profesorská elita často vrávorá, mrouskající tichošlápkové v aréně Fiškus nabádají k vylepšení životních funkcí národních zájmů. Záludnost se vyplácí. Bandy agentů ohrožují mírotvorce. Zrádci, pilné včeličky. 

Štěstí nedojde, komu nepadají hvězdy.

Patolízalství zabředlo hluboko do ničivých brázd vztahů. Ostny nedůvěry, mocenské podezíravosti, směšné nabubřelosti, výrazné nedoučenosti – přesto se většině společensky daří, neklást si otázky jest  předpokladem k nerušenému hnití, nechuť přijímat kritiku udržuje námi sledovanou kvalitu životních jistot. Kdo nehledá štěstí je dokonalý ignorant, štěstí se povaluje po mnohých cestách, stačí se sehnout, nabrat ho plnými hrstmi do zásoby pro čas budoucí, i nejistý… kdejaká čudla se hlasitě bouří, spouští nekontrolovatelný brajgl, šponuje se  k prasknutí, zběsile protestuje, nehezky prská, zesměšňuje a uráží majestátní popraskané pilíře rozvoje; nalézt štěstí vyžaduje stálou pozornost před nepřítelem. Rádi určujeme, kdo umí, kdo může, kdo nevyrostl ještě z kalhot zvaných roury, no, na každého růženín nezbude, musí mu stačit i měkký kámen. Hrotit politickou rvačku přináší rozervanost a vnitřní neklid. Ne všichni máme pelechy vystlány mechem. Kolik skleněných Golemů skončilo ve střepinách?! Za štěstím kráčí Pepula, šupák, kastrát, domovnice, i ten, kdo vybírá popelnice – jít za štěstím posiluje myšlenku, že přijde den a my vyhrajeme nechutnou  miliardu, milion – stačí hrát, nečekat, nespoléhat na hlasy lumenů, kteří nás vedou do záhuby a ještě o tom nemají potuchy. 

Čidla bezpečí se zasekávají.

Máme opravdu pekelné štěstí, dostatek potravin, vzdělání k dosažení doktorských ruliček, i vodní zdroje vykutáme, na nás je spoleh, vládnou nám samí andělští vykukové, raraši v rouchu beránčím! Bariéry vystavené v minulosti revolučně strženy – dnes máme mnohem více malířů, spisovatelů, herců, tanečníků, milionářských es, dobrovolných roztleskávaček ku štěstí, podivuhodných netvorů, kecalů, kritických velikánů – na někoho vyšel tučně namazaný krajíc chleba, na druhého omrvinky, ale šlapeme za štěstím vytrvale, a je třeba povědět i bezohledně, nemáme k ukojení staletí, ale pouhé roky – nenecháme se zdržovat evangelisty, nefungujícími božími přikázáními, politickými šněrovačkami, bolestnými odrhovačkami, zarputilými kutily. Usedlé bytosti zdržují marathón pokrokových sil blížící se k cílům.

Copak nemáme ohromnou kliku, že nás míjí po léta válečná vřava, prozatím i  pluky emigrantů s odlišnou kulturou, výkladem práva oněch potřebných turistických netvorů, hledajících kus země ke svobodnému žití, k zakládání věroučných komunit – ve vlnách se pohupují loďky i čluny přecpané utečenci, pirátští neomalenci vydělávají tučné prachy; osudy neznáme dostatečně, ale můžeme vzít jed na to, že ti lidé mají sny o obrovitém snadném štěstí, možná i malém, proto podstupují rizika nám neznámá. Přesto, premiérovo furianství – buranství. Nepřijmeme ani sirotky!

Právo na štěstí má být celosvětově uzákoněno.

Země se houpe nekonečným tichým vesmírem, políbena mnohokrát štěstím, vyhřívaná vytrvalým sluncem, rozmazlována nekonečnou láskou – třeba i boží, kdoví. Básnivá budoucnost připravena polknout národy, stmelit, tedy zglobalizovat, zapudit choutky tatrmanů harašících sebezničujícími pumami. Příkrá kritika vychází mnohdy z neznalosti. Věříš ve slušnost, panebože, kolik je ti let. Kázání nefunguje, bohem nestraš, jdi za štěstím bez zábran a přej si, abys došel bez úhony.

Co je štěstí, řečeno s básníkem - muška jenom zlatá.

0
Vytisknout
1116

Diskuse

Obsah vydání | 19. 9. 2018