Srpnový mýtus, aneb Rukopisné boje 2.0

22. 8. 2018 / Karel Dolejší

Amorfní "socialismus s lidskou tváří" zrozený v ČSSR v roce 1968 představuje dnes pouhý epifenomén širších dějin neúspěšných vzpour proti ruskému a sovětskému imperialismu.

Nehledě na sebedramatizaci "nejskromnějšího národa na světě", který se už padesát let zuřivě ohání okřídlenou formulací: "Tak jako já ještě nikdo přes držku nedostal."



Nic tak neusvědčuje ze lži dobové "filozofy" srpnové porážky Pražského jara 1968, jako absurdní tvrzení ohledně "smyslu českých dějin", podle nějž Češi "i tentokrát probojovávali velké ideje příliš brzy". S přílišným předstihem se systém sovětské nadvlády nad střední a východní Evropou pokusili změnit obyvatelé východního Německa, Maďarska či Polska z přelomu 40. a 50. let, jejichž naděje a snahy byly hned vzápětí rozmašírovány pásy tanků. Po sesazení Chruščova bylo však na jakoukoliv reformu sovětského komunismu v satelitních státech beznadějně pozdě. Šance na úspěch byly mizivé a s ohledem na konkrétní průběh čs. "obrodného procesu" dokonce téměř nulové. Řečeno s Ivanem Svitákem, čs. reformní komunisté se v roce 1968 snažili vynalézt kulatý čtverec.

Podívejme se krátce na to, co se vůbec kdy satelitním státům SSSR, které tvořily součást ruského impéria odvolávajícího se během modernizace, industrializace a následné vojenské expanze na vypůjčenou západní ideologii "marxismu", podařilo vůči Moskvě vydobýt. Jugoslávie si vymohla vlastní politickoekonomický model, v němž byl mocenský monopol komunistické strany ornamentován předstíranými prvky participativní společnosti a liberalismem životního stylu - ovšem za cenu tvrdé zpravodajské, zahraničněpolitické a ekonomické konfrontace s Moskvou, přičemž za Stalinova života mnoho nechybělo ani k otevřenému vojenskému střetu. Tito se ubránil před Stalinem, protože měl lepší zpravodajské služby, v rozhodujícím domácím mocenském střetu si počínal ještě tvrději a nelítostněji než sami jugoslávští stalinisté - a mohl se opírat o ekonomickou a vojenskou podporu Západu, jemuž na oplátku nabídl faktické začlenění jugoslávských ozbrojených sil do obrany Itálie před plánovaným útokem Varšavské smlouvy.

Albánie Envera Hodži se po Stalinově smrti postupně přiklonila k Číně a vystoupila z Varšavské smlouvy. Cenou, kterou musela země zaplatit za čínskou verzi stalinismu vyšperkovanou vlastními škipetarskými folklórními prvky, byl vnitřní politický útlak ještě tvrdší než v poststalinském SSSR, absolutní militarizace společnosti a rychle se prohlubující technologické zaostávání chabého, z valné části rukodělného průmyslu.

Mnohem skromnějších výsledků než Jugoslávci dosáhl ultranacionalistický Ceauseskův režim v Rumunsku. Fakticky se mu na přelomu 60. a 70. let povedlo vymoci si určitou nezávislost na SSSR v oblasti zahraniční politiky a také prohloubení vztahů se Západem, zejména s Francií a Británií, které souhlasily i s určitými transfery vojenské technologie (ty však ve výsledku ani nevyrovnaly zaostávání rumunské armády poté, co Kreml přestal s Bukureští sdílet své novější zbraně). Také Ceausescu se ovšem musel připravit na eventualitu sovětského útoku - jak vypověděl bývalý sovětský rozvědčík Vladimir Rezun (aka Viktor Suvorov), útok následující krátce po invazi do Československa byl odvolán doslova v poslední chvíli, když Ceausescu mobilizoval a "rozdal zbraně lidu".

Kádárův režim v Maďarsku po sovětské invazi a potlačení reformistů dbal na absolutní poslušnost vůči Kremlu, zatímco obyvatelům nabídl úlitbu v podobě liberalismu životního stylu v mezích ortodoxně komunistických možností. Maďarům se nežilo úplně špatně, ale politicky si opravdu nemohli příliš vyskakovat.

Příznačné je, že nenajdeme jediný příklad úspěšné vzpoury "lidových mas" vedené zdola proti mocenskému monopolu sovětských komunistů. Ať už studujete události v sovětské zóně Německa, v Polsku či třeba plzeňskou revoltu po měnové reformě, nebo ať se třeba vrátíte k událostem španělské občanské války, opakovaně narážíte na nemožnost úspěchu "spontánní lidové vzpoury" proti totalitní mocenské mašinérii. Kdo se chtěl zbavit moskevského útlaku, musel být přitom sám ještě centralističtější, autoritářštější, bezohlednější a tvrdší, než samotná Moskva. Opačný model až do rozkladu sovětské moci samotné nefungoval, protože měkčí jednoduše nepřežili.

Jinak řečeno, nehledě na absolutně nevhodné, beznadějně opožděné načasování československého pokusu o reformu sovětského komunismu, reálné programy by i v lepších dobách byly v zásadě pouze dva: Rumunská cesta zahrnující určité osamostatnění vůči Moskvě v zahraničněpolitické sféře, nebo kádáristické omezené uvolnění vnitřních poměrů za cenu absolutní poslušnosti vůči Kremlu ve všech ostatních oblastech. Oba zmíněné programy předpokládaly centralizované národní politické vedení, vysokou míru disciplinace obyvatelstva a kompetentní strategický management. Rumunský ani maďarský model samy o sobě v nejmenším nenahrávaly nějaké demokratizaci společnosti, která měla být formálně hlavní ambicí Pražského jara 1968.

***

Fenoménem hodným zvýšené pozornosti je v souvislosti s rokem 1968 český mesianismus a speciálně dobové ukotvení v poválečném šovinismu. Přestože čs. pokus emancipovat se od moskevské nadvlády následoval s velkým zpožděním po sovětské roztržce s Jugoslávií a Albánií a dále po potlačení vzpour v NDR, Maďarsku a Polsku, pokud měli ideologové Pražského jara něčeho neuvěřitelný nadbytek, šlo o pocit vlastní výjimečnosti. Jugoslávie představovala hodně specifický příklad, zatímco albánskou cestou by chtěl jít opravdu málokdo. A vůči Němcům, Maďarům a Polákům byly pak masivně aplikovány nacionalistické předsudky. Československo až do krizového roku 68 bylo považováno - a co je ještě důležitější, také samo sebe považovalo - za vzorového žáčka sovětských soudruhů, který se vždy vyhýbal jakémukoliv srovnávání s revanšistickými Němci, pravicovými Maďary či protiruskými Poláky. Proto by se nominální čs. politické vedení, dokonce i kdyby bylo probíhající společenské změny řídilo jinak než jen formálně, usilovně bránilo jakémukoliv poučení z předchozích pokusů reformovat komunismus, protože dávno neotřesitelně věřilo vlastní propagandě. Východoněmecký, maďarský či polský pokus přece provedly národy, jejichž dějiny "nesměřovaly přirozeně k socialismu", na rozdíl od Nejedlého účelové adaptace Palackého a Jiráska. Češi měli být podle kostrbaté dějinněfilozofické konstrukce "přirozeně" jakýmsi "socialistickým národem", který zkrátka směřuje ke světlým zítřkům nevyhnutelně, silou přírodního zákona.

Asymetrická modernizace české společnosti s přehnaným důrazem na ideologii zakotvila v kolektivní mentalitě opakovaně vykazatelný sklon fatálně podceňovat mocenské faktory, zatímco jsou soustavně přeceňovány rétorika a propaganda. Odtud vznikl sebeklam, podle nějž ČSSR měla nakonec školit Moskvu v komunistické pravověrnosti, protože jedině Praha dokáže zaujmout pozici autority schopné sloučit socialismus s demokracií. - "Tohle udělali mně!", plakal i Slovák Alexander Dubček poté, co mu Sověti názorně demonstrovali, že opravdu nedělí satelity na ideologicky pravověrné a stižené úchylkami - pouze na poslušné a neposlušné.

Dnes, stejně jako před padesáti lety, potřebujeme něco zcela jiného než "myslet socialismus bez tanků" - totiž myslet tanky valící se vpřed kvůli zájmům ruského impéria bez ambaláže v podobě vyprávění o sociálně spravedlivé společnosti či "boje s neoliberalismem". Dnes, stejně jako před půlstoletím, potřebujeme jasně chápat, proč spontánní vzpoura naivní občanské společnosti proti totalitnímu systému, který se klasicky zformoval během 30. let, sama o sobě nikde neuspěla - a že totalita rozhodně nebyla "následkem studené války", jak s oblibou tvrdí ti, kdo natolik slepě milují osmašedesátnický mýtus, že to od nich vyžaduje oběť rozumu a povinnou nevraživost vůči obětním beránkům na Západě.

Dnes, stejně jako před pětaosmdesáti, sedmdesáti či padesáti lety, by měla být zřejmá naprostá politická neplodnost "pravdy prožitku" jednotlivého aktéra, pokud se idiosynkraticky vyhraňuje proti vědomí širších mezinárodněpolitických souvislostí a odmítá srovnávání s jinými "bezpříkladnými" momenty minulosti.

A konečně existují nesporně inteligentnější úvahy než o údajných zásluhách carského režimu ve věci špičkových výkonů klasické ruské hudby či literatury, která bohužel nikterak neindikovala celkový inovační potenciál ruské společnosti. Podobně i čs. umělecká tvorba 60. let, ať už šlo o film, román či populární hudbu, nevypovídá nic o kvalitách celé společnosti či dokonce režimu, který umělce ve srovnání s 50. lety opravdu omezoval výrazně méně. Plodná imaginace v čs. společnosti konce 60. let absentovala snad ještě ve větší míře než praktická soudnost.

***

Cicero tvrdil, že "historie je učitelkou života". Nemůže jí však být tam, kde se místo pravdy sleduje účelový ideologický mýtus jediné zuřivě stranící politické tradice, kde se místo poučení z cizích chyb buduje odrazový můstek k dalšímu prvotřídnímu nadšeneckému packalství, kde velké omyly minulosti slouží pouze za záminku k současné tvrdohlavé zaslepenosti.

Amorfní "socialismus s lidskou tváří" zrozený v ČSSR v roce 1968 představuje dnes pouhý epifenomén širších dějin neúspěšných vzpour proti ruskému a sovětskému imperialismu.

Nehledě na sebedramatizaci "nejskromnějšího národa na světě", který se už padesát let zuřivě ohání okřídlenou formulací: "Tak jako já ještě nikdo přes držku nedostal."

2
Vytisknout
4596

Diskuse

Obsah vydání | 24. 8. 2018