Kdo otevře archivní záznamy Československé státní plánovací komise z osmdesátých let, uvidí suchý jazyk tabulek: neplněné výrobní cíle, výpadky v dodávkách masa, kávy, tropického ovoce. Podle údajů Federálního statistického úřadu bylo v roce 1989 na domácnost k dispozici v průměru pouze 1,5 kg banánů ročně, což byla polovina množství z roku 1970. Statistické ročenky dále ukazují, že spotřeba hovězího masa mezi lety 1980–1988 klesla o více než 15 % (z 21,8 kg na osobu/rok na 18,4 kg). Ne proto, že by lidé náhle zatoužili po vegetariánství, ale proto, že chovatelé nedokázali splnit plán a dovoz byl drahý. Stát musel ročně dovolat miliony dolarů na dotování základních potravin, aby udržel sociální smír; jen dotace masa, mléka a pečiva stály v roce 1989 přes 25 miliard Kčs.

Fronty, které se zapsaly do paměti pamětníků – a do ironických vtipů – tedy nebyly kapitalistickou propagandou. Byly logickým důsledkem plánované ekonomiky, která neuměla pružně reagovat na poptávku. Stačilo, aby do obchodu dorazila várka banánů, a zpráva se šířila šeptandou rychleji než dnešní tweet. Zpravodajství StB z roku 1984 například přímo uvádí, že "nedostatek některého druhu zboží (např. dětské výživy, toaletního papíru, pracích prášků) vyvolává mezi občany okamžitě nervozitu a vede k hromadným nákupům a frontám."

Čulík i Soukup mají pravdu v tom, že komunismus nebyl po čtyřicet let jeden a tentýž. Pražské jaro 1968 přineslo závan svobody, v sedmdesátých letech se mnohé rodiny mohly věnovat cestování po Československu, koncertům, chalupaření. Ale základní pravidla zůstávala: cenzura tisku, nemožnost svobodně cestovat na Západ (ročně vycestovalo na soukromý zájezd na "Západ" pouze kolem 1-2 % populace), státní bezpečnost, která sledovala opozici a zakládala složky na tisíce lidí.

Jen v roce 1988 vedla StB přes 80 000 živých svazků. K tomu je nutné připočítat další statisíce tzv. zájmových osob a evidenčních svazků, celkový počet lidí v hledáčku bezpečnostních složek tak mohl dosahovat až půl milionu občanů. Vstup do KSČ nebo „správný kádrový profil“ byl podmínkou kariéry – realita, kterou nelze zlehčit tím, že na základce zrovna chyběla paní učitelka s budovatelskou písní. Podle historika Jiřího Pernese bylo do konce roku 1989 členy nebo kandidáty KSČ zhruba 1,7 milionu Čechoslováků, což byla de facto většina ekonomické a společenské elity.

Ano, pionýrské tábory koncem osmdesátých let často působily spíš jako levná prázdninová nabídka než jako výcviková škola marxismu. Ale pionýrská organizace měla od svého založení jasný cíl: vychovávat „nového socialistického člověka“. V roce 1985 bylo členy Socialistického svazu mládeže (SSM) a Pionýra přes 1,5 milionu dětí a mladých lidí. Rudý šátek nebyl jen ozdobou, byl symbolem loajality ke straně. Děti, které se odmítly zapojit, čelily tlaku – ne vždy fyzickému, ale společenskému, kariérnímu, někdy i školnímu. Například přihláška na střední školu často obsahovala kolonku "členství v Pionýru/SSM", jejíž nevyplnění mohlo být důvodem k nepřijetí.

Ekonomové z univerzit v Cambridge či Vídni už léta porovnávají data z východního a západního bloku. Podle studie The Maddison-Project z roku 2018 byl československý HDP na hlavu (parita kupní síly) v roce 1989 zhruba 17 100 USD, zatímco rakouský činil 38 500 USD – tedy ne 40 %, ale přibližně 44 % rakouské úrovně. A propast se od šedesátých let spíš prohlubovala. Životní úroveň stagnovala, technologické zaostávání bylo zřejmé: zatímco v roce 1989 bylo v Československu 12 telefonních linek na 100 obyvatel, v Rakousku to bylo 41. Podobně na 1000 obyvatel zde připadalo 205 osobních automobilů, v Rakousku 394.

To neznamená, že každý občan trpěl bídou. Znamená to, že stát, který sliboval „světlé zítřky“, nedokázal nabídnout víc než relativní jistotu nízkých cen a zaměstnání – ovšem za cenu nesvobody a pomalého chátrání.

Čulík považuje Ústav pro studium totalitních režimů za ideologickou instituci. O tom se vést debata dá a vést by se měla. Historie není dogma a ústav nemá být tribunál. Ale zrušit ho s argumentem, že „já si žádné fronty nepamatuju“, znamená zaměnit osobní pohodlí za kolektivní zkušenost.

Tisíce svědectví politických vězňů (jen v 50. letech prošlo věznicemi a tábory na 250 000 lidí), archivní dokumenty StB, hospodářské ročenky i mezinárodní srovnání ukazují, že za fasádou klidného dětství se odehrávala systematická kontrola, cenzura a hospodářská stagnace.

Někteří mohou poukázat na autostrade vybudované za Mussoliniho, na vnímanou sociální spravedlnost, kterou Juan Perón hájil v Argentině pro své descamisados, či na vynucovaný veřejný pořádek a národní hrdost za Frankova Španělska. O těchto izolovaných úspěších hovoří, jako by hovořili o dobře udržované zahradě uprostřed rozlehlé, vypálené pustiny – jako o důkazu, že i v pekle lze najít příklady efektivity nebo dočasného blahobytu. Avšak zaměřit se na těchto pár květin znamená ignorovat peklo, které je obklopovalo a živilo, peklo postavené na potlačování svobody, drcení nesouhlasu a systematické dehumanizaci těch, kteří byli prohlášeni za nepřátele státu.

Satira o mandarinkách z roku 1983 může znít přehnaně. Ale je to právě humor, který nám připomíná, že dějiny nejsou jen mozaika osobních zážitků. Fronty, šátky a budovatelské písně nejsou vtipy vycucané z prstu. Jsou připomínkou doby, kdy se lidé smáli potichu – a jen proto, aby přežili v systému, který se s kritikou nemazlil. **Podle dokumentace StB bylo za "podvracení republiky" a "hanobení republiky a jejích představitelů" v letech 1969-1989 odsouzeno několik tisíc lidí, přičemž za pouhý vtip hrozil i několikaletý trest odnětí svobody.