Je pravda, že Moskva disponuje jedním z největších jaderných arzenálů na světě a že v důsledku invaze na Ukrajinu začala agresivně měnit svou doktrínu. V prosinci 2024 Putin schválil novou verzi „Základních zásad jaderné odstrašující politiky“, která podle analytiků umožňuje – alespoň jazykově – použití jaderných zbraní také v reakci na konvenční útok, jestliže se napadený stát podílí nebo je podporován jadernou mocností. Dřívější verze doktríny z roku 2020 považovala za oprávněnou jadernou reakci jen útok, který ohrožuje existenci ruského státu (či útok jaderný).

Ale když se ponoříme hlouběji do toho, co tato „změna“ ve skutečnosti znamená – a co znamenat nemůže – vidíme, že jde spíše o rétorickou kalibraci než o dramatické posunutí hranic apokalypsy. Už renomované instituce jako Brookings nebo Carnegie upozorňují, že nová doktrína slouží především k manipulaci percepcí, nikoli k vytvoření jasného, nového plánu pro spuštění jaderných zbraní. Doktrína sama o sobě není „plánem útoku“, nýbrž nástrojem strašení – instrumentem v psychologické válce. Kromě toho, poznamenávají analytici, v krátkodobé perspektivě se reálná pravděpodobnost použití jaderných zbraní nezvýšila — výhrůžky jsou drahým signálem, ne logickým krokem.

Proč tomu tak je? Protože použití jaderných zbraní by bylo sebevražedné, nikoli heroické. Můžeme si uvědomit tři zásadní faktory, které dramaticky snižují pravděpodobnost, že Kreml skutečně sáhne po New Yorku, Praze nebo Kyjevě.

Nejprve si uvědomme, že ruský režim není monolit, ale spleť odlišných zájmů – oligarchové, tajné služby, vojenské velení, prezidentův vlastní kruh. Ti všichni mají co ztratit. Majetky v zahraničí, rodiny, investice – a zejména program vlastního přežití. Jaderný konflikt by znamenal totální záhubu. Za éry Vladimira Putina se v koridorech Kremlu šušká o tom, že jediná věc, které se bojí víc než Západ, je ztráta moci – a to je v argumentační rovině zcela jasný limit.

Za druhé: vojenská logika. Jaderné zbraně nelze „vrátit zpět“. Jakmile někdo zaútočí, odvetný úder je nevyhnutelný — a to s masivní devastací území, infrastruktury i populace Ruské federace. Nikdo v ruském velení nechce být tím, kdo spustí výčet obětí vlastních regionů. Pokud se Kreml rozhodne pro tvrdý střet, sáhne raději po konvenčních zbraních či hybridních operacích – dokud nepřekročí kritický práh, který by ho postavil do situace bez návratu.

Za třetí: zkušenost minulosti a kontinuita strategie „hrozba, popření, vyčkávání“. Kreml umně používá jaderné výhrůžky jako nástroj nátlaku. Při tom zůstává nejzajímavější signál, když tyto výhrůžky popírá – ne jejich explicitní vyhlášení. Historie invaze Krymu v roce 2014 či anexí v Donbasu ukázala, že Rusko nejprve popřelo aktivity, pak je realizovalo – nikoli naopak. Otevřená hrozba je pro domácí i zahraniční publikum efektivní, ale skutečná akce je obvykle zahalena mlhou oficiálních zapírání.

Analytici z bezpečnostních think-tanků opakovaně poukazují, že když Moskva provádí jaderné cvičení nebo přesun zbraní do Běloruska, dělá to veřejně, čímž posiluje svou image, ale zároveň ponechává dostatečný prostor pro vrácení zpět. V konfliktech není běžné, aby státy rychle přecházely od výhrůžky ke skutečné destrukci jaderného rozsahu — vztahy mezi signály a činy jsou složitější. Když Rusko popírá, že má v plánu něco provést, může to být opak toho, co opravdu zvažuje.

Přestože některé aspekty jeho doktríny naznačují posun dolů v prahu jaderného použití, žádný seriózní analytik nevěří, že by Moskva jednala bez toho, aby si byla naprosto jistá, že to přežije. Často se mluví o taktice „escalate to de-escalate“ – eskalovat, aby donutili soupeře ustoupit – ale v praxi to znamená spíše tlačit hranice než je překračovat.

Když vezmeme v úvahu tyto psychologické, institucionální a vojenské tlaky, je jasné, že opravdový přechod k jaderné válce by musel přijít až v momentu naprostého zoufalství – v situaci, kdy by Kreml vnímal, že konvenční bitva je ztracena a že bez jaderné agrese je jeho přežití beznadějně ohroženo. A to dnes není situace, ve které se Moskva nachází.

Současně Západ bývá ve svém čtení ruských výhrůžek příliš doslovný. Daniel Veselý má pravdu v tom, že pokračování válečné podpory Ukrajině může přinést nebezpečí, pokud se nedrží pevné strategie. Ale neznamená to, že každý křik z Kremlu je hraniční situace. Západ už prokázal, že tyto hrozby dokáže absorbovat: a přestože Rusko během konfliktu na Ukrajině vyprodukovalo stovky jaderných výroků, dosud nezabránily posilování vojenské podpory Kyjevu.

Klíčovou lekcí z tohoto zrcadlového divadla je: proč se bát výkřiků, když ve skutečnosti je důležitější, co se dělá tiše a neoficiálně. Skutečný strach nemá podobu přímých výhrůžek – má podobu mlčky posilovaných přesměrování pozornosti, maskování skutečných operací, hybridních úderů a odvádění pozornosti. Nejsme ohroženi atomovou apokalypsou kvůli tomu, že by Rusko chtělo vymazat Západ — ale proto, že může přesvědčit některé státy, aby ustoupily od obav, že výhrůžka není hra, ale předzvěst katastrofy.

Odpověď nespočívá v pasivitě – ale ve věrohodném odstrašování, jednotném postoji a ochotě unést strašidelná slova bez paniky. Když někdo denně křičí „stop, nebo vystřelíme“, neměli bychom být prvními, kdo se lekne.