Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

„Ať ekonomika křičí!“: Pinochetův puč pohřbil allendovské naděje. Operace Kondor na eliminaci „marxistické hrozby“ v Jižní Americe, zejména v Argentině

18. 12. 2025 / Daniel Veselý

Samotný Salvador Allende se do hledáčku Bílého domu dostal dlouhou dobu poté, než se nastěhoval do prezidentského paláce. Ústřední zpravodajská služba v roce 1964 vynaložila více než 2,6 milionu dolarů na předvolební kampaň křesťansko-demokratického kandidáta, zčásti též proto, aby zabránila Allendovu nástupu do prezidentského úřadu (219). CIA se vměšovala i do chilských parlamentních voleb, třeba v roce 1965, kdy finančně podporovala „své“ kandidáty, přičemž zvláštní memorandum agentury signalizovalo úspěch programu při vyřazení levicových kandidátů z politické soutěže. Národní bezpečnostní archiv dokládá, jak prezident Richard Nixon v září roku 1970 v zuřivé reakci na Allendovo vítězství v prezidentských volbách nařídil CIA, aby rozpoutala státní převrat v Chile (220). Podle ručně psaných poznámek ředitele CIA Richarda Helmse vydal Nixon explicitní pokyny, aby zabránil nově zvolenému chilskému prezidentovi Salvadoru Allendemu nastoupit v listopadu toto roku do úřadu prezidenta – nebo aby vytvořil podmínky pro jeho svržení, pokud by se prezidentem stal. Helms si dělal poznámky, zatímco prezident volal po změně režimu v této jihoamerické zemi, kde byl poprvé do nejvyššího úřadu svobodně zvolen socialistický kandidát. Je tedy zřejmé, že Allendeho volební triumf přestavoval v jistých ohledech větší riziko než Castrova Kuba, když Spojené státy znaly politický background Salvadora Allende. Meetingu s americkým prezidentem v září 1970 se zúčastnili také poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger a ministr spravedlnosti John Mitchell. Peter Kornbluh, který má v Národním bezpečnostním archivu na starosti chilský projekt a který napsal knihu The Pinochet File, označil toto setkání v Oválné pracovně za první významný krok k podkopání chilské demokracie a podpoře nástupu vojenské diktatury. Další archivní materiály pojednávají o postojích předních amerických činitelů k politické situaci v Chile více než měsíc před prezidentskými volbami, kdy se Washington rozhodl v utajení prozkoumat možnost provedení vojenského puče jako součást nouzového plánu pro případ Allendeho vítězství v nadcházejících prezidentských volbách (221). Čtyři dny po těsném vítězství Salvadora Allendeho v prezidentských volbách se za Kissingerova předsednictví sešel tzv. 40 Comittee, který dohlížel na provádění tajných operací, aby projednal situaci v Chile. Na konci schůzky Henry Kissinger zúčastněné činitele požádal o chladnokrevné zhodnocení všech „pro a proti, problémů a vyhlídek, jež by přinesly zorganizování vojenského puče s americkou pomocí“. Kissinger spolu s ředitelem CIA Helmsem navzdory varování svých podřízených neoblomně stáli za odstavením Allendeho od moci. Ačkoli se CIA v utajení pokusila rozpoutat změnu režimu v Chile už na podzim roku 1970, její úsilí nakonec přišlo vniveč (222). Tajné memorandum Národní bezpečnostní rady líčí konsensus předních amerických politiků v hodnocení „demokratického Allendeho zvolení“ a „jeho socialistického programu podstatných změn v Chile ohrožujícího zájmy USA“, což je tradiční magická formule o fatálním riziku americké dominanci tváří v tvář neúprosnému dominu - a taktéž existence politického modelu, který by mohl inspirovat ostatní země pod americkou knutou, jak ilustrují jiné dokumenty: „Naší hlavní obavou v Chile je případná konsolidace moci Allendovy vlády a upevnění její pozice. Světu se Allende bude jevit jako úspěšný,“ vysvětlil prezident Nixon, když svému týmu pro národní bezpečnost nařídil, aby si osvojil agresivní program s cílem podkopat Allendeho manévrovací schopnosti v jeho úřadě. Národní bezpečností úřad publikoval sbírku dokumentů do detailu popisujících, jakými způsoby prezident Richard Nixon a jeho poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger prosazovali politiku destabilizace v Chile; operace, která vytvořila „nejlepší podmínky“ pro vojenský převrat ze dne 11. září 1973, jak se později vyjádřil Kissinger (223). Podle Petera Kornbluha tyto vládní dokumenty dokládají záměr amerických vládních činitelů podkopat schopnosti Salvadora Allende vládnout a následně jej svrhnout, aby nemohl vytvořit úspěšný a atraktivní model strukturálních změn, který by mohly napodobit jiné země. Washington si tedy moc dobře uvědomoval rizika plynoucí z úspěšné implementace Allendových reforem pod hlavičkou „chilské cesty k socialismu“. Ze setkání Nixona s Kissingerem a ministrem spravedlnosti Mitchellem pár dní po těsném volebním vítězství Salvadora Allende v prezidentském klání se uchoval písemný záznam navrhující, aby se na destabilizační aktivity v Chile vynaložilo 10 milionů dolarů na „full-time job nejlepších mužů, které máme k dispozici“. „Ať ekonomika křičí“ (224), vyzvedává memorandum nutnost podvratných ekonomických aktivit proti Chile. Ekonomická válka Spojených států proti Chile za úřadování prezidenta Allende představovala integrální součást amerických diverzních snah o změnu režimu. Washington na Chile uvalil neviditelnou blokádu, zastavil přísun mezinárodní finanční pomoci a podpory, zařídil omezení půjček od Světové banky a Meziamerické rozvojové banky určených Allendově vládě, zatímco udržoval kontakty s chilskou armádou a financoval militantní opozici podporující převrat (225). Bílý dům v rámci subverzní kampaně proti Allendeho Chile spustil propagandistickou mašinérii proti Allendeho vládní koalici, příkladně protiallendovský chilský deník El Mercurio obdržel od CIA nejméně 1,5 milionu dolarů na špinavou mediální kampaň proti Allendovi a programu jeho politické platformy. Peter Kornbluh soudí, že projekt El Mercurio pomohl připravit půdu pro úspěšný převrat v Chile.

A jakých že to strašlivých hříchů se chilský prezident Allende a jeho levicová koalice Unidad Popular (Lidová jednota) vlastně dopustily? Jakých to kacířských reforem se tento „marxistický politik“ ve své mateřské zemi dopustil? Odpověď na tuto kruciální otázku nám opět podávají americké vládní písemnosti (226).  Allende chtěl reformovat zdravotnictví, zemědělství a školství a investovat do dalšího znárodňování chilských podniků. Chilský prezident navýšil podíl znárodněných farem a podniků. V průběhu jeho vlády rostly mzdy a během prvních několika měsíců se podařilo udržet inflaci na uzdě, ačkoli později Chile zachvátily hospodářské problémy (způsobené do neopominutelné míry diverzní kampaní v režii Bílého domu). V prosinci 1970 Allende navrhl novelu chilské ústavy, která povolila vyvlastnění těžebních společností. Chilský kongres novelu o znárodnění schválil v červenci 1971 a pět dní poté vstoupila v platnost, pokračují dokumenty americké vlády s tím, že americké podniky získaly buďto malou, anebo žádnou finanční kompenzaci. Nicméně politik Salvador Allende se těšil značné přízní v chilské společnosti už během 60. let, kdy se mu snažila na kobylku dostat CIA (227). Allende přišel se slibem, že redistribuuje bohatství, chtěl skoncovat se zahraniční kontrolou nad chilskou ekonomikou a prosazoval participativní demokracii ve správě jednotlivých podniků. Allendových tisíc dní v prezidentské funkci vzbudilo naděje milionů lidí v Chile, když prezident znárodňoval klíčová odvětví průmyslu, prohluboval vzdělávání obyvatelstva a posiloval pozice běžných zaměstnanců. Když byla Allendova vláda u moci první rok, poměrně úspěšně se jí dařilo prosazovat její politickou agendu, zatímco opozice nebyla nijak zvlášť aktivní (228). Mezitím Bílý dům kladl velkou váhu na rezolutní řešení chilského problému, jak stojí v memorandu adresovaném v listopadu 1970 prezidentovi Nixonovi poradcem pro národní bezpečnost Henry Kissingerem (229). Doyen americké diplomacie pro setkání členů Národního bezpečnostního výboru v listopadu 1970 definoval „dimenzi problému“, tj. zvolení Salvadora Allende chilským prezidentem pro USA „představuje jednu z nejzávažnějších výzev, jakým kdy na této polokouli čelily“. „Naše rozhodnutí, jak v této věci postupovat, může představovat nejvýznamnější a nejobtížnější zahraničně-politické rozhodnutí, které budete muset v tomto roce učinit, protože události, které se v Chile odehrají v příštích šesti až dvanácti měsících, budou mít dopady daleko nad rámec vztahů mezi Spojenými státy a Chile. Budou mít dopad na dění v ostatních regionech Latinské Ameriky a rozvojového světa, na to, jaká bude naše budoucí pozice v této části světa, a na celkovou situaci ve světě, včetně našich vztahů se Sovětským svazem. Ovlivní dokonce i samotné pojetí naší role ve světě,“ sděluje Kissinger prezidentovi Nixonovi. „Allende je tvrdý, oddaný marxista,“ pokračuje Kissinger, „jenž se chápe moci s hlubokou antiamerickou předpojatostí. Komunistická a socialistická strana tvoří jádro jeho politické koalice, jeho mocenské základny (…) Konsolidace politické moci v Allendeho rukách „by proto vyvolala velmi vážnou hrozbu pro naše zájmy a postavení v této části světa a ovlivnila by vývoj a naše vztahy s ostatními zeměmi ve světě,“ konstatuje Kissinger poukazuje tak na nechuť impéria obnažit jakékoliv zakolísání a nevoli uznat právo Chile na nezávislé politické a ekonomické směřování. V memorandu Kissinger prezidentovi navrhuje, aby se Allendemu začal „bránit tak mocně, jak jen to bude možné“ a aby Spojené státy udělaly vše, co je v jejich silách, aby zabránily Allendemu v konsolidaci moci. Bílý dům by podle Kissingerova mínění měl dbát na to, aby americká opatření vypadala jako reakce na kroky Allendovy vlády.

Mezitím CIA nezahálela, když v letech 1970–1973 její chilská pobočka shromažďovala operační zpravodajské informace nezbytné pro spolehlivou realizaci převratu (230) – seznamy osob určených k zatčení, klíčová civilní zařízení a personál, který bylo naopak třeba ochránit, - a pracovala na vládních pohotovostních plánech pro případ vojenského povstání.  Tato zpravodajská síť v letech 1972 a 1973 monitorovala podrobnosti o přípravách puče. Agentura v průběhu července, srpna a září 1973 získávala intel o přípravách puče vojenskou skupinou, jíž se 11. září téhož roku nakonec úspěšně povedlo provést státní převrat. Ústřední zpravodajská služba měla k dispozici zpravodajské zprávy o plánování převratu vojenskou skupinou už tři měsíce před pučem (231). Washington souběžně se špionážními aktivitami, finanční podporou chilské opozice a nestátních institucí, ekonomickým nátlakem na chilské hospodářství v deklarované snaze sabotovat Allendeho vládnutí, aby mohl být odstaven od moci, pokračovala ve financování celé řady propagandistických aktivit generováním článků publikovaných v evropských a latinskoamerických novinách, ke slovu se dostaly i protiallendovské nóty (vypracované CIA) na stránkách zahraničních tiskovin, a dokonce i mezinárodní tiskové asociace. Tentýž scénář platil i pro chilské sdělovací prostředky. Agentura vydávala několik časopisů s celostátní cirkulací, velké množství knih a „speciálních analýz“. Vytvářela (dez)info materiály pro publikaci a vysílání v opozičních novinách, dvou týdenících, pro všechny rozhlasové stanice v rukou opozice a v několika televizních pořadech. Ovšem podle dokumentace CIA hrála propagandistická mašinérie, především financování výše uvedeného deníku El Mercurio, zásadní roli při přípravě klimatu pro vojenský převrat (232).

I když CIA, Henry Kissinger a další oficiální zdroje popírají přímou účast USA na násilném svržení prezidenta Allende, americká politická strategie explicitně zaměřená na odstranění nepoddajného prezidenta trvající v intenzivní fázi v letech 1970 až 1973 (dohromady od roku 1964) bezesporu vytvořila příznivé klima pro pučisty v Santiago de Chile. Investigativní novinář Seymour Hersh ve svém resumé o podvratné americké činnosti v Chile na stránkách New York Times (233) cituje ředitele CIA Williama E. Colbyho, který sdělil Kongresu, že Nixonův kabinet na tajné operace CIA v Chile autorizoval v době, kdy v Santiagu úřadoval prezident Allende, více než osm milionů dolarů. Colby v roce 1974 prozradil, že 40 Comittee chválil v srpnu 1973, tedy měsíc předtím, než se vojenská junta v čele s generálem Pinochetem chopila moci v Santiagu de Chile, výdaje ve výši jednoho milionu dolarů na aktivity „další politické destabilizace“ v Chile. Tento plán byl nakonec zrušen, jelikož o necelý měsíc později proběhl vojenský převrat. Hersh ve svém textu uvádí, že krátce po Allendeho svržení se objevily nepotvrzené zprávy, že stávka řidičů kamionů, jež představovala zásadní prvek společenského neladu a chaosu předcházejícího změně režimu, agentura alespoň zčásti financovala. Sám Colby odmítl vyloučit nařčení, že některé protiallendeovské demonstrace v Chile mohly být podporovány prostřednictvím dceřiných společností amerických korporací v Brazílii nebo jiných latinskoamerických zemích, konstatuje Hersh. Jinými slovy: opakovaná popření jakékoliv účasti na změně režimu v Chile v roce 1973 ze strany Ústřední zpravodajské služby, Henryho Kissingera a dalších amerických činitelů, v tomto světle vyzní poněkud falešně, pokud na tragické události v Chile nahlížíme celistvě a ideologicky nezatíženě: CIA zahájila své „protimarxistické“ tažení v Chile už v roce 1962 za Kennedyho prezidentského mandátu, očividně v šířeji pojatém kursu proti podvratné Kubě a její ostudné troufalosti vzít správu svých věcí do vlastních rukou. A právě totéž hrozilo - a nakonec se stalo skutkem - v Chile, kde chtěl prezident Allende provádět takovou politickou agendu na domácí půdě i v zahraničí, která by byla nezávislá na diktátu regionálního hegemona. A jak vyplývá z Hershova resumé – a jak už bylo řečeno -, CIA poprvé proti Allendemu intervenovala v roce 1964, kdy se ucházel o prezidentské křeslo, aby podpořila jeho protikandidáta z Křesťanskodemokratické strany Eduarda Freie. A díky cíleně zaměřené kampani Washingtonu předejít jím designované marxistické hrozbě v Allendeho Chile, kupováním si médií a opozičních stran, stoupajícím finančním injekcím na rozvratné operace nedlouho před samotným pučem a podílem na rozdmýchávání sociálního chaosu a možnou podporou protiallendovských demonstrací předala moc v Santiagu pučistům v čele s generálem Pinochetem na zlatém podnose. Spojeným státům se podařilo v Chile také vytvořit příznivé prostředí pro nastolení represivního diktátorského režimu, který padl až v roce 1990.

Americká vláda vedená Richardem Nixonem a Henry Kissingerem poskytla juntě diplomatickou, finanční a logistickou podporu, a to s plným vědomím jejího kontrarevolučního násilí a teroru (234), jak ve své publikaci A Century of  Revolution argumentuje odborník na Chile Peter Winn, který doplňuje dosavadní mezery v chápání americko-chilských vztahů za Allendova prezidentského mandátu. Odtajněná vládní dokumentace Spojených států dokazuje vměšování se a spolupachatelství Bílého domu jak na událostech předcházejícím převratu, tak během jeho násilných dopadů. CIA, jak se zdá, měla dokonce prsty v první politické vraždě za Allendovy vlády v říjnu 1970, kdy agenturou najatí, zaplacení a vyzbrojení zabijáci usmrtili armádního velitele, generála René Schneidera. Státní převrat v Chile připravila tři roky trvající utajená americká intervence c Chile zahrnující záměrnou destabilizaci Allendovy vlády a prosazování vojenského převratu. Nejenže Američané předali pučistům seznam osob k zadržení, ale americká armáda ujistila generála Pinocheta, že kdyby vedl puč, americká vláda ho podpoří, pokračuje Winn. Za takové situace měli chilští vzbouřenci v armádě na růžích ustláno a mohli bez obav Allendeho odstranit.

Ráno 11. září 1973 provedli vzbouřenci v armádě vedení generálem Augustem Pinochetem státní převrat a bez problémů převzali kontrolu nad zemí. Vojenské letouny bombardovaly prezidentský palác La Moneda. Allende nakonec spáchal sebevraždu poté, co pronesl poslední vzdorný projev k národu. Generál Augusto Pinochet, který kdysi vyjadřoval loajalitu k chilské ústavě, se stal novým vůdcem země. Vojenská junta zahájila nemilosrdnou kampaň proti komunistům a socialistům, když vyhlásila stanné právo, aby tak ukončila sociálně-demokratický experiment Allendovy vlády. Politické strany byly rozpuštěny a univerzity uzavřeny. Začal proces rozsáhlého zatýkání politických oponentů (235). Henry Kissinger v jednom ze svých prvních rozhovorů s prezidentem Richardem Nixonem po vojenském převratu v Chile prohlásil: „Chilská záležitost se vyřešila a tisk samozřejmě krvácí, protože byla svržena prokomunistická vláda (…) Neudělali jsme to, tedy pomohli jsme jim,“ jak vyplývá z odtajněných přepisů telefonního hovoru. „Za Eisenhoverovy doby by nás považovali za hrdiny“, pokračuje Kissinger. „To je pravda. A tak to také bude. Ale poslouchej, pokud jde o lidi, řeknu ti, že jim liberálové v této věci jejich kecy nespolknou,“ odvětil mu Nixon (236). Augusto Pinochet se stal vítanou volbou Nixonova Bílého domu, neboť vždy je lepší na ruku jdoucí fašista než samozvaný socialista ohrožující svou prolidovou politikou zájmy velkého byznysu, plánovačů a stratégů v Bílém domě.

Pinochetova vojenská junta v měsících následujících po svržení prezidenta Salvadora Allende, který si v osudný den raději vzal život, než aby padl do rukou rebelujících generálů, rozhodně nepostupovala v rukavičkách. Mezi tisíci uvězněnými členy a přívrženci Allendeho levicové koalice Unido Popular zadržovanými na fotbalovém stadionu byl i oblíbený folkový zpěvák a politický aktivista Victor Jara. Stráže Jaru opakovaně bily a mučily ho. Když mu zlámaly prsty a ruce, s výsměchem ho požádaly, aby zahrál na kytaru a zazpíval pro své spoluvězně. Jara vzdorně zazpíval píseň Venceremos - ústřední skladbu Allendeho koaliční platformy v průběhu jeho prezidentské kampaně, která se stala levicovou hymnou v celém Chile (237). Krátce nato Pinochetovi katani provrtali jeho tělo kulkami. Jarův tragický osud se stal symbolikou zločinné a kruté povahy Pinochetovy diktatury, jíž se (nejen) v českém politickém a mediálním prostoru opakovaně dostávalo chvály.

Odtajněné dokumenty Národního bezpečnostního archivu přinášejí zprávy o činnosti tajné chilské policie DINA zřízené dekretem na jaře roku 1974 (ačkoli oficiální vznik DINA lze datovat už do listopadu 1973) zodpovědně za některé z nejtypičtějších zločinů proti lidským právům spáchaných tímto režimem (238). Dekret vojenské junty obsahoval také tři tajné články, které DINA zmocňovaly ke sledování podezřelých osob, jejich zatýkání, věznění a eliminaci kohokoli, koho režim označil za svého odpůrce. Nový dekret poskytl tajné policii legální a oficiální požehnání, ačkoli ta již byla v té době plně aktivní, jak tehdy podle Národního bezpečnostního archivu Washington informoval vojenský přidělenec. Ostatní členové chilské armády chápali rozkaz junty o zřízení tajné policie DINA jako základ, na němž bude vybudována policejní síla typu gestapa, stojí psáno v archivu. DINA operovala jako vojenská organizace existující mimo oficiální bezpečnostní struktury a podléhala přímo šéfovi junty Pinochetovi. CIA v roce 2000 odtajnila zprávu, v níž agentura přiznává své úzké vztahy s násilnickým režimem generála Augusta Pinocheta (239). Zpráva s názvem Činnost CIA v Chile odhaluje, že šéf chilské tajné policie DINA Manuel Contreras byl v roce 1975 na výplatní pásce CIA a Ústřední zpravodajská služba s ním udržovala kontakt i dlouho poté, co v roce 1976 přímo ve Washingtonu, D.C. zosnoval zavraždění bývalého chilského velvyslance Orlanda Leteliera a jeho amerického spolupracovníka Ronniho Karpena Moffitta. CIA zahrnula generála Manuela Contrerase na svou výplatnici jen několik měsíců poté, co dospěla k závěru, že „Contreas představoval překážku v rozumné politice junty v lidskoprávní oblasti“. „CIA po svržení prezidenta Allendeho aktivně podporovala vojenskou juntu,“ konstatuje se ve zprávě CIA. Spousta Pinochetových důstojníků se podílela na systematickém a rozsáhlém porušování lidských práv. Někteří z nich pracovali jako spojky nebo agenti CIA a Pentagonu. Nicméně Ústřední zpravodajská služba navzdory své částečné vstřícnosti ještě v roce 2000 blokovala zveřejnění stovek audionahrávek pokrývajících historii tajných intervencí CIA do suverénních politických záležitostí Chile v letech 1962 až 1975.

Zpráva o zločinech Pinochetovy diktatury Chilské národní komise pro pravdu a usmíření veřejnost informuje o popravách a „zmizení“ obyčejných Chilanů, ve jmenném seznamu obětí (240). Tajná policie DINA měla k dispozici celou škálu mučících metod. Téměř univerzální technikou bylo násilné a nepřetržité bití až do krvácení a zlomení kostí obětí. Bachaři drželi zatčené pod vodou nebo v páchnoucích exkrementech až na pokraj udušení. Příslušníci DINA se dopouštěli znásilňování zadržených osob, mučení elektrickým proudem nebo zastrašování simulovanými popravami. Vězně svlékli do naha, přivázali je k židli nebo ke kovovému rámu postele a bili je často tak dlouho, až jim zlámali kosti; zaváděli jim elektrický proud do ústní dutiny, genitálií a dalších částí těla. Jindy zatčeného zavěsili za ruce tak, aby se jeho nohy nedotýkaly podlahy, a to po dobu několika hodin, dokud neztratil vědomí. Samoúčelné válečné tribunály odsuzovaly zadržené osoby k smrti, zatímco další usmrtila popravčí četa, aniž by proběhlo řádné soudní řízení. Jiné zadržené osoby katani umučili k smrti. Chilská národní komise pro pravdu a usmíření popisuje otřesné následky mučení agenty DINA, když zveřejnila svědectví matky jedné z obětí Pinochetova režimu: „Chybělo mu oko, nos měl pryč, jedno ucho měl odtržené u spodního okraje; na krku a obličeji měl velmi hluboké popáleniny, jako by je způsobila páječka, celá ústa měl oteklá, měl popáleniny od cigaret, patrně i zlomený krk, a také utrpěl spoustu řezných ran.“ Junta nevracela těla svých obětí rodinám, aby je mohly důstojně pohřbít. Její pohůnci zabité a umučené pohřbívali v tajných hrobech, zanechávali jejich těla v šachtách dolů, házeli je do řek a moře nebo je odpalovali dynamitem. Poprava a následná likvidace se mohly spojit v jeden úkon. Kupříkladu v Santiagu a okolí příslušníci DINA popravovali lidi na mostech, aby jejich těla mohla spadnout do řeky a odplout po proudu. Krutost v tomto ohledu někdy dosahovala extrémních rozměrů, poznamenává chilská komise pro pravdu a smíření.

Pinochetův fašistický režim zabil a nechat zmizet téměř 3200 osob (241) a více než 28 000 dalších podrobil mučení (242). Věk ani pohlaví nehrály při státem posvěcených vraždách žádnou roli. Ani těhotné ženy a děti nezůstaly ušetřeny zabíjení. Ačkoli zvěrstva páchaná Pinochetovou juntou dosahují nižšího řádu než zločiny rodinných diktatur vydržovaných Washingtonem v Nikaragui nebo na Haiti či vražedných režimů v Guatemale a Salvadoru, brutalita, s jakou agenti vojenské diktatury v Chile postupovali proti nevinným osobám, je dnes už příslovečná. Pinochetovo Chile se stalo spolehlivou hrází Spojených států proti diverzním pokusům o změnu statu quo na západní hemisféře. Postoje Nixonovy a Kissingerovy vlády a následně postoje Fordovy vlády opět za asistence Henryho Kissingera k porušování lidských práv Pinochetovou juntou se jevily být zcela identické: obě vlády při formulování výkonných rozhodnutí vůči Chile považovaly za svůj hlavní cíl posílení vazeb s chilskou armádou (242). Vědomí o „gestapáckých“ vyšetřovacích metodách DINA nikterak zvlášť neovlivnilo jejich entuziasmus. Washington blahosklonně pokračoval v ekonomické a vojenské pomoci Pinochetově juntě. Američtí političtí činitelé ve Fordově vládě neustále vyjadřovali sympatie s chilskou armádou a až do konce Fordova funkčního období dělali vše pro to, aby obcházeli nebo zpochybňovali kongresové restrikce na zasílání americké pomoci Pinochetově režimu (243). Kombinace ujištění a uznání režimu v Chile ze strany Washingtonu zůstala do poloviny roku 1975 nezměněna, i když počet vražd a zmizelých osob v zemi vzrostl v důsledku nechvalně proslulé Operace Kondor, o které bude brzy řeč. Jenže usmrcením bývalého chilského diplomata v ulicích hlavního města Spojených států v září 1976 Pinochetův režim poněkud překročil svůj stín. Ostatně do Oválné pracovny se právě nastěhoval Jimmy Carter se svým selektivním lidskoprávním akcentem na lidská práva. Carterův kabinet uvalil na Pinochetovu juntu diplomatické, vojenské a ekonomické sankce až na konci svého mandátu (244), nicméně někteří kongresmani lamentovali, že sankční režim je příliš slabý a nedokáže vyvinout účinný tlak na chilskou armádu. Reaganova vláda, jejíž přední činitelé se namočili do krve obětí „války proti terorismu“ v 80. letech v Guatemale, Salvadoru a Nikaragui, si při svém vypjatém antikomunismu s lidskými právy příliš hlavu nelámala. Vláda Ronalda Reagana uvítala vládu generála Augusta Pinocheta v Chile jako ideologického spojence implementujícího modelovou tržní ekonomiku, zatímco násilnosti páchané jeho režimem jen zřídka kritizovala (245). Reaganův Bílý dům pěl na Augusta Pinocheta ódy za to, že zachránil Chile před politickým chaosem Allendeho éry, a vojenské juntě nabídl veškerou možnou podporu k utužení politické moci, aby mohla čelit jakékoli možné „marxisticko-teroristické hrozbě“. Nicméně Reaganův kabinet později čelil mohutnému politickému a společenskému odporu proti alianci Spojených států s represivními diktátorskými latinskoamerickými režimy, aby trval na přechodu vojenských diktatur na nominálně demokratické režimy.

Chile se za Pinochetova vládnutí stalo ekonomickou laboratoří pro americké ekonomy vycházející z politických teorií neoliberálního ekonoma Miltona Friedmana. Tito ekonomové radili Pinochetově režimu, jak prosadit v zemi trh bez přívlastků mající podle jejich náboženství zajistit rapidní hospodářský růst, nízkou nezaměstnanost a obecné zlepšení kvality života coby ideologicky užitečný a životaschopný model oproti sociálně-demokratickým excesům Allendovy vlády nebo herezi Castrovy Kuby. Ovšem jako prakticky všude ve světě se proměnění této iluze pravicových ekonomů a vyznavačů neoliberální ortodoxie na skutečnost stalo pohromou, většinou pro méně majetné a nemajetné vrstvy obyvatelstva. „Chicagských chlapcům“ se podařilo prosadit mnoho kontroverzních opatření, jmenovitě snížení dovozních cel, privatizaci stovek společností, zrušení minimální mzdy, zrušení daní z příjmů právnických osob a privatizaci bankovního sektoru (246). Zdá se, že poté, co Chicago Boys naordinovali neoliberální medicínu nic netušícímu Chile, se fáze vysoké nezaměstnanosti a nízkého ekonomického růstu stala trvalejším aspektem údajně modelové chilské ekonomiky. Inflace do konce roku 1975 dosáhla neuvěřitelných 341 procent, přičemž růst HDP na obyvatele byl nižší než -14 procent. Když Spojené státy v roce 1982 zvýšily úrokové sazby, chilské hospodářství se dostalo do platební neschopnosti a ekonomika se zhroutila. Chudoba se stala realitou pro 45 procent chilské populace a nezaměstnanost vzrostla na závratných 30 procent. Nicméně v pozdějším období, shodou okolností na sklonku Pinochetovy vlády a zejména po odchodu generála z čela země, Chile zažilo významný ekonomický růst (247). Nejtvrději dopadly neoliberální reformy Pinochetovy vlády na pracující třídu, a to zejména ve městech. V roce 1976 klesly reálné mzdy o 35 procent pod úroveň z roku 1970. Teprve v roce 1981 se zvýšily na 97,3 procenta úrovně z roku 1970, aby v roce 1983 opět klesly na 86,7 procenta (248). Nezaměstnanost sice v druhé polovině 70. letech a v roce 1980 klesla, nicméně do roku 1982 překonala 20procentní hranici. Nakonec po téměř 15 letech implementace neoliberálních dogmat výše reálných mezd nepřekročila úroveň z roku 1970, kdy se do prezidentského paláce v Santiago de Chile nastěhoval Salvador Allende. Ještě v roce 1995 byly reálné mzdy o 18 procent nižší než za Allendova úřadování (249). Pravý chilský hospodářský zázrak si užila chilská smetánka a elita, když si mezi lety 1970 a 1989 výrazně polepšilo nejbohatších deset procent obyvatelstva, zatímco chudší polovina chilského obyvatelstva si ekonomicky pohoršila. Zkrátka a dobře: Prakticky pro všechny Chilany kromě malé elity na vrcholu představoval Pinochetův režim vyznávající „ekonomické svobody“ noční můru. Ona ekonomická svoboda prospívala pouze zlomku chilské populace, což byl v jejich očích zjevný zázrak. Pro drtivou většinu obyvatelstva však „chilský zázrak“ vedl jako obvykle k nárůstu chudoby, nezaměstnanosti, environmentálního znečištění, kriminality a společenské atomizace (250). Jinak řečeno: Bohatství vytvořené v době deklarovaného ekonomického růstu v Chile tedy „neprosáklo“ do rukou dělnické třídy, ale naopak se nahrnulo do rukou již tak movitých Chilanů. Ano, jedná se o ekonomický zázrak, jenže pro nejbohatší segmenty chilské společnosti, i když jej neoliberální věrozvěstové propagandisticky extrapolují na celou chilskou populaci. Přestože Augusto Pinochet získal od Spojených států prakticky veškeré trumfy (vyjma bezzubých Carterových sankcí uvalených na Pinochetův režim v letech 1979 až 1981 a zhoršení vzájemných vztahů mezi USA a Chile v průběhu druhého prezidentského mandátu Ronalda Reagana) - vytvoření příznivého operačního klimatu pro hladké provedení puče i díky strategii spočívající v systematickém podkopávání vlády Salvadora Allende ekonomickou subverzí a podporou opozice a konečně v úsilí o jeho svržení s pomocí CIA, pokračující asistencí Ústřední zpravodajské služby, jakož i podpory za strany jednotlivých amerických vlád, v nichž figuroval především diplomatický mág Henry Kissinger – nedokázala se jeho země světové komunitě představit jako schůdná a životaschopná alternativa vůči castrovskému a krátce allendovskému ostrůvku pozitivní deviace; záleží pouze na tom, z jakého úhlu pohledu. Přitom Augusto Pinochet na rozdíl od Arbenze, Castra, Allendeho nebo sandinistů nemusel čelit agresivní a destabilizační hostilitě planetárního hegemona a při budování „výkladní skříně“ neoliberálního kapitalismu měl k ruce americké ekonomické poradce. A přesto Pinochetův „zázračný projekt“ s tolika esy v rukávu nemohl soupeřit se slibně rozjetými ekonomickými reformami výše zmíněných lídrů a hnutí, aby je nakonec Spojené státy nebo jejich proxy zadupaly do země.

Pinochetův režim, jmenovitě jeho tajná policie DINA, se ještě krutějším písmem zapsala do historie zahraničně-politických bezpečnostních výzev té doby, kdy hrála nechvalně proslulou úlohu při založení a koordinaci státně-teroristických aktivit v rámci Operace Kondor. Na tuto temnou kapitolu by četní Pinochetovi apologeti v české kotlině rádi zapomněli, pokud o ní vůbec mají nějaké povědomí. Přitom lze tuto rozsáhlou latinskoamerickou státně-teroristickou kampaň probíhající od roku 1976 do začátku 80. let s desítkami tisíc zabitých a „zmizelých“ bez uzardění nazvat globálním terorismem nemajícím v té době obdoby, a nikoli překvapivě ani ve sféře Sovětského svazu ve střední a východní Evropě, kde byla doba stalinistického teroru ta tam. Operace Kondor byla oficiálně založena v listopadu 1975, kdy šéf DINA a spolupracovník CIA Manuel Contreras pozval padesát zpravodajských důstojníků z Chile, Uruguaye, Argentiny, Paraguaye, Bolívie a Brazílie na zakládající schůzku. Účastníky osobně přivítal sám generál Pinochet (251). Contreras zpravodajským operativcům navrhl vytvoření důmyslné zpravodajské sítě propojené „dálnopisem, mikrofilmem, počítači, kryptografií“, jež by monitorovala a eliminovala nepřátele těchto autoritářských režimů. Klub se následující rok rozrostl o Brancovu Brazílii, zatímco Peru a Ekvádor se připojily v roce 1978. Operace Kondor byla nadnárodní teroristická síť založená šesti Washingtonem podporovanými vojenskými diktaturami v Jižní Americe s podporou Ústřední zpravodajské služby, a to za účelem zabíjení a umlčování disidentů převážně v druhé polovině 70. let (252). Tyto vojenské diktatury při budování represivních struktur Kondora vycházely z Národní bezpečnostní doktríny (NSD) Spojených států, když jejich despotičtí lídři replikovali stanoviska amerických politiků o nutnosti chránit demokratické principy vládnutí (o nichž se jim samotným mohlo jenom zdát) před komunistickou hrozbou. Jihoamerické armády si osvojily americkou vládní doktrínu, a to i prostřednictvím amerických výcvikových programů prováděných v těchto fašistických režimech a diktaturách. NSD se v jihoamerickém kontextu snoubila s endemickým militarismem a fašismem, aby přivedla na svět hrůznou antikomunistickou kampaň (253). Navzdory téměř neustálým obavám, že děsivá lidskoprávní bilance těchto junt a diktatur přeruší tok americké materiální přízně, úředníci ministerstva zahraničí a zaměstnanci CIA těmto odpudivým režimům dlouhá léta poskytovali finanční prostředky, zpravodajské informace a jinou podporu. Kromě toho metody spočívající v potlačování disentu aplikované jihoamerickými diktaturami během výcvikových programů vedených americkými instruktory představitelé americké zahraniční vlády legitimizovali (254). Spojené státy investovaly nemalý politický kapitál do vzniku sítě zahraničně-politického aparátu na globální kampaň vraždění politických oponentů, skutečných i domnělých, v jižním cípu jihoamerického kontinentu, ačkoli podle dostupné dokumentace přímé operační řízení státních teroristických aktivit Kondora outsourcovaly přímo na příslušné diktatury. Řečeno polooficiálním žargonem, Spojené státy se přímo na násilných diverzních akcích a terorismu nepodílely, neboť na špinavou práci měly k ruce spolehlivou integrovanou síť jihoamerických despocií. Zpravodajské služby a tajné policejní aparáty členských zemí Kondora do jisté míry kopírovaly taktiky používané záložními armádami US/NATO v rámci Operace Gladio v Evropě (či také některé rysy ilegálního programu FBI COINTELPRO namířeného na destabilizaci sociálního, feministického či afroamerického hnutí ve Spojených státech od 50. do začátku 70. let) či si v téže drastické míře osvojovaly metody Američany řízených protipovstaleckých operací v Guatemale a Vietnamu a ve výrobně latinskoamerických tyranských důstojníků a hrdlořezů ve Škole Amerik (255). John Dinges, který vypracoval nejrobustnější průzkum odtajněných dokumentů pojednávajících o Pinochetově vládě, je toho názoru, že USA nejenže spolupracovaly na realizaci Operace Kondor, ale nadto se staly lídrem v implementaci tohoto státně-teroristického teroru, což je ovšem tvrzení, které většina novinářů a akademiků váhá vyslovit napřímo. Ačkoli se proponenti globální teroristické kampaně zhmotněné v Operaci Kondor oháněli bojem proti marxistické zhoubě v jižním cípu Latinské Ameriky, potlačováním sovětského vlivu a podvratných komunistických myšlenek, hlavními obětmi internacionálního terorismu se v prvním gardu stali disidenti a levicoví aktivisté, odboroví a rolničtí vůdci, kněží a jeptišky, studenti, učitelé či intelektuálové, souhrnně civilisté protestující proti otřesným poměrům a státem posvěceném teroru v jejich zemích. Hned v druhém gardu šlo o partyzány a příslušníky guerillových skupin (256).

Kvůli tajné povaze Operace Kondor se možná nikdy nedozvíme podrobnosti o jejím skutečném rozsahu, ale vycházíme-li z odhadů výzkumníků, seznáme, že státní terorismus prováděný osmi jihoamerickými diktaturami s podporou Washingtonu si v letech 1976 až 1983 vyžádal násilné úmrtí 50 000 lidí, „zmizení“ 30 000 dalších osob a 400 000 uvězněných (a mnohdy mučených – pozn. aut.), jak nyní dostupné údaje prezentuje Centrum pro spravedlnost a odpovědnost (257). Vraždění prováděné pod hlavičkou Kondora překonalo bohatě zdokumentované excesy stalinistického státního teroru v autoritářských režimech v evropské sféře vlivu Sovětského svazu hlavně na přelomu 40. a 50. let. Navíc represálie autoritářských režimů v mocenském orbitu SSSSR začaly na počátku 60. let povážlivě slábnout a tento trend de facto trval až do konce studené války. Prosovětské vlády východního bloku od 60. let zdaleka nemohly konkurovat latinskoamerickým klientům Washingtonu v páchání zvěrstev. Státně-teroristická kampaň pod hlavičkou Operace Kondor nalezla plodnou půdu zejména v Argentině během tamní špinavé války. Americký vládní dokument zveřejněný Národním bezpečnostním archivem v roce 2004 dokládá, jak v červnu 1976, kdy neonacistická vojenská junta v čele s generálem Jorgem Rafaelem Videlou páchala rozsáhlé porušování lidských práv, tehdejší šéf americké diplomacie Henry Kissinger sdělil argentinskému ministru zahraničí admirálovi Cesarovi Augustovi Guzzettimu následující slova: „Pokud jsou věci, které je třeba udělat, měli byste je udělat rychle. Ale měli byste se rychle vrátit k normálním procedurám (258).“ „Naším hlavním problémem v Argentině je terorismus. Je to první priorita současné vlády, která nastoupila do úřadu 24. března. Řešení má dva aspekty. Prvním je zajištění vnitřní bezpečnosti země, druhým je vyřešení nejnaléhavějších ekonomických problémů v příštích šesti až dvanácti měsících. Argentina potřebuje pochopení a podporu Spojených států...,“ předložil Guzzeti Kissingerovi vlastní bludnou představu o situaci v Argentině, kde argentinská armáda flagrantně pošlapávala lidská práva místních vědců, odborářských lídrů, studentů a politiků. Kissinger v reakci na Guzzettiho raport prohlásil: „Pozorně sledujeme dění v Argentině. Přejeme nové vládě hodně štěstí. Přejeme vaší zemi úspěch. Uděláme vše, co je v našich silách, abychom jí k úspěchu pomohli,“ cituje Národní bezpečnostní archiv Henry Kissingera. Tehdejší šéf americké diplomacie měl vůči argentinské juntě jistou slabost, když navzdory protestům mezinárodního společenství, amerických médií, univerzit, Kongresu - a dokonce i americké ambasády proti zločinům Videlovy junty, argentinskému ministrovi adresoval slova plná optimistických vyhlídek: „Jsme si vědomi toho, že si procházíte obtížným obdobím. Panuje zvláštní doba, kdy se politické, kriminální a teroristické aktivity směšují. Chápeme, že musíte nastolit autoritu.“ Další dokument nalezený v Národním bezpečnostním archivu z června 1976 (259) cituje Kissingerova předního asistenta pro Latinskou Ameriku Harryho Shlaudemana. Ten informoval Kissingera, že „se zdá, že Videlovy bezpečnostní síly jsou mimo kontrolu. Každý den dochází k vlně vražd (…) Myslím, že jejich teorie spočívá v tom, že mohou aplikovat chilskou metodu – tj. terorizovat opozici – v to počítejme také zabíjení kněží, jeptišek a dalších osob.“ Jenže proslulý diplomat Kissinger lobboval za argentinskou vojenskou juntu i nadále, když – vědom si mezinárodního pobouření – na Argentinu naléhal, aby „byla obezřetná “s tím, že „pokud bude teroristický problém do prosince nebo ledna (1977 – pozn. aut.) vyřešen, ve Spojených státech se patrně podaří vyhnout vážným problémům...(260) “ Americký velvyslanec v Buenos Aires Robert Hill, který tlačil na změnu zločinného kursu argentinské junty, americkou politickou linii vůči juntě v Buenos Aires zhodnotil následujícími slovy: „Guzzetti ze Spojených států odcestoval v euforické náladě, přesvědčený o tom, že po lidskoprávní stránce neexistuje žádný problém. Nicméně, jak čteme dále v archivu, čelní představitelé Kissingerova ministerstva zahraničí naopak tuto formulaci vyvraceli, neboť prý podle svých slov argentinskou stranu důrazně poučili o důrazu na dodržování lidských práv. Jinými slovy, Henry Kissinger a jeho tým dal Videlově juntě zelenou k co nejrychlejšímu vyřešení „bezpečnostního problému“, eufemisticky řečeno zelenou k bleskové efektivní likvidaci i mučení Argenticů dříve, než Kongres přeruší vojenskou pomoc juntě v Buenos Aires. Argentinské lidskoprávní skupiny odhadují skutečný počet obětí argentinské vojenské vlády v letech 1976 až 1983 na 30 tisíc, stojí v Národním bezpečnostním archivu.

Další americký vládní materiál pojednává o zločinných praktikách Videlovy junty (261), jako je zabíjení skutečných a domnělých oponentů režimu, zmizení nebo mučení supervýkonným elektrickým bodcem na dobytek. Ten se zřejmě stal oblíbeným nástrojem mučitelů, stejně jako topení oběti ve vaně s vodou, močí, výkaly, krví nebo jejich směsi (prakticky se jedná o waterboarding). Není již žádných pochyb o tom, že Argentina má nejhorší bilanci v oblasti lidských práv v Jižní Americe, podává v roce 1979 drásavé svědectví asistentka šéfa diplomacie pro lidská práva Patricia Derian. Fenoménem latinskoamerických junt a fašistických režimů v 60. až 80. letech byla existence a činnost paramilitárních komand a eskader smrti za laskavého dohledu a asistence Washingtonu. Jde o fenomén prakticky zcela neznámý v evropských satelitech po celou dobu studené války. Tyto smrtící čety byly zapleteny do špinavých válek, státního terorismu a mučení v Argentině, dále pak v Chile, Brazílii, Uruguayi, Guatemale či v Salvadoru apod.

Carterův kabinet nemohl nadále udržovat s juntou v Buenos Aires vřelé styky a poskytovat jí vojenskou pomoc, i když veškerou vojenskou pomoc, výcvik argentinských vojáků a prodej zbraní zastavil až počínaje říjnem 1978 (262). V průběhu let 1977 a 1978 Spojené státy disponovaly určitým vlivem na Videlovu vojenskou diktaturu, kdy jí hrozil zákaz prodeje zbraní a poskytování výcviku americkými instruktory, v podobě amerického hlasování o argentinských půjčkách v mezinárodních finančních institucích, jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Když americká vojenská pomoc přestala do Videlových arzenálů oficiálně proudit až od podzimu 1978, dlouhých 20 měsíců po nastěhování Jimmyho Cartera do Oválně pracovny, antisemitská junta se musela obrátit o pomoc jinam, příkladně k nejcennějšímu americkému blízkovýchodnímu klientovi v Izraeli. Tel Aviv poslal argentinské juntě během let 1976 až 1983 velké množství repasovaných stíhacích letounů Nesher, což je izraelská verze víceúčelového letounu Dassault Mirage 5, spolu s náhradními díly a dalším vojenským materiálem (263), píše se v odtajněné dokumentaci o významných izraelských zásilkách zbraní, které Tel Aviv juntě zprostředkoval před i během falklandské války v roce 1982. Izrael poskytl Videlovi a spol. rakety vzduch-vzduch, výstražné radarové systémy a velkokapacitní palivové nádrže pro argentinská letadla Skyhawk, čímž mu během konfliktu dodal dodatečnou obrannou schopnost a letový čas nad Falklandskými ostrovy. Izraelský vývoz zbraní do Argentiny v tomto období se odhaduje na přibližně jednu miliardu amerických dolarů, přestože junta tvrdě perzekvovala především argentinské židy. Jak se dalo očekávat, nový americký prezident Ronald Reagan po svém nástupu do úřadu v lednu 1981 začal okamžitě přehodnocovat latinskoamerickou politickou linii předchozí vlády a vyjednal s Kongresem kompromis, který zrušil Carterovo rozhodnutí pozastavit vojenskou pomoc Argentině (264). Reaganova vláda poskytla argentinské armádě finanční prostředky na výcvik a zásobování pravicových paramilitárních jednotek v proxy válkách Washingtonu v Centrální Americe 80. let, kam se z jižního kužele Latinské Ameriky přemístil paramilitární teror, řádění eskader smrti a státem organizovaných ozbrojených sil. Vzájemné vztahy mezi Reaganovým kabinetem a argentinskou juntou poškodila až argentinská invaze na Brity ovládané Falklandské ostrovy na jaře roku 1982.

Ostentativní vměšování se Spojených států do chilského politického a ekonomického procesu v letech 1962 až do roku 1973 vedlo k násilné změně režimu v Santiagu de Chile, kterou Washington podpořil, aby navázal korektní vztahy s fašistickou Pinochetovou juntou. Hrozba sociálně-demokratické hereze charakterizovaná nezávislým politickým kurzem Allendeho vlády byla naštěstí zadupána do země, jako ostatně již dříve na jiných místech regionu. Fašistická či dokonce neonacistická vojenská junta je vždy mnohonásobně lepší a spolehlivější variantou, než inspirativní nezávislý politický a ekonomický model mající značný potenciál zbořit domino americké kontroly nad území jižně od Rio Grande. Ostatně Washington podporoval i další ultrapravicové latinskoamerické režimy a rodinné despotické klany v Latinské Americe, a to i režimy vedoucí likvidační tažení proti „marxistické pohromě“ pod hlavičkou Operace Kondor s desítkami tisíc zabitých a „zmizelých“, z nichž někteří nešťastníci byli shozeni z helikoptér do oceánu, řek i opuštěných hor a další se prostě vypařili. Rizika spočívající v existenci a činnosti organizovaný hnutích zdola, v odborech, družstvech, církvích, inteligenci apod., jakož i ozbrojený odpor proti Washingtonem vydržovaným vojenským juntám, je nezbytné eliminovat, aby jiskra nezažehla stěží uhasitelný požár revolty v latinskoamerickém regionu a jinde. Ale ani tragická chilská zkušenost s demokratickým experimentem, neřkuli trpké zkušenosti dalších demokraticky zvolených vlád destabilizovaných a svržených Washingtonem nepřiměla porobené obyvatelstvo jiných zemí v regionu pokusit se o de facto nemožné. Nepochybný leitmotiv jejich neustálých pokusů o svébytnost a neutralitu a jejich intenzita v období studené války živila míra útlaku a represálií, jimž utlačování museli čelit, nemluvě o asymetrické distribuci vytvořeného bohatství zanechávající za sebou frustrované a zbídačené masy a nad nimi nečetné pyšné vítěze neoliberální transformace.

Je opět kupodivu, jak radikálně odlišná situace - až na několik výjimek – panovala od 60. do konce 80. let v sovětském mocenském orbitu ve střední a východní Evropě. Tamní společnost byla natolik zpacifikovaná, odevzdaná a znormalizovaná, že se do žádného zásadního protestu až do konce 80. let nehrnula (výjimkou budiž třeba Polsko v roce 1981), a proto nebylo zapotřebí ji brutalizovat a v některých případech plošně likvidovat. Útlak v sovětských satelitech ve středu a na východě Evropy v tomto období zdaleka nedosahoval hororových kontur excesů prováděných paramilitárními uskupeními, represivními složkami, eskadrami smrti či přímo americkou armádou, a proto zde neexistoval pádný důvod sáhnout ke zbrani, jako tomu bylo na jihoamerickém kontinentu. Vyvolává to hlubší etické otázky, do jakého civilizačního okruhu jsme od začátku 90. let vlastně chtěli patřit, když jeho designovaný lídr rdousil vzpoury vedené proti jeho „zájmům“ a „bezpečnosti“, přeloženo do srozumitelného jazyka odchylky proti jím vytyčeným regulím a normám.