Byl Charles Kirk brilantní debatér?
25. 9. 2025 / Matěj Metelec
Mučednický status, který Charles Kirk získal ve Spojených státech záhy po tom, co byl zavražděn (a který podporují někteří ideoví blíženci trumpismu také u nás), příliš nepomohl informační kaši, která se kolem pravicového aktivisty záhy rozestřela. Že ani v samotných Spojených státech nebyl tak známý, jak by se mohlo podle reakcí nejvyšších pater americké politiky na jeho vraždu zdát, ilustruje skutečnost, jak snadné bylo připsat mu nepravdivě výroky, které nikdy nepronesl. Odpůrci prezidenta Trumpa, který záhy po činu využíval smrt svého podporovatele jako příležitost pro boj se svými „nepřáteli“ a utahování šroubů v nastoleném kurzu k autoritářství, mnohdy vykreslovali Kirka v daleko horších barvách, než si zasloužil. A naopak méně pozornosti se dostalo těm z jeho autentických prohlášení, jež byla skutečně politicky nebezpečná, ale jejich význam odplavil běh času – například podpoře Trumpovy konspirační teorie o ukradených volbách, případně roli v útoku na Kapitol ze 6. ledna 2021.
Ze strany Trumpových podporovatel a blíženců, ať už v USA nebo u nás, zase často zaznívalo, že Kirk byl v prvé řadě skvělým debatérem, a vždy mu šlo o to, dokázat svou pravdu převahou v diskuzi. Nelze popřít, že právě ve veřejných debatách a projevech spočívala značná část Kirkovy činnosti a že dokázal působit jako přesvědčivý a charismatický řečník. Když se však podíváte na vlastní obsah a formu konkrétních debat, jichž jsou na Youtube ke zhlédnutí hodiny a hodiny, zjistíte, že jeho řečnické umění lze označovat přinejlepším za eristiku. Tak se ve starověkém Řecku označoval agresivní způsob vedení sporu, zaměřený na vítězství za každou cenu, bez ohledu na pravdivost či nepravdivost prosazovaného tvrzení nebo správnost argumentace.
Tomuto umění v řeckých polis učili sofisté, kteří byli na rozdíl od svých nepřátel filosofů hlavně rétorickými praktiky, kteří učili vyhrávat spory, ať už soudní nebo politické (obě kategorie se v antice prolínaly). Zastrašit, zmást nebo zahltit protivníka, být útočnější, hbitější a pohotovějšího, bez ohledu na koherenci a smysluplnost argumentace (o její pravdivosti nemluvě), dávat najevo suverenitu a nikdy neustupovat, to jsou eristické „ctnosti“ – a právě takto debatoval i Charles Kirk. Ačkoli v tom exceloval, nešlo rozhodně o jeho charakteristický rys. Kirk byl do značné míry produktem americké společnosti, která umění diskuze proměnila už na úrovni středních škol ve vysoce kompetitivní sport. Z původně dobře zamýšleného pedagogického nástroje diskuzního utkávání se, se v příběhu času stal toxický symptom.
Cílem kompetitivních diskuzí je v zásadě naučit se dělat slabší logos silnějším (a vice versa). Působivě to ilustruje první část románu Bena Lernera Topecká škola. Úspěšnost metody zahlcování, kterou ovládá ústřední postava této části, Adam Gordon, ilustruje úspěch Donalda Trumpa, který v zahlcování veřejné debaty, v jehož důsledku nakonec není možné rozlišit podstatné od nepodstatného, exceluje. Lernerova kniha ale také přesvědčivě ukazuje, že problematický je samotný kompetitivní přístup k vedení diskuze. Vytváří tak sice praktickou techné využitelnou v byznysu i politice, ale se skutečným porozuměním a vyjasňováním, k němuž by měla i polemická diskuze směřovat, nemá mnoho společného a v důsledku jim spíš brání.
V amplifikované podobě je to vidět na formátu polarizovaných debat 20 X versus Y (podobných debat se často účastnil Kirk – při jeho turné na univerzitách často odpovídal několik hodin na řetěz otázek/námitek střídajících se studentů). Před několika měsících se jedné takové - dvacet ateistů versus jeden křesťan - zúčastnil coby onen křesťan Jordan Peterson. Jakkoli osobně mi není Peterson nijak sympatický, a jeho názory jsou mi velmi vzdálené, při sledování bulvární show jsem cítil ještě méně sympatií k jeho oponentům. Takřka všichni totiž využívali v utkání s ním hlavně eristické metody – sofistické argumenty, hbitost před promyšleností, snaha oponenta překvapit, nachytat a zesměšnit.
Ve chvíli, kdy se stane snaha získat převahu cílem sama o sobě, jakákoli debata musí degenerovat. Na rozdíl do kompetitivní debaty a eristiky vyžaduje skutečná diskuze schopnost alespoň na chvíli se zamyslet nad argumenty oponenta, ne je pouze co nejrychleji potřít případně rozředit a zatemnit. Myšlení vyžaduje postup spíš pomalý než rychlý, a debata nad složitými věcmi bývá nutně sama složitá. Oslavovat eristické vedení debaty, jímž se vyznačoval Kirk, představuje ve skutečnosti cestu k tomu, jak se s jakýmkoli potenciálním přínosem skutečné diskuze spolehlivě minout.
Diskuse