Hind Rajab: Film, který jsem se bála vidět

19. 12. 2025

Vidíte pouze pracovníky záchranného centra v jejich kanceláři v Ramalláhu (film byl ve skutečnosti natočen v Tunisku) – počítače, skleněné přepážky, výhled na oblohu, který je sice úchvatný, ale sterilní. Jejich úkolem je koordinovat: získat povolení pro sanitku v Gaze, aby mohla dítě vyzvednout. Cesta sanitky trvá osm minut, ale auto nemůže vyrazit, dokud není schválena jeho mise a trasa – nikdy se nedozvíme, kým přesně. Nakonec, jak jsem věděla už předem, bude sanitka ostřelována izraelskými silami a všichni zemřou.

Když jsem se bránil jít na ten film, neuvědomila jsem si, že tyto smrti nejsou jeho tématem. Tématem filmu je morální újma způsobená lidem, kteří se na těchto smrtích podíleli, i když se jim snažili zabránit. Kdybych to věděla, možná bych se bála jít na film „The Voice of Hind Rajab“ ještě víc, protože toto téma se mě dotýká ještě více.

Nejdůležitějším slovem v tomto filmu je „koordinace“. Toto slovo je šeptáno a křičeno, vyslovováno s zoufalou potřebou, vykřikováno s pohrdáním a vyvoláváno, jako by to bylo kouzelné zaklínadlo.

Je to dlouhý proces a jako každý byrokratický proces spočívá především v čekání. Omar, další záchranář, který mluvil přímo s Hind, považuje čekání za nesnesitelné. Chce obejít koordinaci a vyslat sanitku přímo. Mahdi však nemůže riskovat životy záchranářů v terénu.

Slovo „koordinace“ mě zaujalo, protože toto slovo – v němčině Gleichschaltung - zglajchšaltování – mělo v Německu 30. let 20. století zvláštní význam. Používalo se k popisu procesu, kdy se lidé a instituce podřizovali: univerzity přijímaly nacistickou politiku, významní podnikatelé a akademici přísahali věrnost Hitlerovi nebo nosili nacistické symboly. Někteří lidé se „koordinovali“, protože věřili v nacistický projekt, jiní se koordinovali, protože měli pocit, že to posune jejich kariéru nebo přinese zisky jejich podnikům, a další se koordinovali, protože měli pocit, že nemají na výběr.

(Režisérka Ben Hania mi v e-mailu sdělila, že si této souvislosti nebyla vědoma. „Ve filmu je termín ‚koordinace‘ přímým překladem“ arabského slova „tanseeq“, napsala. „Jakákoli podobnost s jinými historickými významy tohoto termínu je čistě náhodná a nebyla součástí mého záměru ani reference při natáčení filmu.“)

Lidé v tomto filmu nemají jinou možnost než koordinovat, ale jejich vztah ke koordinaci je odlišný. Mahdi to zřejmě považuje za svou povinnost dodržovat pravidla, protože tak zůstane naživu co nejvíce lidí. Omar vidí sebe a své kolegy jako spoluviníky, kteří způsobili strach, zranění a nakonec smrt malé holčičky. Mahdi ukazuje na fotografie zemřelých záchranářů z Gazy: snaží se chránit ty, kteří zůstali. Omar na něj křičí. „Jak se můžeš koordinovat s armádou, která zabila je a všechny ty lidi?“ ptá se. Nakonec dojde k rvačce. Omar nadává na zelená světla a koordinaci a křičí: „Kvůli lidem, jako jsi ty, jsme okupovaní.“ 

Před pár lety jsem několik měsíců reportovala o podzemní síti ruských dobrovolníků, kteří dělali podobnou práci a dostávali lidi z okupovaných nebo obléhaných částí Ukrajiny. Lidé, se kterými jsem mluvila, byli proti válce, ale jejich práce zahrnovala zdánlivě nekonečnou řadu kompromisů, velkých i malých. Nejtěžší případy – například velmi nemocní nebo starší lidé, kteří museli být evakuováni sanitkou – vyžadovaly, aby dobrovolníci spolupracovali s ruskou armádou, tou samou armádou, která měnila ukrajinská města v trosky, trosky, ze kterých museli být lidé zachraňováni. Bylo mi řečeno, že někdy, po záchraně lidí, je ruské propagandistické médium využilo k ilustraci údajné krutosti Ukrajinců a humanity ruského státu. Dobrovolníci pokračovali ve své práci, s velkým osobním rizikem, protože se rozhodli, že jim zachraňování životů je důležitější než to, že jsou využíváni propagandistickou mašinérií.

V jedné části „The Voice of Hind Rajab“ Omar navrhuje, aby palestinské ministerstvo zdravotnictví zavolalo izraelské armádě a navrhlo jim, aby Hind zachránili a využili ji pro propagandistické účely. Lidé v místnosti jsou tím návrhem zjevně šokováni. Může to znít geniálně, ale nefungovalo by to. Ve vzduchu visí nevyslovené porozumění – Palestinci byli izraelskými médii tak důkladně dehumanizováni, že je nemyslitelné, aby i pětiletá holčička mohla být vnímána jako něco jiného než nepřítel.

Nakonec je schválena trasa, ale stále není „zelená“. Malá holčička samozřejmě nechápe, proč jí dospělí nedokážou pomoci. Jedna z žen, záchranářka Rana, se snaží vysvětlit, že záchranáři jsou jako jedna velká rodina a že „moji bratři a sestry z Červeného půlměsíce to koordinují“, a dodává: „Přísahám, děláme, co můžeme.“

Opakuje: „Musíme se koordinovat, abychom se tam dostali.“ Uplynuly již více než dvě hodiny.

Jedno z posledních slov, která slyšíme, patří Hindině matce. Byla připojena, aby mohla mluvit se svým dítětem. Chce vědět, zda se tým koordinoval. Záchranáři ji ujišťují, že ano.

Byli asi 50 metrů od Hind, když byla sanitka ostřelována. Poté holčička ještě asi hodinu žila.