Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Boj proti neziskovkám je posledním stádiem ničení sociálního státu oligarchií

7. 11. 2025

čas čtení 11 minut

Z programového prohlášení nastupující vlády vyplývá, že se minimálně pokusí zakleknout na některé neziskové organizace, a to po vzoru Ruska a Maďarska, kde už jsou „zahraniční agenti“ novou normou, píše Jan Bělíček. Neziskové organizace dostávající peníze od státu by podle nové vlády měly „transparentně zveřejňovat své konkrétní výdaje“ a ty, které mají nějaké finance ze zahraničí, budou mít „povinnost tuto skutečnost transparentně označovat.“ Veřejné peníze se prý nemají využívat pro „politický aktivismus“ a zastaví se prý financování „neziskových organizací, které blokují rozvoj a investice“.

Z formulací programového prohlášení plyne, že se Babiš rozhodl jít stejnou cestou jako jeho vzor Viktor Orbán, případně jeho ještě větší vzor Donald Trump. Vždycky jsem si myslel, že útok na neziskové organizace je příznakem autoritářského obratu toho kterého státu a částečně to tak určitě bude. Stojí ale za to se na tento problém podívat i perspektivou sílícího vlivu oligarchie a vlivných finančních skupin, fosilních miliardářů a jim sloužících politiků.

Tak nějak tušíme, že postupná oligarchizace společnosti je krok špatným směrem, ale už se moc nebavíme o tom, jaké to má důsledky. A už vůbec ne o tom, za co vlastně bojujeme, když bojujeme proti oligarchii. Dobře se to ukazuje na příkladu toho, proč autoritářští politici – v moderních dějinách takřka vždy podporovaní oligarchy a vrstvou nejbohatších lidí – tolik útočí na veřejnoprávní média, instituce státu a taky na neziskové organizace nebo nezávislé odbory.

Především po Velké francouzské revoluci z roku 1789 se státní instituce rozrůstají právě z toho důvodu, aby vytvořily struktury schopné mocensky konkurovat aristokracii a církvím. Je mimochodem dobré si připomenout, co se v 19. století označovalo za kulturní války (Kulturkampf). Jednalo se o několikaletý souboj mezi katolickou církví a kancléřem Bismarckem ohledně sekularizace státního aparátu a školství. Je příznačné, že se tento termín vrací do veřejného slovníku právě teď, v situaci, kdy oligarchie a nejbohatší útočí na veškerou moc a instituce, které nespadají přímo pod jejich kontrolu.

Novověkou aristokracii si s velkou mírou zjednodušení můžeme představit jako vlivné, ultrabohaté oligarchy, kteří chtějí určovat chod té které země a toho kterého království. Byla to hrstka lidí, kteří ve svých rukou drželi obrovskou moc a obrovské množství prostředků. Pro běžné lidi pak bylo velmi složité, skoro nemožné v takovém nastavení prosadit svou politickou vůli, což bylo velkou výzvou pro všechny demokratické a emancipační projekty. Dlouholeté ignorování vůle běžných lidí pak většinou vedlo ke vzpourám a revolucím, jak jsme viděli třeba právě ve Francii nebo v carském Rusku.

Instituce státu, veřejnoprávní média, odbory, spolky, družstva – to všechno jsou nástroje toho, jak se demokraticky organizovat a vytvářet robustnější struktury, které mohou konkurovat záměrům těch nejbohatších a nejvlivnějších a které mohou nějakým způsobem reprezentovat celé spektrum dané společnosti. Také koncept veřejnoprávních médií vzniká po druhé světové válce a reaguje na to, že média do té doby prosazovala zájmy svých vlastníků, případně byla pod jasnou politickou kontrolou, což nabralo například v nacistickém Německu hodně obludných rozměrů.

Demokratické instituce vznikly proto, aby se mohla lépe a svobodněji, přestože stále nedokonale, prosazovat vůle běžných občanů. Jiné typy organizací vznikly zase na principu sebeorganizace pracujících, zájmových skupin, družstev a tak dále. I v tomto případě jde o sdružování většího počtu lidí v kolektivní tělesa s cílem konkurovat silám, které výrazně převyšují možnosti jednotlivců. Všechny tyto formy institucí se staly prostředkem svobodnějšího a demokratičtějšího rozvoje společností.

Jenomže minimálně od sedmdesátých let minulého století přichází do Spojených států a Velké Británie vlna neoliberálního odporu vůči poválečnému sociálnímu státu. Bohatí lidé – v hlavní roli hlavně fosilní miliardáři a finanční sektor – začali vytvářet velkou síť think-tanků, různých fondů, nadací a institucí, které měly za cíl rozleptat demokratické instituce, ať už šlo o média, univerzity, federální a státní úřady.

Nejpatrnější to bylo v případě debat o změně klimatu, ale dobrý a trochu méně známý příklad podobného přístupu přinášejí v jednom z posledních dílů podcastu Know Your Enemy i moderátoři Matthew Sitman a Sam Adler-Bell. Věnují se v něm totiž konzervativnímu libertariánskému politologovi Charlesi Murraymu a jeho cestě ke slávě a prominenci. Murray se nikdy nedokázal pořádně prosadit v akademickém prostředí, a tak si jeho práce zpochybňující důležitost sociální politiky pro zdravý rozvoj společnosti musela najít cestu k veřejnosti jinudy.

Není moc těžké odhadnout, proč se právě jeho výzkum tak líbil boháčům a fosilním miliardářům. Robustní sociální politika znamená vyšší sociální výdaje státu a ty se zase rovnají vyšším daním, které musí bohatí platit. S těmito penězi navíc stát nakládá, jak uzná za vhodné a na nic se jich neptá. Práci Charlese Murrayho každopádně podporovali fosilní magnáti jako Harry Earhart nebo korporace ExxonMobil. Murray se tak mohl plně věnovat svému výzkumu, který spojoval postavení lidí ve společnosti s úrovní IQ a navíc tvrdil, že úroveň IQ je rasově podmíněná. Tím měl dokázat, že sociální politika chudším vrstvám převážně nebělošského obyvatelstva nepomůže, protože nejsou dostatečně inteligentní. Zcela tak pominul existenci strukturálního rasismu a reprodukci chudoby.

Je tedy jasné, proč se tato evidentně rasistická teorie na amerických univerzitách neprosadila. Jenomže Murrayho sponzoři zafinancovali vydání jeho knih, dostali ho do celosvětové distribuce a postarali se o to, že se v jednu dobu třeba o jeho knize The Bell Curve mluvilo opravdu úplně všude. Společně s tím se začíná šířit také představa, že státní aparát je příliš masivní a rozbujelý a že je potřeba ho dostat pod kontrolu. Právě v tuto dobu pozorujeme nárůst pravicové byrokracie, jak tuto politiku nazývá antropolog David Graeber.

Zvyšuje se politický tlak na úřady, instituce, univerzity a další subjekty financované z veřejných peněz, aby prokázaly, jestli si tyto peníze skutečně zaslouží. Výsledkem této debaty jsou grantové projekty, tabulky a vyúčtování, které všichni v neziskovém i státním sektoru tak nenávidí, protože už není možné jen tak alokovat prostředky pro státní instituce a nechat je dělat svou práci. Práce těchto institucí ve prospěch občanů se zkrátka nejbohatším nelíbila, a proto usilovali o jejich osekání a postupné zničení. Jak vidíme dnes, jejich strategie byla velmi úspěšná.

Samotný tlak na šetření a outsourcování různých služeb taky vedl k rozšíření neziskového sektoru, který následně za mnohem přísnější kontroly a s mnohem nižšími prostředky začal dělat práci, kterou původně vykonával stát. Pro neoliberální vlády to bylo jednodušší, levnější a mohli tak snáze odolávat tlaku na osekávání veřejných výdajů. Pro politiky je zároveň vždy výhodnější přehodit odpovědnost za některé kroky na neziskové organizace, aby se od nich mohli distancovat, pokud se něco nepovede.

Nyní jsme každopádně svědky další fáze tohoto procesu, kdy vidíme útoky na samotné neziskové organizace, které jsou placené ze státního rozpočtu a vystupují proti zájmům oligarchie. Takové instituce autoritáři označují jako kverulanty, parazity a nepřátele, kteří stojí v cestě politikům a nejbohatším například tím, že slovy programového prohlášení vznikající české vlády v čele s premiérem oligarchou „blokují rozvoj a investice“. Právo na existenci mají jen takové politické neziskovky, které drží provládní linii, případně jsou přímo financované oligarchií. Do takové fáze se nyní dostáváme i v Česku.

Tento proces trvající několik desetiletí v podstatě znamenal, že poválečný sociální stát začal upadat a do hry se vrátili nejbohatší a začali rozleptávat instituce, které vznikly právě proto, aby omezily a snížily jejich vliv. Ničení státních institucí, federálních úřadů, odborů a teď i neziskovek je systematickou snahou příslušníků oligarchie zničit instituce, které regulují jejich podnikání a sledují i jiné cíle než jen hromadění kapitálu – třeba ochranu obyvatelstva a spotřebitelů, rovnost šancí, lidská práva, důstojnost a mnoho dalších věcí.

Jasně to vidíme i dnes na příkladu Babiše, Motoristů a SPD. Macinka útočí na ekologické aktivisty kvůli CHKO Soutok, protože tato lokalita je nově pod veřejným dohledem a sponzor Motoristů a miliardář František Fabičovic si zde tak nemůže dělat, co se mu zlíbí. Jiné neziskovky se zase věnují emancipaci žen, queer lidí nebo třeba Romů, a to se mocným taky nelíbí, protože potřebují hlavně zpracované, tiché a poslušné občany, kteří nebojují za svá práva ani rovné příležitosti. Tyto organizace oligarchii překážejí v jejím byznyse, akumulaci kapitálu a šíření svého vlivu a moci – proto musejí postupně zmizet.

Je důležité si uvědomit, že boj proti oligarchii je také bojem za instituce, odbory, družstva, v nichž se shromažďují obyčejní lidé a společně vytvářejí protiváhu politické moci a síle oligarchie. A oligarchii může zkrotit robustní a nezávislý státní aparát, který používá své nástroje k tomu, aby mu oligarchie nepřerostla přes hlavu. Případně velmi silné, demokraticky spravované organizace, v nichž se lidé sdružují za nějakým konkrétním politickým zájmem – typicky odbory, ale i spolky, družstva a další nezávislé organizace.

„Oni organizují peníze a my zase organizujeme lidi,“ prohlásil nedávno newyorský kandidát na starostu Zohran Mamdani a to je také jediná cesta, jak konkurovat moci nejbohatší vrstvy společnosti – ať už cestou hájení silného státu nebo cestou sebeorganizace v odborech a družstvech. Je důležité si tento širší obrázek celého problému uvědomit. V zájmu Babiše, Motoristů ani SPD podpora takových institucí a organizací rozhodně není.