Neměli bychom přijímat Chomského výmluvu
9. 2. 2026
/
Fabiano Golgo
čas čtení
4 minuty
Existují výmluvy, které urážejí inteligenci. A pak existují výmluvy,
které předstírají, že inteligence neexistuje.
Omluva rodiny Chomských
patří do té druhé kategorie – zdvořilý text napsaný tak, jako by svět
byl mateřská školka a dějiny bezvýznamná poznámka pod čarou.
Valeria Chomsky nás žádá, abychom uvěřili dojemné bajce: že Jeffrey
Epstein, nejtoxičtější miliardář své doby, jim vstoupil do života
převlečený za neškodného filantropa; že si manželé přečetli investigaci
Miami Herald, ale jaksi jí neporozuměli; že Noam Chomsky –
profesionální skeptik impérií, lovec skrytých struktur moci – byl naivně zmanipulován mužem, jehož zločiny už tehdy zaplavovaly titulní stránky po
celém světě.
Tohle není vysvětlení. Je to pokus umrtvit realitu.
Začněme u ústředního alibi: „Byli jsme nedbalí a důkladně jsme si neprověřili jeho minulost.“
Nedbalí? Chomsky si vybudoval kariéru na obviňování novinářů, akademiků i
občanů právě z tohoto hříchu. Existují celé knihovny, v nichž kárá svět
za to, že nespojil body, které byly mnohem méně viditelné než Epsteinovy
zločiny. A teď máme uvěřit, že pár žijící v New Yorku, čtoucí velké
deníky, pohybující se v elitních akademických kruzích, nějak přehlédl
to, co už věděli taxikáři, studenti i večerní televizní satirici?
Nežili na Marsu. Seděli u Epsteinova stolu.
Pak přichází tvrzení o podvodu: Epstein lhal, manipuloval, vytvořil narativ.
Ano, Epstein lhal – jako všichni predátoři. Skutečná otázka ale nezní,
zda lhal, nýbrž proč byl tenhle klam tak ochotně přijat. Epstein
nezaklepal Chomským na dveře jako pekař. Přišel s penězi, přístupem,
soukromými letadly, pařížskými byty, manhattanskými paláci a s
nezaměnitelným pachem moci. Přijímat takovou pohostinnost a zároveň si
nárokovat morální nevinnost je jako koupat se ve splašcích a tvrdit, že
jste si ničeho nevšimli.
Následuje kontextová výmluva: Noam Epsteinovi jen radil jako někomu, kdo je pronásledován médii.
Tady se omluva mění v morální parodii. Radit muži obviněnému ze
systematického sexuálního zneužívání nezletilých, aby „ignoroval
hysterii“, není neutrální akt. Když Chomsky označil pobouření za součást
přehnané atmosféry kolem zneužívání žen, nemluvil abstraktně. Mluvil
konkrétně – o tomto případu, těchto obviněních, těchto obětech.
Nemůžete kritizovat „cancel culture“, zatímco sedíte u stolu beztrestnosti.
Valeria tvrdí, že Noam nikdy neútočil na ženské hnutí. Možná ne
úmyslně. Ale když intelektuální obři zlehčují obvinění jako mediální
hysterii, dodávají ticho kyslíku. Moc nepotřebuje hlučné obhájce; daří
se jí díky respektovatelným pochybnostem.
Dále jsme ujišťováni, že navštěvovali Epsteinovy domy, jeho ranč, jeho salony – ale ne ostrov.
Tahle obhajoba patří do soudní frašky. Jako by morální kontaminace
vyžadovala překročení námořní hranice. Jako by bylo vykořisťování
geograficky omezené jako zábavní park. „Spali jsme v jeho bytech,
přijímali jeho pohostinnost, užívali si jeho štědrost – ale ne ten pozemek.“ Ta věta je svou absurditou téměř poetická.
Pak přichází metafora trojského koně. Epstein prý Noama obklíčil,
sváděl ho intelektuálními debatami, dary a finanční pomocí. Opět si
všimněme převrácení rolí: miliardářský predátor se mění v aktivního
činitele; světově proslulý intelektuál v pasivní oběť. Muž, který učil
generace, jak elity vyrábějí souhlas, nyní tvrdí, že souhlasil, aniž by
si toho všiml.
A nakonec peníze. Dvacet tisíc tady, dvě stě sedmdesát tisíc tam –
nic nevhodného, nic podezřelého. Jen přátelská pomoc od odsouzeného
sexuálního delikventa globální morální autoritě. Máme věřit, že šlo o
čistou náhodu, nezatíženou symbolikou, mocí či závislostí. Peníze zřejmě
kazí jen ostatní.
Tato omluva neselhává proto, že by byla málo podrobná. Selhává proto, že v ní chybí stud.
Žádá nás, abychom přijali, že inteligence mizí tam, kde začíná
pohodlí; že skepse usíná, když přijde pozvání na večeři; že morální
přísnost platí jen pro nepřátele, nikdy pro přátele se soukromými
tryskáči.
Tragédie nespočívá v tom, že byl Chomsky oklamán. Tragédie spočívá v tom, že byl konzistentní:
důsledně tvrdý k vzdálené moci, důsledně shovívavý k blízkým
privilegiím. To není pokrytectví z nepozornosti. To je pokrytectví z
blízkosti.
A žádná pečlivě volená slova nezakryjí zřejmý fakt: když Epstein zaklepal, dveře nebyly jen otevřeny. Byly dokořán – a zdvořile.
377
Diskuse