Protože zatímco progresivci poslední dekádu moralizovali o mikroagresích a psali nové přikázání přijatelného chování, populistická pravice jim mezitím utíkala o celé kolo – a rozdávala jednoduché padouchy jako bonbóny o Halloweenu. Imigrant. Trans aktivistka. Globalista. Woke knihovnice. Libtardi. Levice zatím pečlivě auditovala zájmena, zatímco emocionální ekonomika obyčejných lidí zkysla v hořkost.

Ale teď – konečně! – přichází padouch, kterého může využít i levice. Musk. Ne Musk-inženýr, ne Musk-vizionář, ani Musk-X-space-SolarCity polobůh, ale Musk-bilionář, lidský pomník absurdity. Muž, jehož osobní jmění se vyrovná HDP několika zemí. Najednou všechna ta abstraktní řeč o „pozdním kapitalismu“ dostává tvář, smích a jmění tak obscénní, že rozbíjí kouzlo amerického snu – toho, který dlouho učil, že závist se dá nahradit aspirací.

Protože závist, ten prastarý, nemoderní hřích, byla vždy nejvíce potlačenou americkou emocí. Národní katechismus vždycky říkal, že Američané nezávidí bohatým – obdivují je, mají naději, že jednou mohou být jako oni. Ale ten sen se dá udržet jen chvíli, než začne působit jako podvod. Nájem se nezaplatí optimismem. Dům se nedá koupit z dobrých vibrací. Akciový split se nedá jíst. Takže když někdo dostane veřejně bilionovou výplatu, zatímco učitelé berou druhé práce a mileniálové přemýšlejí, jestli si mohou dovolit zubaře, ten příběh se napíše sám.

A v tom je ironicky síla – levice konečně dostává morální příběh, který netřeba vysvětlovat. Populistická pravice ukáže na drag queens a řekne: „Mění vaši zemi.“ Levice může teď ukázat na Muska a říct: „Vybuduje armádu robotů krajní pravice, aby ovládl svět“ (dnešní voliči milují hollywoodské příběhy).

Krása – pokud lze v této groteskní krajině slovo „krása“ vůbec použít – spočívá v tom, že Musk je dokonalým americkým symbolem přebytku. Není to anonymní oligarcha, co hromadí ropu v poušti. Je hlučný, viditelný, tweetuje nonstop. Říká si absolutista svobody slova, zatímco blokuje lidi, kteří mu řeknou, že je ufňukanec. Svému dítěti dává jméno jako heslo na Wi-Fi a pak chce být brán vážně jako spasitel civilizace. Je, zkrátka, miliardářem, jakého si Amerika zaslouží: napůl génius, napůl klaun, celek ego.

A tak, jedním velkolepým aktem hyperkapitalistického divadla, Musk možná levici daroval to, co neměla od dob Velké hospodářské krize – cíl dostatečně jednoduchý, aby sjednotil hněv, aby proměnil závist v politiku. Na zájmenech se těžko staví hnutí; na muži, který dělá z Dr. Zlouna nedoplaceného zaměstnance, to jde snadno.

Samozřejmě, celé to bude nádherně ironické. Sám Musk koketoval s pravicovým populismem, prezentoval se jako miliardář z lidu, ten, co „jen chce svobodu slova“, zatímco startuje rakety a kupuje platformy. Ale tím, že je tak karikaturním ztělesněním přebytku, riskuje, že udělá to, co žádný progresivní dokument nedokázal: připomene lidem, že problém nejsou imigranti, trans sportovci ani „woke univerzity“. Problém je, že někteří muži mají tolik peněz, že by mohli osobně terraformovat Mars, zatímco miliony lidí si nemohou dovolit garsonku na Zemi.

Možná se historie opravdu opakuje – nejdřív jako Gatsby, potom jako meme. Muskův bilionový balíček není jen ekonomická událost; je to kulturní moment. Chvíle, kdy se unavený a cynický americký sen podívá do zrcadla a začne se smát. A někde v tom smíchu – hořkém, ironickém, možná i nadějném – může levice najít zárodek nové populistické energie. Ne jemné moralizování seminářů, ale hrubou, vnitřní pravdu, že možná, jen možná, by nikdo neměl mít hodnotu jednoho bilionu dolarů.

Protože když se čísla stanou takhle velkými, závist přestává být závistí. Začíná vypadat jako spravedlnost.

Vytisknout