Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

K fenoménu sexuálního násilí z pohledu selhávající péče českého zdravotnictví

10. 11. 2025

čas čtení 59 minut

Riziko sebevraždy u sexuálně zneužívaného dítěte je asi 30x vyšší oproti průměru populace

Rozhovor Britských listů 664. Jednačtyřicet procent znásilněných v Praze byly loni děti do osmnácti let

Pozn. red.: Tohle je nesmírně závažný materiál od autora, jehož identita je redakci známa. Má - velmi špatné - zkušenosti s českou psychiatrií a žádá o nezveřejnění svého jména, neboť se obává pomsty. Informace, které přináší, jsou však závažné a šokující - a jdou ruku v ruce s nedávno zde zveřejněnými informacemi, že české zdravotnictví často odmítá ošetřit bezdomovce, kteří pak umírají bez pomoci. Dejme autorovi slovo:

Nepíšu do Britských listů příliš často, nicméně bych rád přispěl nějakými fakty a názorem k tomuto tématu i vzhledem k tomu, že se tu objevilo nedávno několik článků. Sám chci zdůraznit, že je to názor jen laický a maximálně poloodborný, ovšem založený na rozhovorech s odborníky a omezené četbě odborné literatury a uvědomuji si, že reaguji s určitým zpožděním k článkům, které vyšly už dříve, je to jednak vytížením jinými záležitostmi, ale také tím, že toto téma na mě samotného příjemně zrovna nepůsobí.

Jde především o toto: V odborné literatuře se dá dohledat a můžete si to i ověřit, že přibližně dvě třetiny sexuálně motivovaných trestných činů (hlavně zneužívání dětí) páchají samy oběti těchto činů, které byly viktimizovány o generaci dříve. A kterým nebyla poskytnuta odpovídající, případně vůbec jakákoli psychologická/psychiatrická/sexuologická systémová pomoc.

Přičemž v ČR systémový přístup k tomuto problému asi ani pořádně neexistuje, natož nějaká strategie.

Předem chci říct, jsem rád, že Britské listy vůbec na tuto problematiku upozorňují, a i proto vám tohle píšu. Jsem rád, že došlo ke kampani MeToo, která na tento fenomén upozornila, i když se ale domnívám, že v ní došlo ke zkreslením a zjednodušením, a že se poněkud minula účinkem a nedosáhla příliš velkých zlepšení. Proto k tomu chci přidat nějaká fakta a poznámky, co by mohlo omezit sexuální násilí účinněji.

Ale k věci, je sice dobře, že tu upozorňujete na případy, kde jsou udělené tresty naprosto neodpovídající a upozorňujete na nechvalně známé případy, kdy to někomu buď zcela prošlo nebo se to zametalo pod kobereček, zejména v (hlavně katolické) církvi.

Co je však i v médiích kompletně ignorováno a v širší společnosti a na veřejnosti neznámo, jsou až strukturální důvody dysfunkčního (nejen) českého psychiatrického a psychosociálního systému - včetně sexuologie, na kterou se v tomto článku soustředím, které tento fenomén samy výrazně zhoršují.

Ne že by to v jiných zemích východní Evropy bylo o mnoho lepší, ale v té západní přece jen je. Důvodů je více: Předsudky, nekoncepčnost, velmi omezené finanční prostředky a nedostatek vzdělaného personálu na takovouto péči a narůstající a(nti)sociálnost našich vlád (a ekonomického Nervu) preferující minimalizaci nákladů do zdravotnictví nad zájmy slabých a marginalizovanych skupin společnosti a omezující i tu péči, co dříve byla.

Tyto problémy souží celý psychiatrický systém, ovšem v péči o týrané děti je to snad ještě horší než jinde. A přitom je známo, že terapie pro tyto dětí jsou považovány za jedny z nejúčinnějších (80-90% úspěšnost, spekuluje se i více, pokud provedeny správně). Dá se mluvit i o tržním selhání, k tomu se ještě dostanu.

Důvody, proč zneužívané děti samy zneužívají děti, nejsou zcela jasné a úplně vysvětleny, ale v zásadě bych na základě odborné sexuologické literatury definoval zejména dva, které se samy navzájem nevylučují:

Jednak se dočtete, že se jedná o jakousi formu pomsty (nejen za traumatizaci, ale i za následné vyvržení ze společnosti), spojené i s nemožností mít běžné sexuální partnery a dle hlubinných psychologů vlastním hlubokým pocitem ohrožení, na který reaguje část viktimizovanych (i všeobecně) agresí.

A druhý důvod je to, že pro tyto jedince je to (nedokážu to definovat lépe) "normální/přirozené".

Vyjádřil bych to laicky tak, že jak jsem slyšel od těch psychologů, tito jedinci mají traumatické vzpomínky a s nimi jakési flashbacky svých zážitků, které, pokud nedostanou odpovídající terapeutickou péči, se v nich internalizují a dochází k přijetí těchto patologických vzorců chování a ty se podle všeho i nějak transformují na sexuální fantazie a v těchto jedincích chybí tabu, které je jinak dáno zdravou výchovou a společenskými konvencemi.

Jistou paralelu k těmto zneužívaným dětem lze asi vidět třeba u přírodních národů a kmenů na úrovni doby kamenné, kde děti jsou takovým jevům vystaveny také a pak takové vzorce chování opakují, protože je považují za přirozené.

(Poznámka: Neplatí to zdaleka jen pro děti, sblížil jsem se v životě se dvěma ženami, které byly oběťmi sexuálního a domácího násilí, a k mému nemalému překvapení, i když pro ně samotný ten zážitek nebyl vůbec příjemný a trvale je traumatizoval, přesto se mi svěřily s fantaziemi si ho zopakovat jako hru. Lidská mysl asi nějak takto funguje. Samotnému mi to není jasné, tento zážitek naštěstí nemám a dost mě to překvapilo.)

Právě funkční péče o týrané a zneužívané děti by tomuto vývoji měla zabránit. Jenže ta v ČR je pro dívky dost polovičatá a pro chlapce prakticky neexistující.

Pak se nemůžeme divit, že z části z nich se stanou agresoři/predátoři v další generaci - nicméně podle dostupných statistik to aspoň není většina - ale i tak je to dost, přibližně každý třetí.

Systémové řešení v současnosti neexistuje. Psychologové, kteří se tím snaží svědomitě zabývat, buď skončí vyhořením sami, nebo raději přecházejí do jiných odvětví psychologie z obav o vlastní duševní zdraví - tak jsem se setkal i s jedním takovým odborníkem, který, jak sám říkal, sice dokázal pomoci u několika případů, ale protože to pro něj bylo samotného příliš emočně náročné, to později vzdal.

A zde se dostáváme k tomu systémovému a tržnímu selhání. Jde hlavně o toto: terapie pro týrané a zneužívané děti je dlouhodobá, trvá minimálně pět let a může trvat až deset, někdy i více, realisticky nejčastěji někde kolem 7-8 let, aby dosáhla odpovídající účinnosti.

Její účinnost dosti klesá, pokud je zahájena po cca tak dvacátém roku.

Není překvapivé, že taková terapie je velice drahá a není překvapivé potom, že v českém psychiatrickém systému založeném na minimalizaci nákladů ji pojišťovny nehradí, respektive v této podobě neuznávají.

Maximálně se objevují možnosti, že existují státem hrazené terapie třeba na 2-3 roky, během kterých mají v rámci co nejvyšší efektivnosti psychologové a psychoterapeuti zvládnout, to, co by měli dělat těch pět let a více.

Slyšel jsem, že s těmito pokusy zvýšit efektivitu a snížit dobu terapie mají v západní Evropě velmi špatné zkušenosti - přirovnal bych to k situaci, kdy nějací úředníci nutí rodiče být efektivnější ve výchově dětí tak, aby ty už ve třinácti šly na střední školu a v patnácti k tomu byly schopné zároveň několik dní v týdnu pracovat.

A proto takové terapie, když jsou psychoterapeuti nuceni pracovat v podmínkách, které to znemožňují, nepomáhají - nicméně to samo může být zneužito ministerstvem zdravotnictví k tomu, aby nehradilo vůbec nic a tvrdilo, že důvod je v tom, že jsou neúčinné (ale samo zamlčelo svou vinu na tom).

V rámci dohledávání informací k tomuto tématu jsem narazil na tento článek:

https://blisty.cz/art/120992-studujte-psychologii-psychiatrii-a-psychoterapii-se-zamerenim-na-deti.html z 3.9.24

A nemůžu si k němu odpustit komentář. Je sice hezké a dobře, že už i čeští ekonomové apelují na to, aby lidé studovali psychologii a zejména tu pro děti. Jenže jimi navrhované tržní řešení fungovat prostě nebude (funguje klausovská neregulovaná ekonomika, když třeba umožňuje oligopolům zneužít inflační krizi k tomu, aby si ještě zvýšili i marže a v ČR byla snad nejvyšší inflace v EU?).

Stejně tak nebude fungovat opačné řešení v podobě péče hrazené pojištěním, které je pro stát příliš nákladné a nutně neefektivní. A také ho už z principu pravicoví ekonomové nepovolí.

Schůdné řešení v podobě jistě stále jen zčásti efektivního ale alespoň nějakého řešení, jak léčit týrané děti, střední cestou v podobě kompromisu by opravdu bylo reálné v devadesátých letech, jak mi říkal raději nejmenovaný odborník s titulem PhD z psychologie (který svou habilitační práci psal na příbuzné téma - nečetl jsem ji celou, nicméně odhaduji, že tohle, navíc s uvedeným vlastním jménem by si tam napsat nedovolil).

Jenže jak sám tvrdil a jak mi i dostupná čísla ukazují, i mnohé ty dysfunkční kapacity, kterými disponoval komunistický režim, ten současný naopak zničil a vytvořil podmínky, kdy vybudovat takový systém je nereálné i za deset let. Při tom, jak vládám záleží jen na jednom, maximálně dvou volebních obdobích, sám nevím, jak hledat, cesty k tomu to nějak realizovat.

A pokračujme k tomu tržnímu selhání. Jak to vypadá, když se pokoušíme dělat reformu neoliberálně - jen okrajově:

Mám sám zkušenost s tím, že jsem si našel psycholožku, která byla placená a měla většinou soukromé klienty.

Během toho, co jsem byl jejím klientem, jsem se psychicky zhroutil, málem umřel a skončil v psychiatrické nemocnici.

To bych jí osobně nevyčítal, že byla její vina. Co jí ale snad vyčíst namístě je, je, že když jsem jí potom volal z nemocnice, zjistil jsem, že si místo mě našla jiného klienta na dobu, kdy jsem k ní chodil a vůbec se nezajímala o to, co se mi stalo.

Pouze mi dosti agresivně řekla, ať si najdu někoho jiného, nahradila mě sama někým jiným. Z toho je patrné, že ji šlo o peníze více než o klienta. Obdobné zkušenosti u soukromě placených psychologů v poslední době hlásí čím dál více osob s psychickými problémy.

Tento výmluvný příklad poukazuje na to, že za situace, kdy i nadále budou pacienti/klienti pod neomezenou mocí personálu, tržní řešení vzývané ekonomy povede k tomu, že do těchto pozic, u nichž je nutná empatie a citlivost ke klientovi, půjdou naopak žoldáci, kterým to bude jedno a budou chtít jen peníze.

Nota bene, když si vzdělání musí a při současném trendu budou stále více muset platit sami (upozorněno i v jednom rozhovoru zde na Britských listech), což k takovému chování bude motivovat.

Jestliže bude pokračovat privatizace tohoto systému a klienti nebudou nijak chráněni před zneužíváním, bude situace snad ještě horší, pokud budou terapeuti a psychoterapeuti jen soukromí, nebude nad nimi dohlížet nikdo a za situace, kdy pořád můžou do svých zpráv bez postihu lhát, budou klienti/pacienti v jejich absolutní moci.

A to by neměl mít nikdo a už vůbec ne někdo, kdo má léčit děti. Nechci tvrdit, že jsou takoví všichni psychologové, určitě ne a jistě taková není ani většina. Jenže stále tak platí zlaté pravidlo české psychiatrie/psychologie - řešit špatné zacházení nikdo zase nebude, dokud někdo neumře a pak nejspíš taky ne. A to zrovna pocit bezpečí nevyvolává.

Zde konečně vysvětlení toho tržního selhání:

Současná realita je totiž taková, že citliví lidé, kteří sami chtějí pomáhat, do tohoto odvětví vzhledem k těmto podmínkám ani vstupovat nechtějí anebo ho opouští, protože je samotné traumatizuje a vědí, že za takových podmínek nemohou klientům pomoci a jejich práce nemá smysl.

Zůstává vyhořelý personál, které ztratil zájem, cynici, kterým je to jedno, což je nejlehčí obrana a s privatizací a tržním řešením dle ekonomů se přidají často žoldáci, u nichž je kvalita jejich práce pochybná.

Za situace, kdy, jak správně i zde na Britských listech bylo poznamenáno, že dle různých studií jsou nejčastěji oběťmi děti z nízkopříjmových poměrů, které nemají šanci si takovou drahou léčbu dovolit, a spolu s tím, že neoliberální Česko nutí psychology a psychoterapeuty si platit vzdělání a výcvik co nejvíce sami (na rozdíl třeba od Německa) a ti pak už jen vysokými náklady a absencí, resp. velmi omezeným rozsahem veřejného sektoru, jsou tlačeni zvyšovat ceny, co tak vytváří nedostupnost nejen pro nízkopříjmové, ale i střední a dokonce i vyšší třídy.

A to, i když v některých případech jsou takoví psychologové, kteří poskytují dobrovolně pacientům slevy, případně léčí některé klienty zadarmo, protože ví, že by si to nemohli jinak dovolit a fungují ne za účelem zisku, ale jen toho, že se nějak uživí, činí tuto péči (hlavně mimo velká města) naprosto nedostupnou.

Kromě vyloženě finanční stránky tu vstupuje do hry i faktor obtížnosti, dlouhého tréninku a vzdělání na poskytování takové péče pro psychology a pro mnohé nepřiměřené citové náročnosti - protože léčit týrané děti za situace, kdy tomu stát brání a kdy to končí i přes vlastní upřímnou snahu psychologa špatně, je velice emočně vyčerpávající.

Dotyční končí často vyhořením, můžou u nich samotných vzniknout psychické potíže. Někteří tedy (viz výše) raději tuto oblast opouští nebo vyloženě do ní úmyslně nevstupují a zaměřují se na jiné, méně náročné oblasti, kde je i větší šance na úspěch a není to tak časově, finančně a emočně náročné.

V současné době jsou všichni psychologové tlačeni systémem zdravotnictví k tomu, aby se zabývali co největším množstvím klientů a nevěnovali se jim kvalitně.

Ti zodpovědní stojí před jakousi Sophiinou volbou, kdy si musí vybrat, kterému dítěti se budou snažit pomoci a kterému ne. Nechtěl bych být v jejich pozici a nezávidím jim to...a v reálu mohou úspěšně léčit mnohem méně než 1 ze 2 dětí.

Toto vše vytváří pochopitelně nedostatek takových odborníků na trhu, což dále zvyšuje cenu takové péče nebo vyloženě ji činí nedostupnou i pro všechny vrstvy obyvatelstva, které by si ji jinak snad i finančně mohly dovolit (možná kromě těch, kteří ji dokážou získat někde v zahraničí v cizím jazyce).

Situace by asi byla mnohem lepší, kdyby soukromě poskytované terapie byly nějak prakticky částečně dotované a psychologové nebyli tlačeni k tržně efektivnímu řešení, ale kvalitní péči a existovala snaha pomáhat i chudým, to ale naše pravicové vlády ani nenapadne.

V konečném důsledku se to pak vrací i jejich voličům, pokud se dostanou do situace, kdy potřebují pomoc pro vlastní děti, a to vzhledem k tomu, jak rostou psychické problémy nejmladší generace, je už i pro ně reálný problém.

A když se něco stane jejich dětem, pomoc pro ně nenajdou nebo jen velmi nesnadno.

Ale obávám se, že o zmíněných systémových problémech nepřemýšlí, nebo alespoň ne dokud se do toho sami nedostanou.

Nakonec tedy i ti, kteří chtějí ušetřit na chudých, poškozují všechny a sebe. Bravo. Takhle to vyřešil deregulovaný trh.

Realita je prostě taková, že když nějakému dítěti někdo ublíží, jeho rodiče mu v současné době neseženou pravděpodobně účinnou pomoc.

Má to ještě i další následky než kolotoč přesgeneračního násilí. Třeba to, že riziko sebevraždy u takového dítěte je asi 30x vyšší oproti průměru populace.

Roli zde hraje ignorace tzv. veřejného zájmu, to je termín, jak ekonomové poznamenávají se sarkastickým úsměvem, který není definovatelný. A takhle to v praxi dopadá, když nikoho nezajímá.

Je na druhé straně pravda, že o tomto všeobecném stavu psychosociálního systému se už začíná mluvit a i někteří čeští pravicoví ekonomové (jiní v ČR nejsou slyšet), kteří jinak jinde jen hledají cesty, jak ušetřit, nad ním už vyjadřují pohoršení a mluví o nutnosti zvýšení finančních prostředků, jenže v praxi skutek utek.

A je vůbec otázka, jestli to myslí vážně, vzhledem k tomu, jak se fakticky chovají. Každá pravicová vláda vždy na začátku svého období jen dělá necitlivé škrty.

Pro pochopení tohoto problému bych rád zmínil, že náklady na takový komplexní systém na péči o týrané děti by byly zpočátku přibližně tolik, kolik Blažkova-bitcoinová aféra ročně (počítáno před Fialovou inflací, takže možná ještě 5 miliard víc).

Asi by přesáhly celý současný rozpočet na psychiatrii, a zřízení takového systému je tedy i finančně naprosto nereálné při politice nízkých daní.

Mám dojem, že se jedná o mnohem závažnější průšvih než celá bitcoinova aféra.. Celý systém je v současnosti tedy finančně nerealizovatelný. I když tedy podotýkám, že pokud během covidu došlo k zdvojnásobení rozpočtu na zdravotnictví celkově, tohle by zdaleka taková částka nebyla, ale psychiatrie/psychologie není priorita.

Je tu ale ještě jeden rozměr celého problému, který mě přiměl celou záležitost s finanční nemožností trochu přehodnotit.

Jde o to, že jak už jsem upozorňoval, péče o dívky přece jen je v relativně lepším stavu a zároveň existuje poměrně značná snaha ze strany jejich okolí a široké veřejnosti, jim pomáhat.

Pro chlapce, stejně jako všeobecně pro muže v psychosociálním systému je poskytována péče reálně v menším rozsahu a s řekněme menším nasazením personálu (má to své další důsledky - 4 z 5 sebevrahů i bezdomovců v ČR jsou muži).

Uvědomuji si, že je to asi nevděčné kritizovat a budu za to sám vystaven kritice, ale celý psychosociální systém má rysy systémového sexismu a diskriminace proti mužům (ne nutně bílým heterosexuálním).

Nicméně pokud se k tomu postavíme konstruktivně, šlo by argumentovat, že se toho dá využít k tomu, že kdyby ten systém se nově zaměřil na léčbu chlapců a investoval do něj, lze doufat, že náklady by byly asi mnohem nižší.

Pokud jde o chlapce, kteří jsou oběťmi sexuálního zneužívání a násilí, odhaduje se, že je to méně než 1 % ve společnosti, reálně možná 0,5 %. Vezmeme-li v úvahu, že účinná péče o tuto skupinu osob by mohla zabránit 2/3 až ze sexuálních trestných činů, je to obrovský potenciál omezení sexuálního násilí do budoucnosti.

Viděl jsem statistiky spojené s kampaní #metoo, před ní se opakovaně objevovala informace, že počet žen, které mají zkušenost znásilnění nebo sexuálního násilí v ČR, je nebo přesahuje 10 %. Po této kampani jsem viděl nový výzkum, který přinesl výsledek 9,2 %.

Chci být optimista a nepovažovat to za rozdíl v rámci statistické chyby, ale skutečné zlepšení, protože i to jedno procento je relativně hodně osob.

Jenže strategie léčby viktimizovaných dětí, kterou zmiňuji, má podle té jednoduché matematiky potenciál 6 % a i kdyby fungovala jen napůl tak 3 % a to jsou úplně jiná čísla.

Sám jsem se už zamýšlel nad tím, proč tohle nikdo ani vůbec neinicuje. Nikde jsem nenašel nikoho, kdo by vůbec na nějaké makroúrovni navrhoval toto řešení nebo vůbec mluvil o nějakém systémovém řešení a prevenci těchto činů.

Proč tomu tak je, o tom můžu jen spekulovat, nicméně si dovolím tyto úvahy:

Jednak celá reforma psychiatrické péče je všemi brána od začátku jako zcela nereálná a žádný trvalý a strategický přístup neexistuje - po každých volbách se vše změní a zpravidla s nástupem pravicové vlády se všechny dřívější iniciativy zruší.

To, o čem tu píšu, evidentně vyžaduje střednědobý a dlouhodobý výhled a plán, který nikdo nedělá.

A nikdo tu už asi ani tímto způsobem nepřemýšlí. S tím souvisí i zjevný fakt, že z takovéhoto systému by měly užitek až další generace - což vypadá, že ty současné asi moc nezajímá (když vidím přístup starších generací třeba k fenoménu globálního oteplování, bojuji sám s pocitem, že jim v jejich sobectví některým už ani na jejich dětech nezáleží...)

A jednak další roli zde hraje roli i zmíněná diskriminace v psychiatrii proti mužům.

I klidně za cenu toho, že budu za tento názor kritizován a napadán, vzhledem k závažnosti tohoto problému ho stejně zmiňuji.

V tomto systému pracuje mnohem více žen a mnohdy jsou to i ženy, které samy byly o generaci dříve viktimizovany nějakým mužem a buď již samy našly pomoc většinou od jiné ženy dříve nebo našly jakési poslání pomáhat dalším ženám, ať už jim někdo neformálně pomohl nebo ne.

Vzhledem k tomu, že existuje samosenaplňující proroctví, že znásilnění muži znásilňují dále (protože jim nikdo nepomůže a okolí jim to předpovídá jako nevyhnutelný osud), takové ženy mají z těchto mužů (mnohdy ještě chlapců) celkem pochopitelný strach, dále protože přece jen se domnívám, že si neprochází stejnými situacemi a pocity (i když i ženy jsou také sekundárně viktimizovany, přece jen nejsou vyloženě zcela vyvrženy i nejbližším okolím ale je asi více rozdílů, nebudu to více rozvádět, už tak je článek dlouhý), a tedy mužům v té situaci nerozumí a nedokáží se do nich vcítit a bohužel, ačkoli v pomoci ženám mohou mít velké osobní nasazení, v některých případech, zdá se, ani mužům pomáhat prostě nechtějí - ovlivněny vlastním zážitkem a případně dalšími ženami a vyprávěním jejich traumat, samy zahořknou a o mužích dojdou k přesvědčení, že si trpět zaslouží a "jsou to stejně všichni lumpové".

Nejrůznější mikro a nejen mikro agrese proti mužům jako skupině jsou od takových žen nejen tolerovány, ale mnohdy i společensky vychvalovány.

Velkou roli ale také hraje všeobecný nedostatek mužů jako personálu v této profesi. Mužských psychoterapeutů je zoufale málo a dětských psychologů je ještě méně než těch pro dospělé. Toto odvětví je pro ně neatraktivní nejen špatným finančním ohodnocením ale i zmíněnou emocionální náročností až rizikem vzniku vlastních psychických problémů.

A samozřejmě velkou roli hraje fakt, že sexuálně viktimizovaných žen je mnohem více, systém se od roku 1989 zaměřil na ně, a protože není žádná pořádná koncepce, natož strategie, kterou by někdo dodržoval, tento minoritní problém v divokém vývoji od devadesátek byl zcela opomenut.

V rámci psychiatrie to není jediný případ systémových zanedbání. Původním prvotním důvodem pak je tradiční názor společnosti, že nejdřív se zachraňují ženy a děti, muži si mají pomoci sami. I když v tomto systému to ani pro ty děti už neplatí a lze argumentovat i tak, že je chyba mužů, že jsme za celou dobu nedokázali žádný psychosociální systém pro muže vytvořit.

Každopádně z toho, co vidím kolem sebe je velmi zřejmé, že muži s psychickými problémy jsou na tom v současnosti mnohem hůře všeobecně. Pokud jde o absenci péče, tak u obětí sexuálního násilí je to snad nejextrémnější. Někteří psychiatři a psychologové už si to začínají uvědomovat, chtělo by to ale začít s tím i něco dělat.

Bohužel všem pokusům o zlepšení a jakékoli reformy brání mnohdy shora jednak nejrůznější politici v řídících pozicích úzkostlivě usilující o minimalizaci nákladů jako hlavní (a možná jediný) cíl.

Zdá se, že jakákoli reforma, které se nepodaří najít úsporu, je předem určena k zamítnutí. A nutno říct, že tento cíl se opravdu plnit daří.

Země bývalého Československa v rámci EU představují v podstatě anomálii v tom, jak nízkou část svých výdajů na zdravotnictví poskytují na psychiatrickou a psychologickou péči.

Spíš v tomto ani do EU nepatří.

Je na místě zmínit, že i země na východ od nás dávají procentuálně mnohem více a za minulého režimu jsme dle mě dostupných údajů patřili aspoň do šedého průměru. Až teď jsme ve všem nejhorší.

Čs(s)r se chlubila tím, že je zemí Sigmunda Freuda a Viktora E. Frankla, katedrou psychologie za první republiky mezi prvními v Evropě a v sexuologii třeba tím, že jsme dekriminalizovali homosexualitu dřív než na západě a dokonce i experimentálními pokusy o skutečnou sexuální terapiii jako součást párových terapií, která opravdu zdá se pomáhala, ale kterou klausovský režim zrušil pochopitelně z rozpočtových důvodů (abych byl přesný tedy v rámci typického módu operandi pravicových vlád tuto terapii - jakož i jiné - učinil restrikcemi neproveditelnou a pak s argumentací, že nefunguje, ji zrušil.

Nedošlo k žádnému skandálu spojenému se sexuálním násilím - opět by to asi vydalo na celý jiný článek a jsou na to lepší odborníci než já).

Obrovskou roli zde hrají špatné zákony a mnohdy neexistující regulace a normy, umožňující týrání pacientů, porušování lidských a základních ústavních práv a zneužívání moci personálem.

Tyto poměry pochází již z minulého režimu, ale kombinací omezování prostředků salámovou metodou a asi i jakousi postupnou změnou přístupu personálu v souvislosti s interpretací svobody jako sobectví a bezohlednosti, byly ještě zhoršeny.

Obrovskou moc, kterou by nikdy nikdo mít nad jiným neměl, mají nejrůznější kmotři a šíbři, nejčastěji současní, případně bývalí ředitelé nemocnic a dokonce i neziskových organizací, kteří si zvykli na beztrestnost a naučili se pravomoci zneužívat a využívat špatné právní předpisy a trestat kohokoli, kdo začne mluvit (už jsem to pocítil také a počítám i s tím, že ještě pocítím).

Dosah jejich vlivu vzhledem k neformálním vazbám, na kterých je česká společnost založena, kultuře "vše je jen slovo proti slovu", kde jediná oficiální verze je ta personálu a přísně vertikálním charakteru moci u těchto institucí se dá jen odhadovat, ale je obrovský.

Roli hraje i zhoršení přístupu externích institucí (dle pacientů se třeba bývalý ombudsman Otakar Motejl opravdu pokoušel stížnosti poctivě řešit a pomáhat poškozeným, současný nedělá nic, takových případů je ale mnohem více).

Jak už jsem upozorňoval jinde, mám obavy, že to nepovede jen k sebevraždám, jak se již děje, ale i k násilí a to bohužel asi bude platit i pro to sexuální, protože, jak jsem upozorňoval výše, s mužskými oběťmi je zdá se jednáno ještě hůř než s jinými pacienty na psychiatrii.

Právo k takovým činům jim to samozřejmě nedává, ale bohužel na to asi najdou za takových okolností vnitřní ospravedlnění a mám obavy, že nás jako společnost činí dysfunkční psychosociální systém poněkud spoluviníky.

Byl bych ale nerad, kdyby takovou argumentaci zneužil některý z pachatelů ke své obhajobě. Nicméně ta nejdůležitější pointa toho je, že by se těmto činům dalo systémově zabránit, jak píšu, jen kdyby se ale chtělo.

Tento článek jsem začal psát jako reakci na článek pana Golga už z 14.6. Proč české soudy zlehčují znásilnění. V mnohém konkrétním bych s ním souhlasil, nejsem obeznámen s konkrétními případy, které jsou tam vyjmenovány, samozřejmě je velmi na místě, aby pachatelé těchto činů byli nějak odděleni od společnosti a to už jen proto, aby jim bylo znemožněno ve svém řádění pokračovat a chránit další potenciální oběti. Osobně také u těchto pachatelů nevěřím příliš v nápravu. A pokud jde o Feriho, nepovažuji trest pro něj jako za přísný.

Jenže jde bohužel o to, že je to tak nějak už pozdě a je to řešení následků a nikoli příčin.

Autor článku má pravdu, když říká, že český soudní systém je spoluviníkem, ale bohužel není tím hlavním spoluviníkem. I pokud budou pachatelé trestáni mnohem přísněji, pokud oběti nebudou léčeny, nejspíše stále budeme v situaci, kdy o generaci později, budeme čelit stejné situaci a my budeme stále nadávat nad tím, že se nic nezlepšilo a děje se to pořád.

To je proroctví, o kterém si troufnu tvrdit, že se nejspíš vyplní, protože nevěřím tomuto státu už ani omylem, že by se o to pokusil.

Ne tedy že bych příliš věřil i v to, že zpřísní ty tresty pro pachatele, ale vyloženě bych to nevyloučil. Jednak to ani zdaleka není tak nákladné a jednak to spolu s tím, že by se takové téma rozebíralo v médiích, může dát naší politické reprezentace příležitost alespoň na chvíli zaměřit frustraci, vztek a nenávist obyvatel na nějakou skupinu osob, (nezpochybnitelně ale vinných), na které by si je pak mohli pověstně vybít.

Při tom málokdo si uvědomí, že na tomto stavu mají naše autority svůj podíl. Ale nabízí se samozřejmě otázka, do jaké míry nese zodpovědnost stát, případné konkrétní politici, kteří seškrtají rozpočet na léčbu týraných dětí, na jejich následných antisociálních činech. Obávám se, že etika neoliberalismu se v tomto liší od té mé.

Nedomnívám se, že jen tvrdé tresty zajistí přerušení násilí. Je samozřejmě pravda, že je potřeba obojí, ale přece jen se v tomto přikláním k tomu, že péče o viktimizované je důležitější, a to nejen z důvodů jejich alespoň částečné rekonvalescence, ale i prevence těchto činů v další generaci.

Černobílé vidění v této záležitosti bohužel nepomáhá a důkladnějšímu studiem tohoto fenoménu dostává docela na frak. Jestliže pachatelé jsou (většinou) bývalé oběti a oběti jsou (zčásti) budoucí pachatelé, měli bychom hledat hlavně cesty jak přerušit tenhle bludný kruh. Nejsem si úplně jistý, jestli logika, že když co nejpřísněji potrestáme pachatele, odstraší to neléčenou oběť od páchání dalších činů, může fungovat. Pochybuji, že nad tím mnoho lidí takto přemýšlí.

Dovolím si k tomu ještě jednu úvahu. Již v jiném článku jsem upozornil na nárůst sériových a masových vrahů v americké populaci, statistiky vyššího výskytu psychopatů a jejích pravděpodobného nárůstu v populaci oproti jiným zemím (a to i za situace, kdy ta statistika se jeví zmanipulovaná, aby to nebylo ještě výraznější, viz ten článek).

Je známo, že oproti ČR a Evropě pachatelé sexuálního zneužívání a trestných činů tohoto charakteru v USA dostávají mnohdy tresty jako za vraždu, jsou trvale, mnohdy doživotně odděleni od společnosti a ve vězeních, kam jsou internováni, jsou mnohdy i sami vražděni jinými vězni.

Není asi možné sehnat důvěryhodné statistiky týkající se sexuálně motivovaných trestných činů celkově, protože stále často nejsou hlášeny. Nicméně dá se usuzovat podle toho, že mnoho zejména těch sériových vrahů v USA jsou sami sexuálně zneužívané děti a jejich počty nejen že neklesají, ale rostou (je ale pravda, že FBI je už dokáže chytat mnohem rychleji a efektivněji, takže již nejsou moc reálné a časté případy pachatelů s několika desítkami obětí jako dřív), že strategie jen trestat co nejpřísněji v tomto ohledu moc nefunguje.

Větší katastrofa je, že v USA v rámci neoliberální ideologie, jak známo, (alespoň v některých státech) nefunguje sociální a zdravotní systém, zejména pro chudé - což se týká i dětí, a jak i zde je upozorňováno, ty chudé se nejčastěji stávají oběťmi zneužívání.

Tím, že takové děti v USA neléčí, protože je to proti neoliberálnímu přesvědčení, nabízí se hypotéza, že si takto tyto pachatele systémové vytváří. Obrovskou roli zde hraje asi i katastrofální rodinná politika USA. Dle slov odborníků jsou kvůli ní narušené všechny americké děti (opět by vydalo na celý článek).

Což možná může být ten systémový důvod tohoto fenoménu, i když uznávám, že je to může být zjednodušení. Navíc se dá dokonce spekulovat, že existuje jakýsi posun společnosti od snahy spíše pomáhat obětem, přeživším a pozůstalým k tomu, že (ať už jako jedinci nebo instituce) se snaží spíše mstít na pachatelích a skutečné zájmy obětí ignorovat.

Může to být spojeno s ekonomickým a sociálním predátorstvím a může to vést i k těm ještě extrémnějším jevům jako střelci a masoví vrazi, sebevrazi, kteří se mstí na společnosti, kterou vnímají jako toho, kdo je k sebevraždě dohnal. Jak jsem zmínil na začátku, i zneužívané děti se mstí. Možná si to ani neuvědomují.

Mam velké obavy, že naše společnost směřuje stejným směrem. Nedokážu na to říct nic chytřejšího než, vezměme si z toho ponaučení a dělejme vše pro to, aby to v naší zemi také tak nedopadlo. (Jen se obávám, že v mé pozici a situaci s tím asi moc neudělám)

V článku pana Golga byl zmíněn i grooming dětí, což nechci rozporovat, ale naopak navíc dodat, že se vyskytují i případy (četl jsem o nich v odborné literatuře, uznávám ale, že to byly případy ze zahraničí, není mi známý z ČR), kdy si takoví pachatelé úmyslně vzali velmi mladou, sotva dospělou mladou matku s velmi malým dítětem a v podstatě si vychovali/dopustili se groomingu na obou z nich. Ostatně v mírnější podobně je něco takového zobrazeno v knize/filmu Lolita, který jsem kdysi viděl.

Problém, na který upozorňuji, však je, že jak mi tvrdili i zmínění odborníci, náš dysfunkční stát a společenský systém se vlastně sám dopouští groomingu, tedy jakési výchovy těchto jedinců v nové agresory/predátory tím, tím jak s nimi jedná.

Aby to všechno nebylo jen tak pesimistické a málo konstruktivní, chci na závěr říci i nějaké úvahy, jak tuto katastrofální situaci zlepšit.

Je jasné, že vybudovat systém, který by léčil účinně týrané a zneužívané děti (tzv. can syndrom), by trvalo minimálně generaci, i kdyby k tomu byly nějaké snahy teď, což v ČR příliš nejsou. Osobně se v tomto přikláním k tomu, aby bylo umožněno financování skrze evropské zdroje a operační programy - šlo by to přes iropy a lidské zdroje a zaměstnanost - a snažit se zachránit, co se dá.

Tato problematika do rozvojových cílů EU jednoznačně spadá, bylo tomu tak vždy, a fakt, že české regionální rady soudržnosti nikdy nevytvořily pro psychologickou/psychiatrickou péči žádný program, je výmluvnou ukázkou toho, jak moc jim na ní nezáleží (a asi také tím, že v ČR zde nevidí potenciál pro zneužití těchto prostředků).

Pokud by byl nějakým způsobem vytvořen, asi pořád je nutné řešit nějakou finanční spoluúčast. I zde se dá řešit nějaký systém dávek a příspěvků. Zamýšlím se třeba nad tím, že by se dalo administrativně zorganizovat, že dětem/dospívajícím/mladým dospělým, kteří nemají rodiče, by stát mohl zavést nějaký příspěvek od státu navíc.

Jenže při politice současných pravicových vlád je to nereálné. A jistě věřím, že obdobně jako s odmítáním i nějakých hygienických potřeb a obědů zdarma s argumentací, že je třeba děti vychovat k tomu, aby si tyto prostředky zajistily samy, to pravicoví politici myslí dobře.

Jak na to poukázaly nedávno i zde Britské listy, je to současná pravicová ideologie. Obdobně lze i říci, že tyto týrané děti touto ideologií jsou fakticky vychovány k tomu, aby se staly násilníky s pomocí násilí uspěly.

(Možná to tak tyto bývalé privilegované děti ve vysoké politice považují tajně za správné, není těžké si domyslet, že v tomto ekonomickém systému s rysy predátorství jsou to oni, kdo zvítězí a že to vede k sekundárnímu násilí jim vadit nemusí. V mnoha ohledech se dá dokonce tvrdit, že tyto poměry mohou odstranit potenciální konkurenci jejich potomkům, ale to už je snad jen úvaha přitažená za uši, doufám, že jsem jenom paranoidní).

Pokud budeme dále uvažovat směrem, že nelze spoléhat na ČR, ale hledat podporu jinde, opravdu se dá zvažovat, že alespoň v některých případech už lze uvažovat možnosti terapií v angličtině, už i mladé generace mají slušné znalosti a dle mě dostupných zdrojů třeba množství psychologů a psychoterapeutů v Německu je mnohem větší a celková dostupnost péče je někde úplně jinde.

Lze uvažovat o tom, že kvalita jejich péče je také vyšší, Šlo by to platit právě třeba přes Evropské fondy a přeshraniční spolupráci.

Jde to brát jako jistou formu humanitární pomoci, v této oblasti ji ČR opravdu potřebuje.

Bohužel se dá předpokládat zuřivý odpor českých lékařů a ústavu duševního zdraví.

Nejde jen o to, že staří čeští lékaři neumí anglicky a budou to vnímat jako konkurenci, která je bude nutit něco dělat, může je to pak nutit k tomu svoje služby zlepšovat, což je současný systém nenutí apod.

Jak na to správně upozornil Babiš mladší, je to potenciální možnost odebrat jim jejich monopol na stanovování diagnóz a faktickou realitu toho, že jakmile jeden (třeba i v systému mocný) lékař někoho nějak onálepkuje, napíše pacientovi třeba i zjevně lživou a nekompetentní lékařskou zprávu, žádný jiný lékař ji pak nezpochybní.

Znamenalo by to možnost zrušit diagnózu.

Pokud by existovala možnost obejít monopolní a dysfunkční ústav duševního zdraví a stát, je to krok k tomu, aby lékaři začali za své činy nést zodpovědnost, což pochopitelně nikdy chtít nebudou.

I jen pokus léčit týrané děti mohou vnímat jako krok tímto směrem a zejména kmotři psychiatrie, kteří sice právně za nic nikdy zodpovědnost nenesli a nenesou, by najednou mohli za tento stav, za který nesou morálně zodpovědnost nejvíce, být alespoň pod tlakem veřejnosti.

Je lehké tohle hodit na politiky a ekonomy, ale po svých osobních zkušenostech se začínám přiklánět čím dál více k tomu, že velká většina z nich, určitě ti mimo ministerstvo zdravotnictví a dost asi i ti na tom ministerstvu mimo oblast duševního zdraví o tom, co píšu, vůbec nic neví, protože jim to kmotři psychiatrie zamlčují.

Je to nápadně podobné praktikám ututlávání sexuálního zneužívání v církvích, nebo třeba masakrů a týrání vězňů (Abu Ghrajb - ten skutečný, ne jen ten v českých supermarketech) americkou armádou, šikany ve školách a firmách nebo třeba trestných činů pachatelů u policie či ve vězeňské službě (viz prof Zimbardo, př. Luciferův efekt, upozorňuji že to není příjemná kniha na přečtení).

Určitě tu může vzniknout i jen jakýsi národovecký odpor. Stačí když si vzpomenu, jak hned vznikl odpor proti myšlence řešit realitu katastrofálního nedostatku pomocného personálu tím, že by byly zaměstnány nějaké uprchlé osoby z Ukrajiny.

Ačkoli nějaké nakonec asi i byly, ministerstvo argumentovalo, že to nejde, když neumí dostatečně česky.

Radši ani moc nechci komentovat, že v současné realitě část českého personálu má jen základní vzdělání a neumí sama ani pořádně psát a český pravopis a jednalo se zjevně o odpor k jakékoli změně a také nutnosti hradit jim trénink.

Další perspektivu bych viděl v dotování vzdělání psychologů a nějakým rozumným způsobem dotovat terapie. Jen problém je, že vybudovat takový systém bude trvat minimálně deset let. V současné hrozné situaci lze asi doufat jen v to, že lze vyléčit jen pár jedinců, a poukazovat, že to reálně jde.

Přesto si dovolím jistou úvahu, vím, že je to utopie, ale i přesto.

Pokud by systém začal týrané a zneužívané děti důsledně léčit, dá se argumentovat, že by mohl obrátit ten přesgenerační multiplikační efekt - jeden predátor zneužije několik dětí, než a pokud ho chytíme, z každého třetího je pak zase predátor, pokud jsou to chlapci za tohoto stavu. (pokud bude docházet k rušení zdravotního systému, může to být ještě horší).

Pokud bychom začali ale tyto jedince léčit, zastavíme ten bludný kruh násilí, roztočíme naopak tu spirálu diabolicu zpět z pekla ven.

A také, ceteris paribus, by to znamenalo, že když ignorujeme inflaci, byl by takový systém čím dál levnější, možná skokově v odhadu tak každých 10 let.

Jakkoli je to utopická myšlenka, pokud by byl využit přes generačně třeba po jedno století a postupně rozšířen do více zemí, asi se dá argumentovat, že by výrazně omezil sexuální násilí a téměř vymýtil zneužívání dětí.

Je to jen fantasmagorie? Dá se to brát i tak, že je to investice. I kdyby měla třeba jen pětinovou účinnost, vyplatila by se.

Pan Kartous a další mnohdy upozorňují, že nejlepší investice pro společnost je vzdělání dětí, pokud jde o její návratnost.

Troufnu si tvrdit, že účinná léčba týraných a zneužívaných dětí by mohla mít návratnost ještě vyšší, (i když se samozřejmě netýká všech dětí - když vynechám úvahy, které se objevují, že všechny děti jsou vzhledem k sociálním sítím a rozpadu rodin narušené). Jde jednoduše o to, že zvyšování vzdělanosti vede k jakýmsi inkrementálním zlepšením.

Oproti tomu léčbou traumatu takovému dítěti vracíte fakticky život a má to i bonus, který je prakticky nevypočitatelný - nikdy nevíte, jestli se mezi takovými dětmi nemůže vyskytnout nějaký génius a co pak může dokázat.

Existují námitky proti takovému systému, respektive pro to, aby nedošlo k jeho selhání či dokonce zneužití. Sám bych je nazval pravicově smýšlejícími a s mnohými bych souhlasil. Považuji jako reálnou možnost a hrozbu, že by takový systém mohl někdo zneužít a takové zranitelné děti zmanipulovat a vytvořit si z nich své příznivce, v krajním případě něco jako dětské vojáky. Doufejme, že v demokratické zemi se něco takového nestane a občanská společnost by tomu měla bránit. Autoritářské země takový systém stejně asi vyvíjet nebudou.

Sám jsem v této souvislosti třeba varoval u návrhů komunitní léčby, že by z ní nějaký jedinec s patologickými rysy osobnosti ve vedení i neziskové organizace mohl udělat nějakou sektu. V mírnější podobě se opravdu stalo, že vedoucí představitel nejmenované pacientské organizace koncentroval moc a zároveň donášel právě psychiatrickým kmotrům a poté, co si způsobil tímto chováním, kdy chtěl jen vše řídit a rozhodovat sám a odmítal činnost jiných, vyhoření, organizace zanikla.

I u systému péče o zneužívané a týrané děti hrozí, že by mohl být paradoxně infiltrován nějakým sexuálním predátorem. Je mi známý případ z Velké Británie, kdy v rámci zapojení veřejnosti do programů péče o duševní zdraví se faktickým ředitelem psychiatrické nemocnice stal sexuální deviant Jimmy Saville a udělal si z ní něco jako supermarket na zneužívání postižených holčiček.

Dovedu si představit, že v USA by nápadu vytvořit takový systém léčby nadávali, že je to odporný socialismus a sociální inženýrství. I když v tom druhém případě na tom něco i bude, obrácená varianta je to, na co jsem upozorňoval již dříve.

V ještě lepší případě přes-generační kolotoč sexuálního násilí a v horším opravdu spirála do pekel, kdy lze argumentovat, že většina sériových a možná i masových vrahů USA, kde se jich vyskytuje více než ve zbytku světa dohromady, jsou sami neléčené týrané a zneužívané děti. A v USA z ideologických důvodů žádný systém péče o ně neexistuje a nejspíš ani nebude.

Druhá varianta proti sociálnímu inženýringu je tedy vývoj tímto směrem, který se nejspíš vymkne z rukou. Fakticky se dá i zamýšlet, zda nedochází k nějakému sociálnímu inženýringu z druhé strany, svoboda opravdu nemá být bezbřehá a lidé jsou ovlivňováni třeba médii neustále. Nedovedu si představit, že takový systém lze vytvořit ze soukromých prostředků, není reálné, aby tohle řešil jen stát, je nutno hledat kompromis.

Provokativně si dovolím odhad, že je tak jedna generace času něco proti tomu dělat, jinak se situace u nás začne neoliberálně tržně a nekontrolovatelně vyvíjet stejným směrem. Takže, co si vybereme?

Poznámka č. 1: k některým článkům jako například Sériový pedofil se vyhnul vězení poté, co souhlasil s bombardováním hory 22. 6. 2025, a podobných článků existuje spousta:

Termín sériový pedofil (Donald Trump nebo kdokoli jiný) je nesmyslný hned ze dvou důvodů: Za prvé slovo pedofil neznamená, jak se mylně domnívají snad všichni novináři, automaticky pachatel sexuálního zneužití, pedofil je osoba, která dlouhodobě projevuje erotické, možná i spíše milostné, city k dětem (což odpovídá řeckému překladu toho slova) a není možné, aby byl sériový za situace, kdy se to automaticky považuje jako k dětem obecně, v plurálu.

Podobně pak také třeba není možné se dopustit pedofilie, protože to je psychická inklinace. Aspoň toto tvrdí sexuologická literatura.

Navíc: Mám dost velké pochybnosti, že by Donald Trump byl pedofil, spíš je to dost evidentně predátor, i když netuším nic o tom, že by mohl být sám zneužívaným dítětem. Podobně i dost pochybuji, že by Jeffrey Eppstein byl pedofil, i když to nevylučuji. Spíše se jedná evidentně o predátora a dost možná sexuálního sadistu.

Vzhledem k tomu, co jsem slyšel, se asi jedná hlavně o skupinku mocných a bohatých, kteří se bohužel zčásti oprávněně začali domnívat, že jsou nepostižitelní a do této skupiny zapadají i další podezřelí, o kterých jsem slyšel (princ Andrew, Bill Gates a další). Totéž v dámském provedení Maxwellová, nejen tím, jak ji tu v článku pan Golgo popisuje.

Jak už jsem slyšel od psychologů opakovaně, nejbohatší lidé jsou často ti nejzvrhlejší, protože mají až moc svobody. Současný společenský systém deregulující stát včetně právního systému zjevně umožnil predátorům vytáhnout drápy. O tom, že v USA je to prokázaný fakt, jsem psal už v minulém článku.

Sexuální predátoři/sadisté jsou ještě mnohem nebezpečnější a nejen dětem.

Uznávám, že vycházet jen z informací médií je ošemetné, nicméně k tomu ještě dodávám:

Zneužívaným dítětem, které opakuje patologický vzorec chování se jeví být herec Kevin Spacey. Jeho případ se však jeví čím dál podivnější, zase tak intenzivně to nesleduju, ale ukázalo se že část obvinění proti němu se ukázala jako nepravdivá, nebo částečně nepravdivá a přehnaná. I přesto si ale myslím, že je alespoň zčásti jistě vinen. Informaci o zneužívání v dětství potvrdil jeho bratr.

Skutečným pedofilem se jeví být Michael Jackson. Pokud jsou údaje v dokumentu zveřejněném jeho dvěma oběťmi (i alespoň zčásti) pravdivé, naznačuje to nenásilná a nepenetrativní forma abúzu a podle všeho autentická náklonnost a snaha neubližovat jím a nepůsobit bolest.

Vím, že známý český sexuolog Weiss, jehož knihy jsem četl, ale i jiní se rozčilují nad tím, že démonizování pedofilů a zjednodušování celého problému vede k tomu, že ještě horší pachatelé zůstávají (alespoň třeba jen déle) nepovšimnuti a stihnou pak napáchat víc škody.

Zjednodušeně jsou pedofilové jen jeden z asi tři hlavních typů pachatelů těchto činů. Další dva jsou sexuální agresoři/predátoři a sadisté a pak jedinci, kteří vůbec sexuálně deviantní nejsou, spíše u nich jde hledat jiné, psychopatologické a narcistní rysy (to docela sedí i na Trumpa nebo Eppsteina) anebo pak někdy i lehčí případy jedinců, kteří buď sami jsou jen o málo starší nebo se často pod vlivem alkoholu spustí s mladší osobou, u čehož je asi velmi důležité posoudit jestli u toho došlo k násilí nebo šlo o styk alespoň tzv. kvazikonsenzuální. Bohužel zákon to příliš dobře nespecifikuje. I tak je ale vhodné vždy sexuologické vyšetření (a dočetl jsem se i, že v některých případech jsou pak tito jedinci často přeposláni na protialkoholní léčení...). Zdá se, že výslech sexuologem-psychologem je pro mnoho těchto jedinců dostatečně odstrašujícím zážitkem k tomu, že svůj čin již neopakují.

Poznámka č. 2:

Vzhledem k už tak velké délce článku se v tomto omezím jen na co nejstručnější informace Existují tzv. praví pedofilové,jsou to jedinci, ketří se opravdu takto narodí. Mají opravdu jistou specifickou strukturu na jednom mozkovém centrum. Jinou na tom stejném centru má i většina homosexuálů. Praví pedofilové jsou však poměrně vzácní.

Dle sexuologické teorie jsou méně nebezpeční, protože se dokáží do dětí autenticky zamilovat. Četl jsem asi dvě knihy sexuologa Weisse, který tvrdí, že vhodnými opatřeními by se dalo zajistit, že svému okolí nebudou nebezpeční. Nedokážu to asi odborně posoudit, bavil jsem se o tom s jednou lékařkou-sexuoložkou a přikláním se k jejímu názoru, že hrozí, že by tito lidé byli za současného fungování spíše již předem obtěžováni.

Ačkoli humanistické řešení dle pana Weisse by fungovat mohlo, všudypřítomná šikana na psychiatrii, tedy i na sexuologii, by naopak mohla takového jedince dohnat k nějakému činu, který by jinak nespáchal, donesly se ke mě i případy, kdy se tak stalo.

Je to však otázka pro budoucí generaci, jak a jestli využít technologie, které umožní každému malému chlapci naskenovat mozek, a dle výsledku mu předpovědět, že z něj vyroste homosexuál, nebo pedofil, nebo možná věda najde další vrozené alterace lidské sexuality (možná už i našla a já o tom ani nevím). Odpověď neznám, jen kladu tuto etickou otázku.

Ps: Přiznávám se, že text je dopsán až s velkým zpožděním, důvodem je, že jsem to psaní musel přerušovat, protože se mi z toho dělalo opakovaně psychicky zle. Poznal jsem osoby, které byly takto traumatizované, nejsou to příjemné vzpomínky ani pro někoho blízkého. Přesto se domnívám, že informace a myšlenky v něm obsažené za to stojí.

Dávám vám svolení s jeho zveřejněním ovšem pod podmínkou mé anonymity. V systému této péče a v české kultuře - které sami velmi správně připodobňujete k oligarchii - existuje spousta neformálních vazeb, přes které psychiatričtí kmotři kontrolují a ovládají celou tuto část zdravotního systému (bylo by na celý další článek a stejně by nám pacientům bylo pak řečeno, že jsme jen paranoidní a vše je jen v naší hlavě) a vzhledem k tomu, že jsem již zažil šikanu ze strany personálu a také kroky, o nichž mám podezření, že mohly být pomstou za to, že jsem začal mluvit, mám strach z další odvety.

Dokázat takové chování systémově nejde a jsem si vědom, že poukazuji na jedno z největších selhání tohoto systému. A netajím, kdo za to nese největší zodpovědnost. Pokud si chcete ověřit informace zde uvedené, doporučuji konzultovat nějakého psychologa/psycholožku zaměřující se na oblast týrání dětí a ideálně tak s kvalifikací alespoň Ph.D.

A ptejte se směrem k tzv. reparentingovým terapiím.

(Osobní poznámka: Mám k tomu i osobní motivaci. Nejsem zneužívané dítě, ale přece jen se asi můžu počítat mezi ty týrané, i když pořád doufám snad ty lehčí případy, ale si nejsem jistý, jak se to posuzuje. Nechci to do detailů zde rozebírat, ale český stát mi fakticky lhal, že pro mě neexistuje léčba a pomoc. Jenže já jsem to nevzdal a nakonec našel někoho v rámci tohoto systému, kdo mi byl i neformálně ochoten pomoci a poskytnout ji. Bylo to už dost pozdě, ale přece. Takže vím, že to funguje, i když třeba jen zčásti. A své zemi tohle opravdu nezapomenu. A také jsem viděl, jaký rozdíl to udělá u těch, kdo tu péči dostanou zcela.)

Pss: Uvědomuji si také, že zveřejňování těchto informací by mohlo vyvolat nějaké pobouření. Možná by i mělo. Nechci nahrávat proruským dezinformátorům, nicméně v situaci, kdy někteří jedinci z bývalé vlády Ano a ještě dříve sociální demokracie přece jen pro oblast psychologie a psychiatrie něco dělali a Fialova vláda a stejně tak ta minulá pravicová s ministry zdravotnictví z Top09, nejantisociálnější strany v PS, naopak vše jen zastavily a ničily, a to dokonce ve dvou volebních obdobích, je mi to už docela jedno.

Možná mě ale napadá nepříjemná myšlenka, kterou si tito lidé nepřipustí - jestli jsme takoví, možná si tu svobodu ani nezasloužíme. Ale to už snad asi přeháním.