Poplach byl vyhlášen v jednu hodinu 21. srpna a prapor nastoupil na chodbě budovy v 1. poschodí. V té době jsem byl v hodnosti podporučíka ve funkci propagandisty. Zastupoval jsem jako voják základní služby kapitána, který studoval v Praze vojenskou akademii. Měl jsem za sebou lékařskou prohlídku a další formality, nutné ke vstupu do armády po skončení VZS. Scházel jen podpis.
Po nástupu byl prapor informován o situaci a další vývoj jsme sledovali v rozhlase a později po zahájení legálního vysílání v Čs. televizi. Štáb se shromáždil v útvarovém klubu, kam docházely také zprávy o situaci v jiných útvarech. Mimo jiné hlášení, že Sověti vnikli do kasáren v Milovicích, kde jejich tanky prorazily brány. Kuriozní byla zpráva, že jejich vojáci při prohledávání ubytoven bodákem rozřízli kůži bubnu ve skladu hudebních nástrojů, hledajíce - kdo ví, co?
Přemýšleli jsme, "što ďélať". Po zavržení nápadů na založení partyzánských vojsk Šumava jsem navrhl, abychom navázali kontakt s okupanty a přesvědčovali je, že se jedná o nedorozumění a naše armáda pilně střeží šumavskou hranici socialismu a míru, že jejich přítomnosti není třeba, ať se otočí a jedou domů.
K tomu jsem vyhotovil ručně leták v ruštině, psací stroj s azbukou nebyl. Leták jsme rozmnožili na cyklostylu (!) a dopoledne vyrazili já a velitel čety výsadkářů podporučík Š. na motorce do okolí.
U vesnice Janovice na louce u silnice jsme narazili na tanky v síle asi jedné tankové roty. (Mírový stav 11 tanků T55.) Jejich velitel, nadporučík (staršij lejtěnant), nás přivítal s omluvným úsměvem a dovolil, abychom letáky rozdávali tankistům. Z krátkého rozhovoru vyplynulo, že je jim to líto, ale že musí plnit rozkazy.
Na další jednotky jsme toho dne nenarazili. Dostali jsme hlášení, že v blízkých Klatovech dal veltel posádky podplukovník K. preventivně hlídat úřady a pošty našimi vojáky. Podle rozkazu z divize byly všechny vjezdy do kasáren zataraseny tanky. Přicházely další zprávy, také od vojáků, kteří se vraceli z dovolených a opušťáků. Někteří byli svědky střetů civilistů s okupanty a viděli mrtvé.
Můj kamarád, útvarový lékař MUDr. F se vracel ze Slovenska a při pěším přesunu z Hlavního na Smíchovské nádraží přecházel Václavské náměstí právě ve chvíli, kdy nějaký pitomec střílel z protiletadlového kulometu ráže 12,7 umístěného na tanku, na Národní muzeum.
V noci vyrazili do terénu naši průzkumníci, kteří si vyzkoušeli v reálu, co se během výcviku naučili. Byli jsme obklíčeni tanky, které byly vidět na návrších kolem kasáren ve věžovém postavení (na horizontu je vidět jen věž s kanónem). Kromě toho jsme byli zaměřeni oddílem minometů ráže 122.
Druhý leták byl tedy stylizován ostře, slovo "okkupanty" bylo nahrazeno vhodnějším "zachvatčiki". Táhněte domů! Větší uskupení sovětského vojska bylo zjiětěno poblíž vesnice Týnec u Klatov, tak jsme tam na motorce zamířili. Byli již, patrně motostřelci, usalašeni na louce vedle silnice, měli tam stany a závoru, kde stála hlídka.
Té jsme předávali letáky, když tu se objevil podsaditý kapitán a vytrhnul mi štos letáků z ruky. Křičel na vojáky u brány a ti na nás namířili kalašnikovy. Ty vole, padáme, zavelel jsem a při útěku k motorce jsem zaslechl rachocení závěrů. Ten pocit strachu v zádech při rozjezdu nikomu nepřeju. Nevystřelili. To bylo 23. srpna.
Diskuse