Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Macinka a konec klimatické krize

18. 12. 2025 / Matěj Metelec

čas čtení 3 minuty

„Dnešním dnem v české republice skončila klimatická krize,“ prohlásil Petr Macinka vzápětí poté, co se ujal role ministra životního prostředí. Kdyby to byla pravda, pravděpodobně bychom se mohli těšit na ladovské Vánoce. Podobné vyhlášení konce komplexního globálního fenoménu ex cathedra nezapře trumpovskou inspiraci, což znamená, že nás ani o letošních svátcích sníh nečeká. K trumpovskému duchu patří i to, že Macinkův výrok nenaznačuje, že by si dotyčný myslel, že téma klimatické krize přišlo na svět českou ministerskou vyhláškou a stejně snadno jej šlo zase ukončit. Je to performance, jejímž prostřednictvím Macinka potvrzuje dobytí vytčené mety, tedy ministerstva životního prostředí. Zároveň je v Macinkově prohlášení možné číst postmoderní přesvědčení o prométheovské moci diskurzu: performativní síla slova dopadne na společenské vědomí jako buchar.

Kdo ví, co si Macinka vlastně skutečně myslí o globální změně klimatu – je přesvědčen o tom, že jde o rafinované spiknutí proti kapitalismu? Pomýlené přehánění? Možná dokonce v její realitu věří a jen cynicky sleduje své osobní zájmy, které spojil s jejím popíráním? Jestliže v demokracii platilo, že politické konflikty nad spornými tématy představovaly proces, jehož prostřednictvím se dosahovalo (vždy dočasného) konsenzu v době nikdy nekončících kampaní, založených na neustálé reprodukci a stvrzování konfliktních identit (a nikoli pozic), což nevyhnutelně rozbíjí veřejnou diskuzi, je osobní přesvědčení, nemluvě o racionalitě, podřízeno imperativu excesu. Projevovat odhodlání plnit vůli voličů není zdaleka tak důležité, jako jim dávat najevo, že jsem tady a nelze mě přehlédnout.

Tímto způsobem je srozumitelný také pokus nechat české zájmy na schůzce ministrů životního prostředí EU reprezentovat Macinkovým slovenským protějškem Tomášem Tarabou, pokus - dlužno dodat - nakonec neúspěšný. Vše domlouval podle Macinky Filip Turek, a v tom směru celou věc novopečený ministr komentoval: „Je to přání Filipa Turka, je to domluveno.“ Je zajisté kuriózní, aby ministra úkoloval člověk, který není ani ve vládě, ani není členem strany, v níž dotyčný nadto figuruje jako předseda – celé to působí jako z nějaké parodické scénky ze Saturday Night Live. Ale to nakonec vůbec nevadí, protože coby pravicový populista můžete bez obav působit zcela groteskně, naopak je to často důležitou součástí vaší strategie posouvat hranice přijatelného.

Oslnivým příkladem je tu samozřejmě Donald Trump, který v posledních dnech posunul zas o něco dál svůj cosplay monarchie, když oznámil, že ke dvou stému padesátému výročí od Deklarace nezávislosti vydá Americká mincovna dolarovou minci s jeho hlavou. O něco podobného se naposled pokusil v roce 1926 prezident Coolidge, který však „pouze“ přidal svou hlavu k té Washingtonově, mince ovšem byla tak nepopulární, že z milionu vyražených se jich mincovně vrátilo 860 tisíc. Drzost, pitomost, ba i vyloženou ničemnost lze ovšem vždycky prezentovat jako odhodlání neustoupit nepřátelům, kteří sice nejsou aktuálně u moci, ale přesto disponují řadou skrytých pák (deep state). Jde vlastně o takovou obdobu zostřování třídního boje v socialismu.

Směs ublíženosti a megalomanie je veleúspěšným emocionálním koktejlem oligarchizující se demokracie. Odpovědí bude muset být nakonec nejspíš jiná emoce, protože tradiční politická racionalita, která příliš často znamenala hlavně diskuzi dvou starších mužů v drahých oblecích, tady prostě a jednoduše nestačí.