Čarodějnice z Kapitolu odchází

7. 11. 2025 / Fabiano Golgo

 

Nancy Pelosi opouští scénu. Mramorové chodby už nikdy nebudou znít stejně – žádné klapání těch dokonale upravených podpatků, žádný úsměv tak napjatý a lesklý, že by se o něj dalo pořezat. Odchází ne poražená, ale vyčerpaná, jako diva z Broadwaye, která se naposledy klaní pod lustry, jež už začínají pohasínat. Téměř čtyřicet let byla Pelosi producentkou i hlavní hvězdou nejdelší tragikomedie ve Washingtonu – Sněmovny lidu – a představení pokračovalo jen proto, že nikomu nedovolila zatáhnout oponu.

 
Pelosi byla poslední z politických stylistů. Uměla hrát moc. Ten zdvižený prst, to rázně třísknuté kladívko, preciznost její garderoby – všechno říkalo: Vím přesně, co tento okamžik znamená, a já rozhodnu, kdy skončí. Washington byl plný mužů, kteří považovali politiku za krvavý sport; Pelosi z ní udělala choreografii. I její hněv měl světelné efekty.

A přesto se stala   pro pravici dokonalým padouchem – čarodějnicí z liberálního San Franciska, ztělesněním vínových střiků a progresivních hříchů. Vykreslili ji jako velmistryni dekadence, velekněžku socialismu v kostýmu od návrháře. Potřebovali ji. Obsesivní nenávist krajní pravice vůči ní byla stejně intenzivní jako její vlastní posedlost mocí. Pelosi nikdy nebyla dost radikální pro své město, nikdy dost poslušná pro své protivníky – ale byla ideální nepřítelkyní: ženou, která se nikdy neomluvila za svou schopnost vládnout. V americké politice není nic děsivějšího než žena, která se nebojí.

Její legenda stojí na disciplíně – té chladné, přesné, mateřské. Uměla řídit demokraty tak, jak Eisenstein stříhal film: políčko po políčku, gesto po gestu, dokud chaos nezačal dávat smysl. Obamacare prošla ne proto, že by na ni země byla připravená, ale protože to Pelosi prostě prosadila. Uměla číst místnost jako scénář – najít slabý dialog, špatný nádech, emocionální rytmus – a okamžitě ho přepsat. Navzdory všem řečem o „lidech“ nebyl její talent populistický, ale režijní. Uměla inscenovat dějiny.

Na konci už byla spíš přízrakem. Strana, kterou vybudovala, se hroutila pod tíhou vlastních pochybností – příliš stará, příliš zdvořilá, příliš zvyklá prohrávat s důstojností. Nová generace chtěla křičet, pálit, postovat. Pelosi se jen usmívala tím mateřským úsměvem, který říká: „Tohle jsem už viděla.“ Ta samá revoluce, jen s lepšími filtry.

Pravice mezitím z ní udělala rituální objekt – každonoční seanci zášti. Potřebovali ji ve svých příbězích, stejně jako příšery potřebují světlo, aby vrhaly stíny. Jméno „Nancy“ se stalo zaklínadlem, přízrakem strašícím v titulcích Fox News a na mítincích MAGA. Bylo to téměř pohanské: čarodějnice ze západního pobřeží, která kouzlí daně, transgenderová práva a sny přistěhovalců. Pokaždé, když se objevila na obrazovce, cítili její moc – a svou nenávist k ní. Říkali tomu nenávist, ale bylo to okouzlení.

A teď odchází se stejným chladným klidem, jaký provázel celou její kariéru. Žádné slzy, žádná zpověď – jen pomalé zhasínání do tónů orchestru a archivních záběrů. Dívka z Baltimoru, která se stala císařovnou Washingtonu. Žena, jež přežila éru Bushe, přetrvala éru Trumpa a stále vypadala bez poskvrny, zatímco kolem hořela demokracie.

Pelosi nikdy nevzbuzovala lásku – ne tak jako Obama, ani strach – jako Trump. Vzbuzovala respekt, ten chladný, vzdálený druh, který si necháváme pro lidi, co jsou v té hře prostě lepší než my. Byla ztělesněním systému – a možná proto musela odejít. Její generace věřila, že politiku lze zvládnout, že zemi lze vychovat k slušnosti. Ta nová ví, že monstra už jsou z klecí venku a na procedury kašlou.